Případ Lovecraft. Rasistický feminista v říši etického konzumu

3 272 | David František Wagner | 16. 3. 2019 | 2 komentáře | Popkultura

Trpký rasista, který si dal práci se zodpovědně připravit na první sex. Antisemita, který se přátelil s Židy. A člověk, který raději hladověl, aby mohl poslat dávku dopisů svým přátelům. Jeho jméno je dnes jedním z nejvýnosnějších brandů popkultury.

Nejstarší a nejsilnější emocí lidstva je strach a nejstarším a nejsilnějším druhem strachu je strach z neznáma.

To je jeden z nejčastěji opakovaných citátů o hororovém žánru. V eseji z roku 1927 ho napsal Howard Phillips Lovecraft.

Jeho podivnost formovalo dětství, samo o sobě plné děsů. Howardův dědeček byl velmi zámožný muž, jeho matka a tety konzervativní dámy.

H. P. Lovecraft v roce 1915. Bylo mu dvacet pět let.

Otce si synek příliš neužil: obchodní cestující byl po většinu jeho dětství zavřený v sanatoriu, kde pomalu umíral v posledním stádiu syfilis. A rodina to Howardovi dlouho tajila.

Když bylo Lovecraftovi čtrnáct, zemřel i jeho dědeček. Jeho matka a tety zvládly rodinné jmění rychle rozházet a následovalo stěhování z milovaného sídla do obyčejného bytu. Mladík začal poprvé uvažovat o sebevraždě, která se později stala jeho klíčovým tématem.

Z dopisů víme, že jeho názor na ukončení vlastní existence se vyvíjel. Vesměs se držel toho, že by byl jako člověk nespokojený v každém čase a není pro tento svět moc vhodný. I tak ale zdůrazňoval, že sebevražda není řešení, protože svět je pro něj až příliš fascinující. 

Chci vědět, co se objevuje tam VENKU, a chtěl bych mít možnost navštívit všechny ty zátoky a dimenze za hranicemi času a prostoru.

Chtěl bych též žonglovat dny v kalendáři dle své libovůle, přitahovat věci z bezčasí věku do současnosti a vydávat se na dlouhé výpravy do ztracených let. Ale chci, aby stará Providence mého dětství byla základnou k těmto nekromanciím a výletům.

(Dopis Clarku Ashtonovi Smithovi, 1930)

V jeho díle je ukončení života odpovědí na spatřenou hrůzu (Dagon), jinde je naopak třeba jít hrůzám naproti (neuvěřitelně humorně přehnaný prušácký kapitán ponorky v povídce Chrám).

Ovšem v takovém Stínu nad Innsmouthem jsme svědky něčeho výrazně jiného: pro hlavního hrdinu poskvrněné, nemocné krve a nečistého původu je sebevražda správná a morální možnost, to nejlepší, co může vykonat. A selže... Čistota původu byla pro Lovecrafta velké téma.

Problém s negry

Rasa hrála v Lovecraftově díle prominentní roli. Rasistické myšlenky někdy schoval pod plášť prastarých civilizací, když – podobně jako jeho dobrý přítel Howard, autor Conana – popisoval příběhy o konfliktu hrdých a ztepilých mužů s různě pokroucenými nažloutlými hordami nepřátel (Zahlazení města Sarnath).

Největší háček v problému s negry je to, že je to problém vlastně dvojitý. Černí jsou velmi podřadní. O tom není mezi současnými nesentimentálními biology žádná pochyba (...). Ale stejně tak je fakt, že by to byl zásadní a velmi legitimní problém, i kdyby negři byli rovní bílým. Z toho jednoduchého důvodu, že dvě široce odlišné rasy, ať jsou si rovné nebo ne, nemohou mírumilovně spolužít na stejném území (...). Žádná normální bytost se necítí dobře mezi lidmi radikálně odlišnými od sebe samé jak fyzicky, tak emočně.

(Dopis Jamesi F. Mortonovi, 1931)

V jeho dopisech to otevřeně schytávali nejen žlutí a černí (byť pro Japonce měl jakýsi díl respektu), ale také latinos, Italové, Němci, Slovani či třeba Židé. O Židech a tom, jak otravují společnost, dokázal napsat mnohé a hněv i nadřazenost tekly proudem.

Jenomže v jeho reálném životě to bylo trochu jinak. Lovecraft kolem sebe shromáždil široký kruh přátel, se kterými si vyměňoval dopisy, povídky, nápady i dlouhé statě o životě. A mezi těmi nejbližšími bychom našli Židy, jako například dalšího hororového autora Roberta Blocha. A jediná žena, která ho kdy dostala k oltáři a na lože, byla... ruská Židovka.

Lovecraft měl k ženám komplikovaný vztah. Když se před dokončením střední školy nervově zhroutil, strávil dlouhé roky doma s matkou, a díky ní se mohl věnovat pouze psaní povídek do šestákových časopisů a stohů dopisů. Když roku 1921 zemřela, opět ztratil chuť k žití.

