Špína je přirozenost života. Rozhovor s nejúspěšnější českou designérkou Lucií Koldovou

Design
OsobnostRozhovorUmění
Veronika Pařízková
| 27. 4. 2022 | 4 komentáře | 10 287
Špína je přirozenost života. Rozhovor s nejúspěšnější českou designérkou Lucií Koldovou
Foto:Lucie Koldová

Často se pohybuje mezi samými muži. Lucie Koldová, nejúspěšnější česká designérka, umí oslovit i svět. A v prostředí produktového designu je také skoro jediná žena, která má ve svém portfoliu opravdu úctyhodné spektrum oceňovaných realizací. Jak sama přiznává, cesta vzhůru s sebou nese řadu omezení i věčný boj s předsudky. Tím spíše, že během své kariéry odmítla rezignovat na mateřství a vychovává dvě malé děti.

Lucie, máte pocit, že prostředí firem, průmyslu a mužů na vedoucích pozicích, ve kterém se pohybujete, vás nutí k jinému způsobu chování, než jaká opravdu jste? Musíte hrát dominantní roli, abyste uspěla?

Nejsem herečka, takže si neumím nasadit masku. Myslím, že řada klientů ze mě má respekt, protože vědí, že jsem schopná za svůj názor bojovat a prosadit ho. Když ale vidím, že máme někde udělat kompromis, který je pro dobrou věc, udělám ho. Pokud však někdo kompromituje kvalitu nebo mění podstatu návrhu, dokážu být velmi důrazná. 

Nutí vás k určité dominanci a tvrdosti v prosazování svých nápadů právě fakt, že jde o primárně mužské prostředí?

Neřekla bych, že jsem tvrdá. Možná to tak na lidi zvenčí může působit, ale když člověk dělá jemné věci, nemůže být uvnitř tvrdý. Jsem temperamentní osobnost a umím určitou dynamikou vyjádřit, o co mi jde. Žen je dnes ve vyšších pozicích čím dál víc. A paradoxně jsem se v minulosti netěšila dobrým vztahům spíše s nimi. Cítila jsem, že ze mě mají přehnaný respekt a strach. Obávají se, že by je moje práce mohla ohrozit. Mám dvě zkušenosti z Itálie, kdy mi majitel dal zelenou k výrobě a pak se celý proces bezdůvodně stopnul kvůli vlivu žen. Nicméně nyní – deset let po této zkušenosti – pravidelně narážím na vysoce postavené ženy, u kterých cítím otevřenější přístup a větší sounáležitost. Mám pocit, že v současnosti funguje nepsané pravidlo, že se ženy obecně víc podporují. A z toho mám radost.

Kdo je Lucie Koldová

Lucie Koldová

Lucie Koldová vystudovala Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Po stáži ve studiu Arika Levyho si založila v roce 2012 vlastní studio navrhující nábytek, svítidla, dekorace a bytové doplňky nejen pro české firmy. Aktuálně je kreativní ředitelkou české světlařské značky Brokis. Nejčastěji pracuje na produktech pro každodenní použití, objektech pro galerie a limitovaných edicích svítidel, skleněných skulptur či nábytku. Kromě portfolií řady společností jsou její práce prezentovány například v galeriích S. Bensimon, La Chance, Haymann Edition a Chevalier Édition.

Pracujete často se sklem, se dřevem. Jak vás akceptují řemeslníci, muži, kteří v oboru dělají desítky let? Je to nesmírně fyzicky náročná práce a často i nedoceněná, cítíte se v jejich prostředí komfortně, nedávají vám někdy najevo převahu? 

Určitě tam někdy podobná situace mohla nastat, ale já se chovám ve sklárně velice zdvořile a uctivě, protože jejich práci velmi respektuji. Nikdy nikomu nerozkazuji, co má dělat. Chodím tam nasát tvůrčí energii a inspiraci. Velice obdivuji jejich práci a nenarušuji harmonii, kterou ve sklárně mají. Myslím, že když lidé, ať už jsou to řemeslníci, nebo jakákoliv jiná profese, mají dobré pracovní podmínky a cítí se dobře, tak žádný komplex ve smyslu „ona je designérka a je třeba cennější než my“ tam není.

