O mladých se pořád mluví, ale prostor nedostávají. Ve Vzletu jim ho poskytujeme, říká režisérka

Když se mluví o výrazných osobnostech současného českého divadla, zaznívá i vaše jméno. Co je pro vaši tvorbu charakteristické?

Ráda pracuji s různorodými skupinami – s profesionálními divadelníky i lidmi, kteří s divadlem běžně zkušenost nemají. Vycházím především z osobních témat. Zajímají mě ženské hrdinky, mezilidské vztahy, mocenské manipulace, xenofobie a podobně.

Baví mě spontánnost, nepředvídatelnost a společné hledání nových cest. Do každého procesu vstupuji se zvědavostí a bez předem hotových odpovědí. Je to pro mě trochu jako cestování stopem – nikdy přesně nevíte, kam vás zavede. Necháváte prostor náhodě, spoléháte na odvahu a intuici, ale někde v dálce máte bod, k němuž směřujete, byť jen v hrubých obrysech.

Jak se rodí nápad na inscenaci?

Nejdřív jen tak pozoruji a přemítám. Nový projekt vzniká z tématu, které ve mně delší dobu dozrává a postupně se hlásí o slovo. Někdy si pomáhám metodou automatického psaní, což mi umožňuje dostat na papír myšlenky, které ještě nemají jasný tvar. Jindy mě inspiruje konkrétní zážitek nebo dialog s lidmi, s nimiž zrovna spolupracuji.  

Jak si mladé lidi ke spolupráci vybíráte?

Míváme castingy, které většinou probíhají workshopovou formou. Děláme různá cvičení, společné hry nebo individuální improvizace, povídáme si o tématu. A musím říct, že ten výběr je pokaždé hodně náročný. Jsou to velké osobnosti a nesou s sebou spoustu témat, mají velkou chuť tvořit.

V autorském divadle nehledáme někoho na konkrétní roli. Nesnažíme se teenagery nebo děti do něčeho formovat, spíš zjišťujeme, co aktuálně prožívají, co by chtěli sami na jevišti reprezentovat. Samozřejmě jim dáme nějaké zadání, ale vzájemně se inspirujeme a probíhá tam dialog.

Přiměla vás některá z jejich zkušeností přehodnotit vlastní pohled?

Dlouho jsem si myslela, že jsou teenageři na sociálních sítích proto, že chtějí. Během našich rozhovorů však většina přiznala, že by mobil nejradši vůbec neměla a na sociálních sítích ani nechtějí být. Určitým způsobem se do toho nutí, aby neztráceli přehled, co se děje, a nezůstali stranou kolektivu. To mě překvapilo. Také pro mě bylo silné zjištění, jak často se cítí nevyslyšení nebo opomíjení dospělými.

V představení A proč? jste nechali teenagery na jevišti založit vlastní politickou stranu. Co bylo cílem?

Se souborem Zapětdvanáct navazujeme na inscenaci První rána kapitána. Už tehdy jsme řešili téma autority, síly vlastního hlasu a toho, jaké to je, když vás někdo neslyší nebo neposlouchá. Začali jsme si klást otázku, od kdy má člověk právo volit a ovlivňovat věci kolem sebe, které se ho přímo dotýkají. S tím se pojí i různé teorie, kdy člověk dokáže rozlišovat určitou míru manipulace, kdy je mozek zcela vyvinutý a podobně.

Debata, kterou jsme s mladší i starší generací otevřeli, byla hodně zajímavá a lákalo nás jít dál. Původně jsme chtěli vytvořit dokumentární sérii, ale nakonec vznikla simulace dětské politické strany, kde je třináct mladistvých a sledujeme, jak by se rozhodovali o soudobých otázkách a tématech.

Představení je rozděleno na dvě části – diskuzi a tiskovou konferenci, kde účinkující prezentují, co by v politice změnili, jaká jsou jejich témata a sdílejí vlastní zkušenosti a silné příběhy týkající se třeba prostředí školy, šikany, diskriminace nebo ekologie.

Nakolik je na jevišti prostor pro improvizaci a spontánní reakce?

Scénář je otevřený, takže každé setkání má trochu jinou podobu. Držíme se určité struktury, kterou provází pět herců v roli moderátorů, ale samotný průběh zůstává živý. Některé části jsou pevně dané, jiné vznikají přímo na místě. Pokládáme otevřené otázky a účinkující na ně reagují podle své aktuální nálady a rozpoložení. Část témat navíc předem neznají, takže pracujeme s jejich bezprostředními odpověďmi.

Stalo se někdy, že v sále zavládlo ticho?

Vždycky se najde někdo, kdo se zapojí, a třeba odpoví za někoho jiného. Teenageři vstupují do dialogu s velkou chutí a nebojí se mluvit otevřeně. Často mají v některých otázkách dokonce větší přehled než my.

Co publikum?

Lidé reagují hrozně hezky. Dostávají se napřímo do kontaktu s osobními příběhy, reálně vidí, co mladí ve škole řeší, co je tíží, na čem jim záleží. Myslím, že to pro ně bývá silný impuls. Chodívají celé rodiny a pak vše společně probírají.

Na podzim bude mít ve Vzletu premiéru inscenace Romeo, Julie a rodiče. Dotýká se právě generačního napětí. Čím je pro vás tento konflikt zajímavý?