Vrátila mu ji až Sonia Greeneová, kterou potkal na setkání amatérských novinářů. V celém vztahu byla Sonia vůdčí a dokázala ho postupně odloudit z vlivu tet v Providence do New Yorku, kde si ho také vzala za muže. A byla ochotná ho živit, protože v něm viděla talent. Lovecraft vzal své manželské povinnosti vážně: i přes odpor k sexu vštípený rodinnou historií si poctivě nastudoval, jak má vše probíhat a jak správně potěšit ženu.

Nevnímám vzestup žen jako špatnou věc. Spíše věřím, že její tradiční podřízenost byla sama o sobě umělá a nevhodná věc zavedená k nám skrze orientální vlivy. Naši plodní teutonští předci nepovažovali své ženy za nevhodné k tomu, aby je následovali do boje, ani neodmítali sen o okřídlených Valkýrách nesoucích je do Valhally.

Dopis Clarku Ashtonu Smithovi, 1934

Až o mnoho let později Sonia rozptýlila pověry o jeho věčném panictví slovy, že sice musela vždy vše iniciovat, ale jako milenec byl „adekvátně excelentní”. Když její podnikání zkrachovalo, pár se musel vrátit do Providence a Greeneová se pokusila podnikat zde. To Lovecraftovy tety nelibě nesly a manželství se nakonec rozpadlo - či spíše bylo rozděleno neustálou šikanou příbuzných. Přesto Sonia a Howard zůstali přáteli.

Jako muž téměř prostý vztahů se ženami a obklopený mužskými přáteli byl Lovecraft častokrát označován za homosexuála. Proti tomu stojí hned dva argumenty. Prve, v jeho dopisech ani udatnější badatelé než já nenašli tímto směrem závažnějších náznaků.

Za druhé, se svým typickým nadřazeným “šarmem” a pocitem oprávněnosti rozhodnout, co je správné a co ne, psal svým přátelům o hrůzách pederastie a homosexualitě jako morální vadě, která je znakem společnosti v úpadku. Nebyla to nenávist, spíš pohrdání. Stejné pocity cítil vůči sobě samému.

Inkoust a bolest

Lovecraft své dovednosti považoval za zcela nedostatečné, nápady za nepůvodní, a pravidelně selhával v dosahování cílů, které si sám vytyčil. A v mnoha věcech měl pravdu. Jeho próza má silná místa – schopnost vystihnout novoanglickou krajinu či vzbudit nejistotu a náznaky hrůzy – a slabší místa: prakticky vše ostatní.

Lovecraft nemá cit pro rytmus příběhu, jeho postavy jsou šablonovité a hrdinové buď šílející oběti – svědci hrůz, nebo navzájem velmi podobní racionální přičinliví muži. Pointy některých příběhů jsou velmi slabé či absentují úplně. To si sám často uvědomoval.

Vážím si realismu víc než které jiné umělecké formy – chtě nechtě si však musím přiznat, že vinou omezenosti mého talentu není realismus metodou, jíž bych mohl s úspěchem užívat.

Dopis E. Hoffmanu Priceovi, 1933

A přesto psal dál a psal jako posedlý. Jak se blížil věku čtyřiceti let, jeho život se ustálil v několika protikladných polohách. Gentleman, který rozesílá několikastránkové dopisy rychlostí facebookového chatu, zakládá korespondenční literární skupiny a je neschopen jiné práce. Žije v chudobě a přísné skromnosti a pravidelně hladoví, aby si mohl dovolit poštovní známky.

Muž, který jedním dechem propaguje emancipaci žen a zásadně odmítá rasovou rovnost, nesnáší Židy a obklopuje se jimi. Ke cti mu pak může sloužit, že Hitlera sice respektoval, ale k pálení knih a následně i násilí se vyjádřil velmi negativně a umíral jako oddaný příznivec Franklina Delano Roosevelta.

Rok 1937, rok jeho umírání, byl i koncem zlaté éry brakového čtení. Robert E. Howard se po tragické nehodě své matky zastřelí, což Lovecraftem otřese. Do roka pak sám zemře na rakovinu střeva. Trpí neuvěřitelně, ale v plném souladu se svou povahou si píše detailní deník svých bolestí. Třetí z trojice přátel, Clark Ashton Smith, přestane po smrti obou druhů psát brak.

Nemůže zemřít, co spočívá ve věčnosti

Tak by mohla znít parafráze dalšího slavného citátu: That is not dead which can eternal lie / And with strange aeons even death may die.

Lovecraftovo dílo nejenže po smrti nezemřelo, ale jeho kult začal růst. Dvacet let po jeho smrti už byl uznávanou inspirací nové generace autorů, kteří „vyškrabovali zbytky jeho povídek a dělali z nich rovnou romány“. Přibývalo autorů, kteří do jeho světa chtěli přidat svůj hlas, a přibývalo i čtenářů.

Dnes stojíme na nekonečné hoře filmů, stolních her, her na hrdiny, larpů, počítačových her, parodického muzikálu Shoggoth na střeše, porna, neparodického muzikálu, divadelních nastudování, „true crime“ podcastu podle Případu Charlese Dextera Warda, oblečení, povlečení a řady vydaných zaručeně pravých Necronomiconů.

