Jak by to asi vyprávěla sama Simona? Scenáristka seriálu o Monyové o hledání rovnováhy mezi otevřenou výpovědí a citlivostí k pozůstalým
„Musela jsem si přečíst i vyslechnout velké množství dost drastických příběhů domácího násilí. Od té doby nemám chuť si true-crimy pouštět,“ vysvětluje v rozhovoru Barbora Námerová, scenáristka nového seriálu o Simoně Monyové, jak práce s obtížným tématem proměnila její vnímání žánru. Mluví i o tom, proč nechtěli z protagonistky dělat „dokonalou oběť“, jak funguje writers room a proč podle ní může mít seriál o domácím násilí preventivní dopad.
Trigger warning: V rozhovoru jsou probírána témata domácího násilí a femicidy.
Kdy jste se dozvěděla o příběhu Simony Monyové?
Vlastně až ve chvíli, kdy mě kontaktovala kreativní producentka Klára Follová z televize Nova. Bylo to těsně po tom, co jsem dokončila postgraduální roční studijní program Serial Eyes v Berlíně. Scenáristé, kteří se chtějí stát headwritery seriálů, se v jeho rámci vzdělávají v nových přístupech. Klára potom zjišťovala můj zájem o spolupráci na seriálu o Simoně Monyové, v e-mailu mi napsala, o čem to je, a poslala mi rozsudek. Zdá se to možná neuvěřitelné, ale já jsem o ní do té doby neslyšela. Jednu dobu jsem však žila v Argentině a je možné, že proto mě to úplně minulo.
Co najdete v novém čísle
- My všichni jsme Monyová. Patnáct let byla superúspěšná spisovatelka Simona Monyová jen novinovým titulkem: „Zavražděna manželem“. Ženský tvůrčí tým teď s hlubokým respektem k rodině vrací Simoně hlas a odhaluje zničující past společenských očekávání.
- Když město bzučí. Jak vrátit do ulic život a podpořit včely, aniž bychom museli stavět další úly? Možností je překvapivě dost.
Seniorky, senioři a sex. Přečtěte si o (znovu)objevování slasti, ale i o tom, jakou roli v ní mohou hrát sexuální asistentky a asistenti.
Zachrání nás roboti? Jak se připravit na dobu, kdy se centrum péče nevyhnutelně přesune z institucí zpět do našich obýváků? A proč je výhodné udělat si z umělé inteligence svého nejlepšího spojence pro udržení vlastní svobody?
Zároveň jste ze Slovenska, kde ten případ možná tolik exponovaný nebyl.
Já myslím, že se o tom na Slovensku psalo určitě taky, i u nás měla Simona Monyová čtenářky a čtenáře. Po přečtení rozsudku, v němž toho bylo popsáno opravdu hodně, jsem zvažovala, zda do toho jít, zda chci znovu řešit téma násilí na ženách. Týkaly se ho totiž dva poslední filmy, na nichž jsem pracovala – Špína a Světlonoc. Nakonec jsem se rozhodla, že do toho jít chci. Jedním z důvodů byla skutečnost, že šlo o spisovatelku. Dokázala jsem si proto seriál představit a viděla jsem možnost natočit true-crime trochu jiným způsobem. Sama jsem do té doby byla velkým fanouškem této tvorby. Zkušenost s řešením dokumentárního seriálu Láska nebolí, který na Monyovou naváže, ale znamenalo přečíst si i vyslechnout velké množství dost drastických příběhů domácího násilí. Od té doby nemám chuť si true-crimy pouštět.
Dosud jste pracovala na artových filmech. Najednou vás oslovila televize, jejíž pořady byly svého času symbolem komerce a bulvárního přístupu k lidským osudům. Je tohle něco, co jste brala v potaz při rozhodování, zda na seriálu spolupracovat?
Ano, řešila jsem to. Velkou roli pro mě ale hrálo, že jsme si to na počátku vysvětlili. Shodli jsme se, že tímto směrem jít určitě nechceme. Pro mě osobně bylo důležité, že mi televize dala dost svobody ve výběru týmu. Tím, že jsem měla pozici headwritera, měla jsem pocit, že budu mít směr seriálu pod kontrolou. A to vše samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že budu mít nad sebou producenty. Zároveň jsem z rozhovorů s Klárou Follovou a dramaturgyní Martou Fenclovou nabyla dojmu, že jim jde o pochopení celé věci. Jak se může něco takového vůbec stát? Braly to osvětově, a to v televizi, kterou sleduje velká část země. Líbila se mi představa, že tímto dostaneme povědomí o domácím násilí mezi širokou veřejnost. Kdyby to natáčela alternativnější stanice, dosah by byl určitě menší. Tím, že to krom platformy Oneplay pravděpodobně pak půjde i do lineárního vysílání, je dost možné, že seriál uvidí opravdu hodně lidí.
Co dalšího se v rozhovoru dočtete:
- proč tvůrkyně kontaktovaly i pachatele vraždy Simony Monyové
- jak spolupracovaly s rodinou oběti i blízkými pachatele
- zda může seriál o domácím násilí pomoci lidem identifikovat toxické vztahy včas
Jak následně práce s týmem probíhala? Když si totiž představím, jak pracuje scenáristka, vidím vás v domácí pracovně s hrnkem bylinkového čaje… Vypadá to tak?
Nevypadá. Požádala jsem Kláru, že bych na to ráda šla způsobem, jaký jsem se naučila v programu Serial Eyes. Nejprve jsem dostala velký čas na rešerše. Sešla jsem se s množstvím lidí, kteří Simonu Monyovou poznali zblízka – s rodinou, jejími kamarádkami, později i s odborníky na téma domácího násilí. Setkala jsem se také s nadřízeným policistů, kteří její vraždu vyšetřovali. Jeho prostřednictvím jsem mohla nahlédnout do spisu. Prostudovala jsem si odborné knihy věnující se domácímu násilí a femicidám, včetně typologie vztahů, kde dochází k domácímu násilí. A pak jsme na tom dva týdny osm hodin denně v sídle TV Nova pracovali s dvojicí dalších scenáristů – s Ivanou Sujovou a Jakubem Haubertem. Ivana je slovenská autorka, studovala se mnou na Serial Eyes a má se seriály mnoho zkušeností. Zároveň jsem v týmu chtěla mít mladého autora-muže, jehož jsem si vybrala na základě jeho práce z FAMU. Moc se mi líbily jeho dialogy. Myslím, že dynamika ve writers room fungovala skvěle.
