Nové Scény z manželského života nejsou zbytečný remake. Ukazují proměnu vztahů

RecenzeSeriálTelevize
Jan Jindřich Karásek
| 25. 10. 2021 | 18 komentářů | 8 635
Nové Scény z manželského života nejsou zbytečný remake. Ukazují proměnu vztahů
Foto: HBO

Vztahy prošly od 70. let výrazným vývojem a Scény z manželského života od HBO názorně předvádějí, jak se dají reflektovat nově, a přitom se stejně bolestnou citlivostí, jako to uměl mistr Bergman. Remake jeho ikonického díla otevírá nové, mnohem naléhavější otázky. A možná ještě lépe a komplikovaněji.

Když se oznámilo, že vzniká americká verze milovaných Scén z manželského života švédského mága kinematografie Ingmara Bergmana, dle mnohých zdaleka nejlepšího filmaře z hlediska psychologie postav, mnoho lidí bylo proti. Od premiéry jeho stejnojmenného televizního seriálu a posléze také sestříhané kino verze uplynulo necelých 50 let. Pro četné fanoušky se jedná o dodnes zdaleka nejlepší a nejautentičtější zpracování vztahových a především manželských problémů, které kdy bylo natočeno, a tak nebylo jasné, proč je vůbec třeba točit to samé znovu. 

Nadějně ovšem vypadalo vynikající obsazení ústřední dvojice – Jessica Chastain v roli manželky Miry a Oscar Isaac hrající manžela Jonathana. Slibné bylo i angažmá Hagaie Leviho, izraelského scenáristy a režiséra, který stál za úspěšným televizním projektem BeTipul založeném na konverzacích mezi terapeutem a jeho klienty, z kterého HBO posléze udělala americkou verzi V odborné péči a pro našince známou českou mutaci Terapie v hlavní roli s Karlem Rodenem.

Vztahy se přeci jen za tu dlouhou dobu proměnily. Hledat v téměř 50 let starém díle odpovědi na složité otázky partnerského soužití dneška nelze.

Po prvních dvou epizodách se ukázalo, že obavy nebyly na místě. Nejen pro nespornou kvalitu nové minisérie, ale také pro určitou dobovost předlohy, která je silná v uvěřitelných dialozích a ve své autentické výpovědi o nestálosti lásky, ale vztahy se přeci jen za tu dlouhou dobu proměnily. Hledat v téměř 50 let starém díle odpovědi na složité otázky partnerského soužití dneška nelze. Když si teď pustíme znovu Bergmanovu původní verzi, zarazí nás, jak moc ze současného pohledu zestárla. Genderové role jsou v jeho podání jasně nastavené, kdy je žena křehkou a na muži závislou postavou, zatímco manžel je v mnoha ohledech nesnesitelný egoista, který se na ní navíc dopouští v pozdějších fázích příběhu domácího násilí s tím, že se předpokládá, že my jako diváci pochopíme jeho zuřivé rozpoložení a budeme ambivalentně přemýšlet nad tím, kde se jen mezi nimi stala chyba. 

Obrácení rolí

Levi se pro aktuální zpracování rozhodl role partnerů obrátit. Jonathan je inteligentním a klidným profesorem filozofie na místní univerzitě a jeho žena Mira je cílevědomou ale v osobním životě nejistou viceprezidentkou v technologické společnosti. Protože vydělává více peněz, on zůstává doma s jejich čtyřletou dcerou. Jakkoli se tato změna může zdát samoúčelná, ve výsledném zpracování to tak nepůsobí. Tak to je a tak to dává oběma partnerům smysl. 

Krátce po uvedení Bergmanova seriálu v roce 1973 ve Švédsku a v Dánsku výrazně vzrostla rozvodovost. Traduje se, že to bylo právě mistrovským zpracováním problémů v manželstvích a v autentické ukázce toho, že je možné a někdy také nutné z něj odejít. Nikdy se to nepotvrdilo a bylo by složité to prokázat, nicméně smysl by to dávalo. Podobný společenský zvrat minisérie od HBO dnes způsobit nedokáže. Ne proto, že by byla horší, ale protože se už dnes o problémech ve vztazích bavíme mnohem otevřeněji a rozvod je běžnou součástí našich životů. 

