Když člověk zemře v nemocnici, neznamená to, že měl špatnou smrt, říká dokumentární fotografka Teplická
Na její výstavy chodí i blízcí těch, které fotila na samém konci jejich života. „Ptají se mě například, jestli si pamatuji, jak bylo krásné, když se svou manželkou dotančili k posteli. Hovoříme spolu o jejich příbuzných, kteří zemřeli. Často říkají, že rodina se s nimi bojí o smrti mluvit. Jako by se nestala,“ říká dokumentární fotografka Gabriela Teplická.
Ve své nejnovější sérii nazvané Moment: Dotyk smrti zachycuje umírání. Před každou výstavou cítí napětí z toho, jak lidé na fotky zareagují.
Focením umírání chtěla poznat samu sebe, ale také vytvořit bezpečný prostor pro přemýšlení a diskusi o posledních chvílích člověka, které jsou zcela zásadní také pro jeho blízké. „Překvapení přišlo ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že právě rozmlouváním o smrti během života pro nás smrt přestává být něčím zlým, tabu,“ říká Gabriela Teplická.
V rozhovoru s Gabrielou Teplickou hovoříme také o tom:
- proč si lidé objednávají fotografa na pohřeb blízkého;
- komu a jak ubližuje mlčení o smrti;
- díky čemu se vyrovnala s náhlou smrtí otce.
Při focení série Moment: Dotyk smrti jste se setkala i s mladou ženou jménem Melánia. Jak jste se seznámily?
S Melánií jsem se setkala, když jsem fotila vizity v Národním onkologickém ústavu v Bratislavě. Spolupracovala jsem s oddělením paliativní medicíny a doprovázela jsem paní primářku, lékaře a sestřičky na vizitách. Pacientů jsem se vždycky předem zeptala, zda můžu jejich příběh zaznamenat prostřednictvím fotografie. Když souhlasili, vstoupila jsem k nim do pokoje, fotila je a snažila se je navštěvovat co nejčastěji.
Jak na vás reagovali?
Bylo to velmi zajímavé. Chodila jsem po pokojích s lékařkou a s psycholožkou. Kdybych za pacienty přicházela sama, určitě by mě brali jinak. K lidem se mi podařilo dostat díky lidskému přístupu medicínského týmu na Klenové. Lidé, kteří se na oddělení léčili, byli většinou rádi, že jsem za nimi přišla. Těšilo je, že jim věnuji pozornost, že mohou sdílet svůj příběh, popovídat si a být foceni. Často se totiž stává, že se člověku dostává od druhých pozornosti například na oslavě nebo při nějaké významné události.
