Seriál Heated Rivalry dorazil do Česka a je jako balzám. Ukazuje zdravé vztahy a sílu laskavosti, říká lékářka

Spalující rivalita (v originále Heated Rivalry) vypráví příběh pomalu vznikajícího vztahu mezi dvěma špičkovými hokejisty, Shanem a Ilyou. Odehrává se v prostředí, kde je „teplouš“ typicky nadávka určená soupeřovi po skončení utkání v šatně. A právě proto je příběh lásky, která vznikne i v takto nepříznivém a tabuizujícím prostředí, příběhem naděje, která v začátku roku 2026 oslovila srdce nejednoho (no, spíš nejedné) z nás.

Poslední roky nebyly na výskyt vzorů zdravé maskulinity mezi veřejně známými muži dvakrát příznivé. Dalo by se spíš říct, že to s jejich obrazem šlo od desíti k pěti, jak trefně vyjádřila britská novinářka Rebecca Shaw a následně její slova dále zpopularizovala herečka Emma Thompson ve svém virálním komentáři: ,,Věděla jsem, že svět jednou skončí v plamenech, které zapálí mocní muži. Ale vážně jsem nečekala, že to budou TAKOVÍ loseři.”

Svět, ve kterém potřebujeme oporu

Ve světě, kde opět dochází k omezování reprodukčních práv žen, kde jsme masírování trendem trad wives a kde nám za humny zuří horká válka, v níž se využívá sexuální násilí jako zbraň k nalomení morálky obyvatelstva, není třeba vysvětlovat, jak to Shaw myslela. Na sítích vtipkujeme, že klimatickou změnu beztak vyřeší třetí světová – ale k rozptýlení naší kolektivní úzkosti to pomáhá jen pramálo.

Jak tedy jako lidstvo přežíváme období nejistoty? Časy změn, kdy zavedené pořádky ztrácí svou pevnost, a garance, na které jsme spoléhali a opírali o ně svůj pocit bezpečí, mizí rychleji než arktické ledovce. Naší oporou v časech temna jsou již po století právě příběhy naděje. Jako bychom si v takových dobách potřebovali připomínat, proč stojí za to bojovat („pane Frodo“, abych citovala hobita Sama z kultovního Pána prstenů). Vyprávíme si příběhy, ve kterých přišla záchrana ve chvílích, kdy se to zdálo nemožné; a v nichž utlačovaní, malí a bezvýznamní nalezli štěstí tam, kde už to vypadalo, že žádné nezbývá.

Heated Rivalry přichází v době, kdy každý z nás podvědomě hledá právě takový zdroj. Ujištění, že věci mohou dopadnout dobře. Že navzdory nepříznivým podmínkám můžeme najít to, co všichni potřebujeme – lásku, bezpečí, uznání a podporu.

Příběh lásky mezi dvěma muži se vzpírá tradiční patriarchální představě o tom, jak by měl vypadat milostný vztah. Neříká ženám, se kterou z postav se mají identifikovat, tudíž nabízí úlevnou škálu možností si v něm najít to svoje. A skutečnost, že je zasazen do prostředí, kde teče „krev, pot a slzy“, to ještě umocňuje. Jaké je, když se člověk zamiluje a nemůže o tom nikomu říct? Jaké to je přiznat sám sobě, že někoho milujeme a že chtě nechtě mezi námi a naším štěstím leží hora strachu, studu a pocitů viny, kterou musíme přejít, abychom ho dosáhli? To nejsou otázky vlastní jen homosexuálním vztahům. Klademe si je všichni, kdo jsme někdy milovali či se vůbec o cokoliv ve svém životě pokoušeli.

Jasně, vidět dva vyrýsované mladé herce, jak hrají postavy, které spolu zakouší první intimní zkušenosti, je to, co nás k seriálu poprvé přitáhlo. Ale nedíváme se na erotický film pro dospělé. Díváme se na příběh lásky navzdory okolnostem, který si vyprávíme, jak je lidstvo staré. Proto řada z nás dokáže zpaměti recitovat verše z Romea a Julie, ale má jen matné nebo vůbec žádné povědomí o řadě dalších Shakespearových her.

Soupeření na ledě, ale ne ve vztahu

Kromě atraktivního narativu „my spolu proti nepřízni osudu“ je ale Heated Rivalry také krásným portrétem zdravé maskulinity a vztahovosti. Především ke konci seriálu vidíme, jak vztahy – nejen ty milenecké – vypadají, když jsou založené na bezpečí, respektu a emoční inteligenci. Skvěle to dokreslují linky vedlejších postav, jejichž reakce ve vztazích jsou lidské, respektující a pečující. Když Kipovi spadne tác při obsluze na cateringu, nedostane padáka. Jeho šéf ho naopak ujistí, že ví, jak je pro něj důležité mít tuhle práci a udělá s ním dechové cvičení na uklidnění. Matka hlavní postavy (spoiler alert) zareaguje na jeho coming out slovy: ,,Mrzí mě, že jsem se chovala tak, že sis myslel, že mi to nemůžeš říct.” (Ta sebereflexe!) Vidíme rozchod Rose a Shana, ke kterému dojde proto, že Rose pochopila, že Shane je gay o něco dříve než on, bez hysterie, výčitek nebo zesměšňování. Vidíme mladého muže, svíraného studem, vinou a odvěkým dilematem: můžu být sám sebou? Nebudu vyloučen ze vztahů a smečky?

Z pohledu fungování našeho mozku je totiž vztah založený na hlubokém respektu a rovnosti, kde nikdo není nadřízený a nikdo se nemusí podřizovat, lékem na vztahovou úzkost. Pokud odstraníme mocenskou hierarchii a potřebu mít za každou cenu navrch, naše nervová soustava konečně přestane vyhodnocovat partnera jako soupeře či hrozbu a může přepnout z režimu přežívání do režimu napojení. Právě v tomto bezpečném prostoru, kde se nemusíme bát ponížení ani soudu, se naše těla i duše hojí nejrychleji.

A možná právě tohle je maskulinita, kterou dnešní svět (a my všichni) tak zoufale potřebuje. Maskulinita, která se nebojí propotit dres a s krvácejícím nosem urvat vítězství, aby se ten samý den mohla stavit pro své oblíbené smoothie a být s těmi, které miluje. Tuším, že by nevyřešilo všechny naše problémy, kdybychom po vzoru filmu Sexmise zůstali ve světě bez mužů, jen abychom se zbavili pár narcistních psychopatů na důležitých místech. Ale všem nám pomůžeme, když dokážeme sami v sobě i pro druhé udržet obě polarity. Sílu i něhu, stud i odvahu, průraznost i respekt, nezávislost i péči o druhé. Stejně jako můj vlastní vzor zdravé maskulinity, můj muž, který včera pochodoval celý den v mrazu venku na outdoorové akci, jen aby si po příjezdu domů běžel opečovat svůj kvásek. Ve světě, kde udržíme obě polarity a žádná z nich nás neděsí, je totiž větší prostor pro každého z nás v naší opravdovosti, včetně těch hlubin i výšin, co v sobě každý neseme.