Seriálový hit

Foto: HBO

Vražda mladičké svobodné matky postupně odhalí dlouho skrývaná tajemství. Námět pro kriminální seriál velmi typický. Mare z Easttownu je však letošním největším překvapením a nečekaným hitem nejen diváckým, ale také kritickým. Krom napětí totiž nabízí také komplexní charaktery, složité společenské otázky a bolestné životní situace, které rezonují dlouho po tom, co se samotná vražda vyšetří.

S Mare z Easttownu budete chtít trpět. A zároveň doufat v lepší zítřky

Nicméně sledování aktuálního seriálu pořád dokáže otevírat rány a především důležité otázky, které si páry mohou společně klást. V tom spočívá asi největší síla seriálu – jakýsi akcent na sebeuvědomění. Že i při společném soužití nejsme jen my, ale pořád zůstává JÁ, které nechce být upozaděno. Překvapivým rozměrem nového zpracování je ale především to, že není jen emancipačním volání po individualizaci, ale naopak ukazuje, jakou bolest s sebou nese separace od partnera. V lecčems je to jakási antiteze moderních mainstreamových filmů o rozchodu, případně rozvodu, a o nacházení nové energie v nově nalezené nezávislosti. Příkladem může být populární snímek Jíst, meditovat, milovat, který ukazuje konec vztahu jako dobrodružství, jako nový a ničím nespoutaný začátek, který do života přináší smutek, ale o pár týdnů později naopak novou, předtím nevídanou radost. 

Jak daleko zajít při hledání sám sebe?

„Rozchody jsou tak traumatické. Separace jednoho od druhého je hrozná věc. Lidé nemluví dostatečně o tom, jak moc bolí přijít o partnera, ale mnohem spíš mluví o té možnosti se kdykoli rozhodnout pro odchod. Prostě jdi, zmiz. Jako když si kupují nový model iPhonu. Prostě se podívej po novém modelu partnera. Takže pokud bych měl říct, co je na mé verzi [Scén z manželského života] jiného, je to ten hrůzný důsledek opouštění. Jak to výrazně ovlivní váš život. Všechny konzumní společnosti vám slibují, že vás udělají šťastnými. Nabádají vás k tomu najít svou svobodu. Najít sami sebe. Ale existuje i druhá strana takového přemýšlení,“ řekl v rozhovoru pro server IndieWire režisér Levi. 

Jak zde popisuje, konstantně slyšíme, že nejdůležitější je sebeláska a sebepřijetí. Naplnění našeho vlastního potenciálu a dosažení všeho, co nám volný trh práce v rámci našich kariér nabízí. Což je správné a důležité, ale ambice jdou často na úkor našich vztahů. Ty se sice zdánlivě zdají nahraditelné, ale často tomu tak není – jak se právě ukazuje v seriálu. Možná nejzásadnější otázkou, kterou klade, je, proč je kariéra něco, na čem chceme pracovat, zatímco manželství musí být přirozené a vášnivé, přestože také vyžaduje aktivní snahu a komunikaci. Ta sice nepřipomíná to, co známe z romantických filmů, a tak se zdá jednodušší utéct za něčím lepším a jednodušším, ale i to se nakonec může ukázat obdobně složité. 

Děti, matky a předsudky

Dalším důležitým aspektem nového zpracování je výraznější důraz na dceru ústředního páru. V Bergmanově původní verzi se potomci příliš neřešili. Pro severského režiséra byla mnohem důležitější pochroumaná blízkost mezi dvěma ex-manžely a děti se zmiňovaly jen při hádkách, kdy sloužily jako jakési zbraně jednoho proti druhému. V Leviho minisérii je péče a láska obou rodičů k jejich dceři zjevná. V Jonathanově případě se jedná o každodenní blízkost, zatímco u Miry je starostlivost kvůli jejímu pracovnímu vytížení více vzdálená, ale možná o to palčivější. Je jasné, že svou dceru miluje, ale její vysoká pozice ve firmě jí nedovoluje s ní trávit tolik času, kolik by chtěla. I kvůli tomu, že ona technologická firma ji jako matku více sleduje a kontroluje, jestli je schopná přes své rodičovské povinnosti zvládat náročné pracovní povinnosti. Vždy by ji totiž mohli nahradit někým svobodným. Nebo mužem.

