Nové Scény z manželského života nejsou zbytečný remake. Ukazují proměnu vztahů

Když se oznámilo, že vzniká americká verze milovaných Scén z manželského života švédského mága kinematografie Ingmara Bergmana, dle mnohých zdaleka nejlepšího filmaře z hlediska psychologie postav, mnoho lidí bylo proti. Od premiéry jeho stejnojmenného televizního seriálu a posléze také sestříhané kino verze uplynulo necelých 50 let. Pro četné fanoušky se jedná o dodnes zdaleka nejlepší a nejautentičtější zpracování vztahových a především manželských problémů, které kdy bylo natočeno, a tak nebylo jasné, proč je vůbec třeba točit to samé znovu. 

Nadějně ovšem vypadalo vynikající obsazení ústřední dvojice – Jessica Chastain v roli manželky Miry a Oscar Isaac hrající manžela Jonathana. Slibné bylo i angažmá Hagaie Leviho, izraelského scenáristy a režiséra, který stál za úspěšným televizním projektem BeTipul založeném na konverzacích mezi terapeutem a jeho klienty, z kterého HBO posléze udělala americkou verzi V odborné péči a pro našince známou českou mutaci Terapie v hlavní roli s Karlem Rodenem.

Po prvních dvou epizodách se ukázalo, že obavy nebyly na místě. Nejen pro nespornou kvalitu nové minisérie, ale také pro určitou dobovost předlohy, která je silná v uvěřitelných dialozích a ve své autentické výpovědi o nestálosti lásky, ale vztahy se přeci jen za tu dlouhou dobu proměnily. Hledat v téměř 50 let starém díle odpovědi na složité otázky partnerského soužití dneška nelze. Když si teď pustíme znovu Bergmanovu původní verzi, zarazí nás, jak moc ze současného pohledu zestárla. Genderové role jsou v jeho podání jasně nastavené, kdy je žena křehkou a na muži závislou postavou, zatímco manžel je v mnoha ohledech nesnesitelný egoista, který se na ní navíc dopouští v pozdějších fázích příběhu domácího násilí s tím, že se předpokládá, že my jako diváci pochopíme jeho zuřivé rozpoložení a budeme ambivalentně přemýšlet nad tím, kde se jen mezi nimi stala chyba. 

Obrácení rolí

Levi se pro aktuální zpracování rozhodl role partnerů obrátit. Jonathan je inteligentním a klidným profesorem filozofie na místní univerzitě a jeho žena Mira je cílevědomou ale v osobním životě nejistou viceprezidentkou v technologické společnosti. Protože vydělává více peněz, on zůstává doma s jejich čtyřletou dcerou. Jakkoli se tato změna může zdát samoúčelná, ve výsledném zpracování to tak nepůsobí. Tak to je a tak to dává oběma partnerům smysl. 

Krátce po uvedení Bergmanova seriálu v roce 1973 ve Švédsku a v Dánsku výrazně vzrostla rozvodovost. Traduje se, že to bylo právě mistrovským zpracováním problémů v manželstvích a v autentické ukázce toho, že je možné a někdy také nutné z něj odejít. Nikdy se to nepotvrdilo a bylo by složité to prokázat, nicméně smysl by to dávalo. Podobný společenský zvrat minisérie od HBO dnes způsobit nedokáže. Ne proto, že by byla horší, ale protože se už dnes o problémech ve vztazích bavíme mnohem otevřeněji a rozvod je běžnou součástí našich životů. 

Právě v těchto momentech jsem si já jako divák uvědomil i své vlastní předsudky, s kterými musím bojovat. Zatímco v původní verzi manžel opouští ženu s dětmi, v této je to žena, která opouští svého muže a jejich dceru kvůli mladšímu a úspěšnějšímu milenci. V porovnání s předlohou jsem si to vysvětloval tak, že automaticky více soucítím s mužem, protože jím sám jsem, automaticky se vidím v jeho pozici, která je v seriálu skutečně nastavena tak, že on je nevinným trpitelem zrady. Ale je to složitější.

