Vážně je generace boomers (ano, já) ta odolná a generace snowflakes (prý ti mladí) ta křehká? Je vhodné vyšší citlivost či nižší odolnost – dle měřítek těch starších, stavět do negativního světla?
Před pár týdny jsem myšlenkami zaběhla do své pracovní historie. Moje dávné zkušenosti, včetně podivných či drsných, mě formovaly. Jako čerstvě dospělá žena jsem se učila riskovat, bruslit na tenkém ledě, přijímat rány a hojit si je. Převzít zodpovědnost. Šlo o těžkou průpravu pro život, kterou nelze srovnat s ničím předcházejícím.
Uvědomuji si důležitý kontext: ve svém pracovním pravěku jsem mohla selhávat do sytosti, bez širokého publika. V jistém smyslu výhoda. Ale chyběly mi informace a podpůrné lidské sítě. Zavařila jsem si toho dost a neměla komu to říct. Držela jsem vše pod pokličkou do doby, než jsem se přestala bát mluvit a sdílet. Desetiletí. Těžko přesně říct, jaké dopady to mělo na moje duševní zdraví, ale pozitivní nejspíš nebyly.
Dnešní děti a mladí lidé jsou od mala na sítích, na očích veřejnosti, stále sdíleni a s někým srovnáváni. Nebýt online zasíťováni – to si nemohou dovolit, jelikož by přišli o paralelní svět svých vrstevníků. Kdo chvíli stál, stojí opodál. Má to stinné stránky. Ale zkusme jiný úhel pohledu: pokud sdílejí svá selhání, úlety a snahy o řešení – nezřídka se jim dostane od kamarádů online pochopení a uklidnění. Jsou otevření a docela upřímní. Ráda se přiučím. Protože pokud bych si hýčkala pocit převahy: my jsme nekňourali a vydrželi, a utvrzovala se v názoru, že mladí nic nevydrží, nakonec bych tomu mohla uvěřit. Jenže víra může být slepá.
My rodiče, ti „odolní dospělí“, stavíme základy životů svých dětí, včetně života online. Žít na sociálních sítích si žádá čas a energii. Vystavujeme se, stylizujeme, komentujeme. Ukazujeme druhým své děti od prvního nadechnutí. Chlubíme se, hlídáme lajky a dáváme tím dětem zprávu, že hodnocení zvenčí zvyšuje či snižuje naši či jejich hodnotu, respektive sebehodnotu, v obrovské míře. Dáváme najevo, že na tomhle nám záleží. Co nás vlastně pudí stavět děti do pozice objektu, který je plochý a kdokoli jej může komentovat? Zkusme si odpovědět otevřeně a upřímně.
Netušíme, kolik dnešní děti a mladí lidé snesou zátěže informační. Chaotické, překotné, komercionalizované. Z jedné strany cítí tlak na výkon a z druhé slyší blahosklonné: Vocogou, k čemu ti budou znalosti? Jsou předčasně vtahováni do egoistického světa dospělých. Se zátěží se těžko vypořádávají, protože je neumíme včas vybavit vhodnými strategiemi a nástroji, jelikož svět se mění strašně rychle a my ulpíváme na tom starém. Zatápíme jim pod kotlem a divíme se, že se vaří. Poradí si s tím. Znám spoustu zodpovědných a odolných mladých lidí. Schytávají rány a otloukají se, podobně jako my, před desítkami let. Jenže jinak. Umí si říct o pomoc lépe a dříve než my starší.
Snad každá generace je komentována tou předchozí s jistým despektem. Zkusme se posunout k vzájemnému respektu! Chce to oboustrannou pokoru. Aby mladí měli kapacitu na řešení současných i budoucích neduhů světa, které my, dospělí, řešit neumíme nebo nechceme. Aby také chtěli a aby to vydrželi.
Lenka Eckertová je ředitelkou Nadace RSJ, která působí v tématech: přemýšlivé, nadané děti, duševní zdraví, vzdělávání a filantropie. Dříve pracovala v organizaci zaměřené na prevenci online rizik. Je autorkou dětské knížky Hustej INTERNET a populárně naučné publikace Bezpečnost dětí na Internetu. Cennou zpětnou vazbu získává při besedách s dětmi 1. stupně ZŠ. Za klíč k lidské spokojenosti považuje komunikaci, kterou studovala a každodenně ji řeší na mnoha úrovních.
Našli jste v článku chybu? Napište nám prosím na [email protected].
Tento text původně vyšel na EDUzín - Magazín o vzdělávání.