Je dobře, že se předělávají klasická filmová a televizní díla?

Právě v těchto momentech jsem si já jako divák uvědomil i své vlastní předsudky, s kterými musím bojovat. Zatímco v původní verzi manžel opouští ženu s dětmi, v této je to žena, která opouští svého muže a jejich dceru kvůli mladšímu a úspěšnějšímu milenci. V porovnání s předlohou jsem si to vysvětloval tak, že automaticky více soucítím s mužem, protože jím sám jsem, automaticky se vidím v jeho pozici, která je v seriálu skutečně nastavena tak, že on je nevinným trpitelem zrady. Ale je to složitější.

Jak je zjevné ze sociálních sítí, například z Twitteru, pro spousty diváků to byl neskousnutelný moment, kvůli kterému ženskou hrdinku nenáviděli. Nejen pro nevěru, kterou Mira sama popisuje jako nutnou, protože si jí manžel dlouhodobě nevšímal, ale i protože – jaká matka takhle opustí své dítě? Přitom u Bergmana jsme na situaci, kdy manžel opouští rodinu kvůli milence, byli zvyklí z mnoha jiných filmů. Mira zároveň v seriálu nabízí mnoho rozumných možností, jak tuto nepříjemnou situaci vyřešit tak, aby své dítě mohla pravidelně vídat i z jiné země, ale to většině diváků nestačilo. Na tomto remaku se ukázalo, jak výrazně odlišně vnímáme, když rodinu opustí žena a když ji opouští muži. Obzvlášť, pokud k tomu nemá zdánlivě žádný zásadní důvod kromě touhy po někom novém. Což nás dovádí k nejdůležitějšímu a nejbolestnějšímu tématu minisérie. 

Nevysvětlitelné konce lásky

„Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa,“ napsal ve svém nejslavnějším díle Tractatus logico-philosophicus rakouský filozof Ludwig Wittgenstein. V málokterém filmu či seriálu se to ukazuje tak moc jako v aktuálních Scénách. Postavy si po dobu pěti hodinových dílů jenom povídají, a přestože jsou inteligentní a kultivovaní, nejsou schopni si skutečně porozumět. Jsou to dva lidé, kteří si nemůžou pomoct, ale přes veškerou snahu si opakovaně slovně ubližují prostě proto, že se znají až příliš. Znají své slabiny a už dopředu očekávají to, co ten druhý řekne. 

Ústřední pár nemá žádné konkrétní problémy. Dle všech parametrů se k sobě hodí a po deset let spolu žili harmonicky. A přesto po těch letech zmizela láska.

Oproti originálu tu ale shledávám mnohem větší sílu v tom, že ústřední pár v zásadě nemá žádné konkrétní problémy. Oba jsou empatičtí a laskaví lidé, kteří se mají rádi a záleží jim na sobě. Dle všech parametrů se k sobě hodí a po deset let spolu žili harmonicky. A přesto po těch letech zmizela láska, respektive dle jejich slov vášeň. Právě díky tomu Scény působí na všechny romantiky hrůzně. Navzdory tomu, že nikdo neselže, nikdo nikomu nechce cíleně ublížit, se ozve čas, který oznámí, že to, co bylo, vypršelo. A jak říkal Wittgenstein, žádné množství všech dlouhých vět a promluv to nezachrání. Jazyk takové schopnosti nemá. Má své hranice. A určité věci se jím nedají vyjádřit ani vyřešit.

Blízká setkání 

Přitom to ale není jen smutné sledování. Po dobu všech poměrně dlouhých epizod se jedná o dynamickou a svým způsobem zábavnou podívanou, které pomáhá nádherný minimalistický soundtrack a především vynikající kamera. Oproti originálu, který byl spíše divadelní a statický, tu kameraman sleduje pohyby ústředních hrdinů po místnosti. Prakticky se od nich neodtrhneme, čímž jenom podporuje pocit naší intimní blízkosti. Na pět hodin se stáváme jimi a střídavě soucítíme s jedním či s druhým z partnerů, když se v nich najdeme – což se vzhledem k autentickému scénáři a vynikajícím dialogům stává až bolestně často. 