Inscenace Romeo, Julie a rodiče vychází ze Shakespearovy klasické hry, ale s Petrem nás na ní nejvíc zaujal motiv nekomunikace uvnitř rodiny mezi dětmi a rodiči. Zajímá nás, co si v rodinách dokážeme říct, co naopak zůstává nevyslovené, co se stává tajemstvím, o němž raději nikdo nemluví a jak z těchto mlčení mohou vznikat tragédie. Zároveň si klademe otázku, jestli je možné jim předcházet.

V původním příběhu jsou dva znepřátelené rody a není zde řečené, co se stalo, proč spolu nemluví. To nám připadá silné. Fascinuje nás, jak se některé křivdy, nedorozumění či vzorce chování přenášejí z generace na generaci a přetrvávají, dokud je někdo nepojmenuje a nepokusí se je změnit. Ne vždy je možné minulost napravit, ale už samotné vyslovení toho, co bylo dlouho potlačované, může mít léčivou sílu.

V jaké době se příběh odehrává?

Inscenace je zasazená do současnosti, ale bude propojovat několik časových rovin. Vedle Shakespearova příběhu zazní i současné texty a autentické příběhy, které jsme sbírali z vlastních zkušeností a ze setkávání s různými rodinami. Právě dialog mezi klasickým dramatem a dnešní zkušeností je jedním z hlavních východisek.

Scénicky vycházíme z uspořádání alžbětinského divadla, kde byli diváci v těsném kontaktu s děním na jevišti. I proto plánujeme scénografii, v níž budou sedět naproti sobě a mezi nimi vznikne plocha, kde se bude příběh odehrávat.

S kurátorkou Denisou Václavovou také na září připravujete výstavu, která propojuje umělce, děti a teenagery. Co to obnáší a co by mělo být výsledkem?

Vyhlásili jsme otevřenou výzvu pro děti a mladé lidi od osmi do osmnácti let, aby se zapojili do přípravy výstavy. Je to náš první projekt takového rozsahu – spolupracuje na něm sedm umělců a přibližně šedesát dětí a teenagerů.

Workshopy už proběhly. Každý z umělců strávil se svou skupinou den v ateliéru, kde vytvářeli díla na téma Slova, která mění svět. Výsledkem bude rozsáhlá myšlenková mapa umístěná ve velkém foyer Vzletu. Nejde přitom jen o instalaci – chceme, aby výstava s divákem komunikovala, kladla mu otázky a vybízela ho k vlastnímu přemýšlení.

Co dalšího vás v příští, šesté sezóně Vzletu čeká?

Dvě premiéry. První z nich je inscenace Songs of Others, která vzniká ve spolupráci se sborem Veselé chvíle. Věnuje se tématu zakázaných písní a lidem, kteří z různých důvodů nemohou zpívat – ať už kvůli politickým represím, kulturním omezením nebo jazyku. Někdy jde o osobní přesvědčení, že svůj hlas nemohou použít, jindy příběhy sahají až k širším politickým tématům.

Druhou premiérou bude hra Exilová vláda. Tu připravují Petr Erbes s Borisem Jedinákem a zabývá se zkušeností lidí, kteří museli odejít ze své země a zpovzdálí se snaží ovlivnit události ve své zemi, zatímco sledují, jak se jejich domov proměňuje. V inscenaci se setkají Nataša Mikulová a Vladimír Javorský.

Právě s Petrem Erbesem a Borisem Jedinákem tvoříte nové umělecké vedení Vzletu. Nastupujete po generaci zakladatelů (včetně Petra Prokopa z Vosto5). S čím do této role vstupujete?

Především se moc těšíme na všechny budoucí projekty. Jsme zvyklí pracovat kolektivně – s kolegy a kolegyněmi se známe už od studií a právě vzájemná důvěra je pro náš způsob tvorby zásadní.

Naší ambicí je posílit postavení Vzletu jako výrazného divadelního prostoru a zároveň rozvíjet mezinárodní partnerství s podobně zaměřenými scénami. Vzlet je pro nás místo, kde se mohou potkávat různé generace, kultury, postoje i názory. Kam můžete zajít na kvalitní divadlo, zúčastnit se diskuze nebo sousedské akce, prohlédnout si výstavu, přihlásit děti do ateliéru a dát si dobré kafe. Vzlet je živou kulturou a otevřenou platformou pro diskuzi a vzdělávání.

Vnímáte, že se postavení žen, autorek a režisérek, v českém divadle proměňuje?

Ve svém okolí potkávám spoustu talentovaných autorek, režisérek i dramaturgyň a myslím, že žen ve výrazných tvůrčích rolích postupně přibývá. Zároveň ale stále platí, že vedoucí umělecké pozice častěji zastávají muži. Režie byla dlouho vnímána především jako mužská profese.

Pořád existují určitá očekávání a stereotypy spojené s tím, že jste žena. Někdy se projeví způsobem jednání nebo typem pokládaných otázek. Mám ale pocit, že i to se postupně mění. Nevím, jestli to souvisí s proměnou společnosti, nebo mými získanými zkušenostmi a větší sebejistotou. Každopádně dnes tyto situace vnímám méně intenzivně než na začátku své profesní dráhy.