Další fotky v galerii (5)

V USA byste už před padesáti lety našli antikvaritáty, které Necronomicony prodávaly jako „vyřazené z Miskatonické univerzity v Arkhamu“. Koneckonců, tričko univerzity si můžete koupit a je celkem jisté, že ho na světě rozezná víc lidí, než to z Masaryčky či Karlovky. (Nepřejmenování Masarykovy univerzity na Miskatonickou ke sto letům existence je politováníhodným marketingovým přešlapem.)

Nové pastiše přinášejí nové výzvy a kontroverze. To, že autoři začali přidávat ty části, které Lovecraftovi tak nějak chyběly, je pochopitelné. Vztahy mezi postavami, romantiku, humor a dokonce i… erotiku. Koneckonců, kvalitní horor nějaké to znásilnění chapadly (The Dunwich Horror, 1970) nebo cunnilingus poskytnutý mrtvou hlavou (Re-Animator, 1985) potřebuje.

A byť by se Lovecraft sám asi velmi podivoval nad tím, jaké všechny sexuální hračky a nástroje jeho dílo inspirovalo, není na tom z dnešního pohledu nic překvapivého.

Z dalších přidávaných motivů jmenujme ten, který samotného Lovecrafta vůbec nezajímal: stát a jeho autorita. Připomínka toho, že borci v uniformách jsou ochotní vás chránit nejen proti terorismu a nedostatku ropy, ale i proti hrůzám z neeuklidovských rozměrů, je tak častá, že ji nelze považovat za náhodnou.

Co s ním?

Skutečná kontroverze ale leží jinde. Můžeme vůbec navazovat na Lovecrafta – při vědomí, jak strašlivý to byl v některých oblastech idiot? Je fér užívat si jeho dílo, když občas je jediným obsahem xenofobie – jako v povídce Ulice, která je pouze o tom, že kde dřív žili dobří bílí hoši, kazí teď vzduch snědý póvl?

Část popkultury se tváří, že stačí jeho chyby pokorně přiznat a jeho svět zalidnit lidmi a motivy, které si on ani nedokázal představit. Asiaté? Černoši? Ženy v roli vědkyň nebo akčních hrdinek? V Americe – která je na rasová témata nesrovnatelně citlivější – vyhrává možnost remixovat jeho nápady donekonečna, a stejně jako on sám si bez skrupulí půjčovat motivy nebo rovnou celé zápletky.

Lovecraft, muž, který zemřel bez peněz na jídlo, nenáviděl svět a byl Michelem Houllebecquem označen za radikálního existencialistu, se stal jedním z nejvýnosnějších brandů.

A to je možná nejlepší způsob, jak se s názory a mizernými kusy díla pána z Providence vyrovnat. Popkultura ho dokázala dokonale vyzobat, zmutovat a změnit, a přesto v něm stále zůstává unikátní jádro.

Jen si ho konečně může v jeho nových verzích užít každý, kdo chce zažít trochu té kosmické hrůzy, plíživého šílenství a místy i literární trapnosti - ať už má jakoukoliv pleť, víru nebo jazyk.

Tedy kromě rybích mutantů. Ti jsou zatím stále za padouchy.


 

Autorkou titulního obrazu je Hilde Arrowood. Náhledová fotografie na homepage ze hry Call of Cthulhu je majetkem společnosti Cianyde Studios. 

David František Wagner

David František Wagner

Narozen v roce 1988 v Písku. Dokončuje disertační program na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Od října 2017 působí jako poradce pirátských poslanců přes mezinárodní... Další články.

Celkem 2 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Bingos | 19. 3. 2019 | 11:38

Jsem zastánce názoru, že je dobré od sebe separovat autora uměleckého díla a podmínky v jakých vznikalo, dílo samotné a pak jeho následný dopad.
Ne nutně a ne do konečného důsledku (to je vlastně nemožné), ale pokud možno hodnotit danou látku pokud možno ze samostatné perspektivy - jakožto soběstačné...

+6
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

První opravdu neomezená data. T-Mobile mění tarify, výhody už dá i bez závazku

T-Mobile přichází s výrazným zlevněním. Změna tarifů od září nebude jenom kosmetická. Díky tomu musí reagovat i konkurenti.

Peníze

Pojištění bez kliček

Ačkoliv má životní pojištění vnést klientům do života jistotu, často není jasné, co všechno kryje.

Finmag

Co nechceme slyšet: Samota zabíjí

Vzali jsme za vědecky ověřené, že ve zdraví nás k vysokému věku může dovést pět (ne)činností: nekouřit, zdravě jíst, hýbat se, pít nejvýš...

Finmag

A nikdo vám nepomůže. Funguje efekt přihlížejícího?

Lidé se často domnívají, že když se dostanete do průšvihu, pomoci kolemjdoucích nebo přihlížejících se spíš nedočkáte, než dočkáte. Psychologové...