Myslím, že původní Bergamanovo dílo bylo více existenciální. Pojednávalo o jakési úplné nemožnosti skutečné lásky, přestože se snažíme ze všech sil. Což dokazuje také tehdejší finále s převyprávěním snu, ve kterém hrdina nemá ruce, nemůže se svých blízkých dotknout, tedy držet je blízko u sebe. Nová verze s touto snovou metaforou pracuje, ale Mira Jonathana poté drží v pevném objetí.

Bergman točil o existenciálním strachu z nemožnosti opravdu milovat. Levi točil o obrovské náročnosti milovat, což za to ale nakonec stojí. „Uvědomil jsem si, že všechno to, kvůli čemu mě ty nenávidíš, je něco, za co by mě někdo jiný miloval,“ říká v jeden moment Jonathan své manželce. Je to silný okamžik, který donutí nejednoho diváka přehodnotit své vztahy. Ale taky nakonec klade zásadní otázku – tedy jestli je důležitější to, za co chceme být milováni… nebo kým. Odpověď tu sice nedostaneme, ale rozhodně nám nějaký čas nedá spát. A kvůli tomu se také na podobně náročná díla díváme.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • KLÁRA SVOBODOVÁ ALIAS PANÍ SPOCKOVÁ
    Předčasný porod, císařský řez, smrt dítěte, život s postižením. To všechno prožila Klára Svobodová – naše coverstar. Na svém blogu Spocklidem popisuje svůj život bez pozlátka. A tak jsme ji pro Heroine nafotili celou ve zlatě, zářící a svítící jako skutečnou hvězdu. Přesně tou totiž Klára podle nás je. Matka bojovnice, která se nevzdává. Z minusů dělá plusy a z hendikepů superschopnosti. Odkrývá tabu a ukazuje odvrácenou stranu mateřství. Inspiruje a dodává sílu. Mění svět kolem sebe. Je to Moje Heroine. Nahlédněte do jejího vesmíru.
  • CHTĚJÍ VIDĚT HVĚZDY A CÍTIT VÍTR
    Pít vodu ze studánky a bydlet ekologicky. Být svobodní. Naše příloha Sustainable tentokrát popisuje alternativní možnosti bydlení. Jaké to je žít v jurtě, domku na kolečkách anebo ve „slamáku“? Příběhy lidí, kteří se rozhodli žít jinak, blíž přírodě i sami sobě.
  • HLAS HEROINE
    Proč po nás gynekologové chtějí poplatky za registraci, i když je to nezákonné, a hlavně proč se je bojíme odmítnout? Proč by o ženském těle měli rozhodovat politici, když v případě mužských těl nikdo podobné nápady nemá? V naší názorové rubrice se dočtete i o tom, jak vychovávat děti v souladu s feministickými ideály a jak ochránit jejich (i naše) duševní zdraví v době, kdy covid vystřídala válka na Ukrajině. Ale nebojte, přinášíme i pozitivní zprávy!
  • VÁLEČNÁ REPORTÉRKA PETRA PROCHÁZKOVÁ
    Petra Procházková momentálně reportuje z války na Ukrajině. Mluvili jsme s ní ještě před odjezdem o tom, co zažívají ženy ve válkách, jaká je etika válečného zpravodajství i jak ve vyhrocených situacích zvládá své emoce. Dostalo se ale i na dilemata, která s sebou nese její vlastní mateřství. A jak se vlastně stalo, že psala diplomku o Čtyřlístku? Petra Procházková je Moje Heroine.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 18 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Ulka | 26. 10. 2021 10:09

Pro mne je počin režiséra Levi především o odvaze a, dle toho, co čtu, také o snaze přivést diváka k uvědoměním, která provázejí společné soužití současného páru, a také třeba opouštění partnera, i když není tyran ani narcistní psychopat (což se až tak často v kinematografii neděje, často vidíme spíše černobílé pohledy).

+4
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

Jouda | 26. 10. 2021 9:15

Nevim jestli pudove, ale normalni zena ma deti rada.
Obvykle nejen svoje, ty svoje samozrejme nejvic.

-3
Reagovat