Vy řadu let působíte jako kreativní ředitelka sklárny Brokis. Mluvíte přímo ze zkušenosti z Janštejna, kde značka své sklo vyrábí?

Majitel Brokisu pan Rabell velmi podporuje, když si někdo chce zkusit něco navrhnout. Dá jim všechno potřebné, aby si to vyzkoušeli. Není tam jasně oddělená hranice designér – řemeslník. Proto mám pocit, že ta sklárna velmi dobře funguje. Dokáže dobře vyjít s každým, ať už je to podavač skla, nebo člověk z tiskárny.

Myslíte, že jsou to spojené nádoby? Že respekt k zaměstnancům se potom projeví i v úspěchu té firmy?

Určitě. Kromě Brokisu například i v TONu. Mají tam správné uvažování, klasický selský rozum, dobrý přístup jak k sobě, tak ke světu. Umějí pracovat s lidmi, dokážou se do nich vcítit. Protože pracovat s lidmi je management sám o sobě. Já mám ve svém studiu kolegy, kteří se mnou dělají léta letoucí. Jádro je tak stabilní, protože jsme přátelé. Já bych za ně dýchala. Když jsem měla malé děti a přišla hodně složitá a těžká období, tak jsem si říkala, že o ně nesmím přijít. Vytvořila jsem za ta léta tým a vztahy, které jsou pro mě obrovsky cenné.

Měla jste někdy sen opustit prostředí exkluzivního designu a navrhnout třeba židli pro IKEA, která bude stát pětistovku a bude v deseti milionech domácností?

Neříkám, že kdyby mě oslovila takhle velká firma, tak by mě to nenadchlo. Žádný designér by asi nepohrdl autorskými honoráři z milionu prodaných židlí. Ale tím, že jsem náročná na sebe, jsem náročná i na produkty, které navrhuji. Ideálně bych se spojila třeba s Vitrou a navrhla židli pro ně.

A myslíte, že v IKEA je tlak na to, aby se produkt kvůli financím nerealizoval v takové kvalitě? 

IKEA vyrábí z jednoduchých materiálů, chybí řemeslné zpracovaní. Já se ve své práci z devadesáti procent zaměřuji na řemeslo. Na výsledku je pak vidět lidská práce. Není to tak, že by někdo mačkal tlačítkem a tvořil recyklované židle. Nemám nic proti recyklovaným židlím, ale zkrátka je to úplně jiná disciplína, než když vidíte, jak člověk v TONu ohýbá tyče a vytváří originál. Nejraději spoluvytvářím předměty trvalejší hodnoty – z poctivých materiálů, pečlivě vyrobené – než ty s krátkou životností, které je třeba recyklovat. Navíc je pro mě hodně důležité, že tyhle věci vznikají tady v Čechách.

Spektrum vašich realizací je velice široké. Navrhujete skleněná svítidla a nábytek, nedávno jste navrhla také šperky pro značku Mooyyy. Zaujalo mě, že jsou pojmenované Frozen. Máte doma malou dceru. Inspirovala jste se v Ledovém království? 

Mně se ta pohádka moc líbí, ale byla to jen shoda náhod. Název jsem vytvořila já a byla jsem si vědoma, že to může mít tuto konotaci. Zkoušeli jsme hledat jiné jméno, ale není úplně jednoduché najít alternativu, která nebude už registrovaná a stále dokáže vystihnout podstatu kolekce. Tou je voda, která zmrzne do určitého tvaru. A ačkoliv máme všichni děti, zůstali jsme u názvu Frozen s tím, že si to spousta lidí ani nespojí. A i kdyby si to spojili, tak je to vlastně milé.

Frozen Mooyyy
Mooyyy

Kolekci šperků Frozen navrhla Lucie Koldová pro českou firmu Mooyyy.

Co mě na kolekci zaujalo, byla relativně nízká cena. 