Jak je zjevné ze sociálních sítí, například z Twitteru, pro spousty diváků to byl neskousnutelný moment, kvůli kterému ženskou hrdinku nenáviděli. Nejen pro nevěru, kterou Mira sama popisuje jako nutnou, protože si jí manžel dlouhodobě nevšímal, ale i protože – jaká matka takhle opustí své dítě? Přitom u Bergmana jsme na situaci, kdy manžel opouští rodinu kvůli milence, byli zvyklí z mnoha jiných filmů. Mira zároveň v seriálu nabízí mnoho rozumných možností, jak tuto nepříjemnou situaci vyřešit tak, aby své dítě mohla pravidelně vídat i z jiné země, ale to většině diváků nestačilo. Na tomto remaku se ukázalo, jak výrazně odlišně vnímáme, když rodinu opustí žena a když ji opouští muži. Obzvlášť, pokud k tomu nemá zdánlivě žádný zásadní důvod kromě touhy po někom novém. Což nás dovádí k nejdůležitějšímu a nejbolestnějšímu tématu minisérie. 

Nevysvětlitelné konce lásky

„Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa,“ napsal ve svém nejslavnějším díle Tractatus logico-philosophicus rakouský filozof Ludwig Wittgenstein. V málokterém filmu či seriálu se to ukazuje tak moc jako v aktuálních Scénách. Postavy si po dobu pěti hodinových dílů jenom povídají, a přestože jsou inteligentní a kultivovaní, nejsou schopni si skutečně porozumět. Jsou to dva lidé, kteří si nemůžou pomoct, ale přes veškerou snahu si opakovaně slovně ubližují prostě proto, že se znají až příliš. Znají své slabiny a už dopředu očekávají to, co ten druhý řekne. 

Oproti originálu tu ale shledávám mnohem větší sílu v tom, že ústřední pár v zásadě nemá žádné konkrétní problémy. Oba jsou empatičtí a laskaví lidé, kteří se mají rádi a záleží jim na sobě. Dle všech parametrů se k sobě hodí a po deset let spolu žili harmonicky. A přesto po těch letech zmizela láska, respektive dle jejich slov vášeň. Právě díky tomu Scény působí na všechny romantiky hrůzně. Navzdory tomu, že nikdo neselže, nikdo nikomu nechce cíleně ublížit, se ozve čas, který oznámí, že to, co bylo, vypršelo. A jak říkal Wittgenstein, žádné množství všech dlouhých vět a promluv to nezachrání. Jazyk takové schopnosti nemá. Má své hranice. A určité věci se jím nedají vyjádřit ani vyřešit.

Blízká setkání 

Přitom to ale není jen smutné sledování. Po dobu všech poměrně dlouhých epizod se jedná o dynamickou a svým způsobem zábavnou podívanou, které pomáhá nádherný minimalistický soundtrack a především vynikající kamera. Oproti originálu, který byl spíše divadelní a statický, tu kameraman sleduje pohyby ústředních hrdinů po místnosti. Prakticky se od nich neodtrhneme, čímž jenom podporuje pocit naší intimní blízkosti. Na pět hodin se stáváme jimi a střídavě soucítíme s jedním či s druhým z partnerů, když se v nich najdeme – což se vzhledem k autentickému scénáři a vynikajícím dialogům stává až bolestně často. 

Myslím, že původní Bergamanovo dílo bylo více existenciální. Pojednávalo o jakési úplné nemožnosti skutečné lásky, přestože se snažíme ze všech sil. Což dokazuje také tehdejší finále s převyprávěním snu, ve kterém hrdina nemá ruce, nemůže se svých blízkých dotknout, tedy držet je blízko u sebe. Nová verze s touto snovou metaforou pracuje, ale Mira Jonathana poté drží v pevném objetí.

Bergman točil o existenciálním strachu z nemožnosti opravdu milovat. Levi točil o obrovské náročnosti milovat, což za to ale nakonec stojí. „Uvědomil jsem si, že všechno to, kvůli čemu mě ty nenávidíš, je něco, za co by mě někdo jiný miloval,“ říká v jeden moment Jonathan své manželce. Je to silný okamžik, který donutí nejednoho diváka přehodnotit své vztahy. Ale taky nakonec klade zásadní otázku – tedy jestli je důležitější to, za co chceme být milováni… nebo kým. Odpověď tu sice nedostaneme, ale rozhodně nám nějaký čas nedá spát. A kvůli tomu se také na podobně náročná díla díváme.