Nejtěžší je překonávat překážky, které si stavíme sami

Kateřina Javůrková

S hornou začala v devíti letech. Je vítězkou mnoha mezinárodních interpretačních soutěží, držitelkou ocenění Talent roku 2016 – Classic Prague Awards a první laureátkou Ceny Jiřího Bělohlávka. Od ledna 2014 působí v hornové skupině České filharmonie. Dlouhá léta působí v dechovém kvintetu Belfiato Quintet.

Jaké bylo studium na konzervatoři?

Brácha byl na hudebním gymnáziu na Žižkově, což je plnohodnotné gymnázium a konzervatoř v jednom. Studium je extrémně náročné, ale brácha byl šťastný. Najednou byl mezi svými, ne exot, co místo na fotbal chodí do hudebky. Jenže když jsem končila devítku já, zrovna se měnil systém a nedovolili mi nastoupit do kvinty. Vlastně mi „zbyla“ konzervatoř. Byla jsem zklamaná, ale nakonec se ukázalo, že se věci děly tak, jak měly. Konzervatoř mi nedala široké vzdělání jako gymnázium, ale dovolila mi se naplno věnovat horně. A já ten čas využila. Vlastně až tam jsem horně propadla.

Vsadila jste všechno na jednu kartu, nebo jste měla zadní vrátka?

Na konzervatoři jsem cítila, že patřím mezi ty šikovné. Hrozně mě to motivovalo a začala jsem cvičit a cvičit. Přišly první úspěchy na soutěžích a já měla vizi, že odejdu studovat do Berlína. Nic jiného neexistovalo. V takových chvílích mi dá život nějakou ránu, abych se vzpamatovala. Cvičila jsem tak moc, až moje tělo začalo stávkovat. Přišly vážné problémy se svaly obličeje a já nebyla schopná vůbec hrát. V šestnácti se mi zhroutil svět. Abych přišla na jiné myšlenky, začala jsem péct. Cukrařina mě okouzlila. Uviděla jsem něco, v čem bych se mohla realizovat, kdybych se nemohla vrátit k hudbě. Vnitřně jsem se uklidnila a uvědomila si, že jsou i jiné věci, které bych mohla dělat s radostí. Problémy odezněly, začala jsem znovu hrát, ale tohle období mě hodně naučilo.

Co s vámi udělaly první úspěchy na soutěžích? Zvedly vám sebevědomí?

Do jisté míry ano. Zároveň mě to ale dost svazovalo. Měla jsem pocit, že musím všechny přesvědčovat, že si to zasloužím. Začala jsem mít mnohem větší trému. Čím jsem starší, tím víc se mi daří s tím bojovat, ale částečně to cítím dodnes. Paradoxně jsem svobodnější v zahraničí, doma se trémuju víc. Možná je to jedna z bariér, kterou si v sobě buduju sama.

Co je na vaší práci skvělé? A co vám naopak bere?

Nejvíc mě baví pestrost. Každý den potkávám nové lidi, ať už kolegy, dirigenty, nebo mladé studenty na masterclasses, které vedu. Můžu cestovat, což miluju. Dělám něco, co mě baví, na nejvyšší možné úrovni, ve své zemi a za podmínek, které nejsou v tomto oboru běžné. Komfort, který nám poskytuje Česká filharmonie, není standardní v rámci České republiky a ani v některých zahraničních orchestrech. K tomu ale patří určité povinnosti. Cvičit se musí denně, bez toho by nebylo možné udržovat se na takové úrovni. Ale to neberu jako negativum. Zatím mi to pořád násobně víc dává, než bere.

V komorním kvintetu Belfiato jste jediná žena, Filharmonii tvoří ze čtyř pětin muži. Cítila jste se někdy znevýhodněná?

Lesní roh je spíš mužský nástroj, takže jsem vyrůstala hlavně mezi kluky. Cítila jsem se tam vždycky dobře a se žádným znevýhodněním jsem se nesetkala. Obecně jsem přesvědčená, že hudba nemá gender. Rozhodně zastávám názor, že ženy nesmí být znevýhodňovány, že mají dostávat stejné příležitosti. Když ale do soutěže přijde dvě stě nahrávek, ze kterých porota anonymně vybere padesát do druhého kola, nemůžeme porotu lynčovat za to, že postoupilo jen deset nahrávek od žen. Vybíráte podle toho, co slyšíte, ne podle toho, kdo hraje.

Takže znevýhodnění žen ve vašem oboru neexistuje?

Historicky určitě ano, ale jak se ohledně genderové rovnosti mění celá společnost, mění se i přístup u nás. S příchodem mladší generace se to děje přirozeně, podobně jako v jiných oborech. Mám to štěstí, že jsem se vždycky setkala s podporou, a to i ze strany svých mužských kolegů. A jenom pro ilustraci, můj manžel byl na mateřské.

To mě vede k otázce, jak se dá skloubit hudební kariéra s péčí o rodinu.

Zase jeden zásah shora! Ve chvíli, kdy jsem naplno hrála, a ještě jsem měla pocit, že zvládnu otevřít a provozovat cukrárnu, přišel nejen covid, ale taky moje těhotenství. Jasný vzkaz: Brzdi! Měla jsem pocit, že s jedním dítětem by se to dalo zvládnout alespoň v menším rozsahu. Otěhotněla jsem znovu – a čekala jsem rovnou dvojčata. Na cukrárnu jsem tedy zapomněla. Z dnešního pohledu vidím, jak jsem byla naivní. Fungovala jsem se třemi malými dětmi a chtěla jsem být superžena, která nepotřebuje žádnou pomoc. Rozhodně žádná chůva, žádná výpomoc s úklidem. To přece všechno zvládnu sama! Když bylo dvojčatům osm měsíců, tělo řeklo dost. Manžel přebral péči o děti, já se dala dohromady a začala zase pracovat. Zjistila jsem, jak mi to chybělo. Pochopila jsem, že říct si o pomoc není slabost. Že mít skvělou chůvu je pro děti i pro mě benefit. Nedělá to ze mě špatnou mámu. Trvalo mi dlouho, než jsem našla balanc v tom cítit se jako dobrá máma a zároveň šťastná sama se sebou.

Jak to vypadá teď? Co vás čeká v nejbližší době?

Co se týče rodiny, děti chodí do školky, máme dvě fantastické chůvy a práci si s manželem plánujeme tak, abychom zvládli péči společnými silami. Práce mě nabíjí víc než dřív. Jsem vděčná, že můžu. V září oslavíme dvacet let s Belfiato Quintetem. S Filharmonií nás čekají zahajovací koncerty a chystáme se na asijské turné.