Nízká cena bylo zadání. Pro mě to byla výzva. S majiteli Mooyyy mám osobní vazby, i proto jsem do této spolupráce šla. Sama jsem dělat šperky neplánovala. Řada mých kolegů se nebojí hlásat, že jsou renesanční a že můžou tvořit vše od architektury až po šperky. Ale já jsem velice opatrná. Při pohledu na moji tvorbu to může vypadat, že jsem sice strašně rozkročená, ale já sama tomu vstříc nejdu. Raději mířím do hloubky, nevadí mi dělat po dvacáté svítidlo či židli. Ráda se zajímám o to, co je mi nejbližší, a prohlubuju to. Když mě ale nápad nadchne, neodmítnu ho.

Vy jste studovala design v ateliéru, který vede dvojice Olgoj Chorchoj na UMPRUM. Řada jeho absolventek se mi svěřila, že je prostředí produktového designu nesmírně soutěživé, je tam velký tlak na ten výkon a že pro ně bylo stresové stále dokazovat, že na to mají. Vy jste podobnou zkušenost během studií neměla?

Já jsem to nevnímala jako stres, ale spíš jako výzvu. Mě to táhlo. Měla jsem takové nadšení, že jsem vůbec neuvažovala, že to nevyjde. Byla jsem o tom přesvědčena. Jsem hodně duchovně založený člověk, měla jsem silnou víru, že když o něco stojím, tak to dopadne.

O vás se ví, že jste v mládi aktivně sportovala. Je soutěživost nutný předpoklad úspěchu v designu?

Člověk musí být houževnatý a nenechat se odradit. Možná se nabízí otázka, do jaké míry ty ženy o tuto profesi opravdu stojí. Co tomu chtějí obětovat. Já tomu samozřejmě obětovala hodně času. Jasně, sport je dobrý nástroj, ale neformuje vaši osobnost. Sport vám pomůže překonávat překážky. Protože když chcete něco natrénovat, ne vždy vás to baví. A stejné je to v designu. Lidi si často představují, že příležitosti chodí samy od sebe, ale ony chodí k těm, kteří o to fakt stojí a jsou ochotni něco dělat. A samozřejmě pak musíte překvapit a nadchnout nápadem.

Když jsem se připravovala na rozhovor s vámi a ptala se různých designérů, v čem tkví tajemství vašeho úspěchu, David Karásek, majitel firmy mmcité, pro které jste navrhla úspěšné venkovní sezení, mi říkal, že jste si úspěch odpracovala, že jste vždy dřela víc než ostatní…

Já mám Davida strašně ráda. Stejně jako řadu jiných jako profesorů.  Ale vadí mi, že zvláště muži neřeknou „má talent, je prostě dobrá.“ A ne že má krásný marketing nebo hodně dře. Hodně pracuje každý úspěšný designér nebo designérka. Já třeba ani dodnes nevím přesně, co je marketingová strategie. Jednou jsem byla na tiskové konferenci ve Švédsku a nabídli mi, že mě přidají na Instagram. „Jenže vy jste tam sedm let nebyla,“ říkají. Já totiž zapomněla heslo.

Čtěte také: Česká stopa ve světovém designu

Eva Eisler je v uměleckých kruzích pojem. Pětadvacet let žila v New Yorku, kde její originální šperky přebíraly nejznámější galerie, v 90. letech spoluzakládala newyorské České centrum. Úspěch neměla nijak zaručený, v 80. letech s manželem emigrovala se dvěma malými dětmi, bez peněz a kontaktů. Dnes inspiruje k odvaze své studenty.

Šperky Evy Eisler nosila i Zaha Hadid

Nakonec jsem se na něj připojila celkem pozdě, protože komunita ho prostě používá a je to prezentační nástroj mé práce. Ale že bych v tomto byla výjimečně schopná, to ne. Jasně, David má pravdu, pracovala jsem s vášní a intenzivně na svých nápadech a nenechala se odradit ani svou netrpělivostí, protože každému úspěchu předchází práce. Nicméně si myslím, že je to ještě o něčem jiném. Kromě pracovitosti a vytrvalosti je potřeba ještě jedna ingredience. Talent. Ta nejcennější, přitom máme tendenci o ní moc nemluvit. Asi proto, že je nezměřitelná.

Je to tím, že se někteří muži bojí na rovinu říct, že máte třeba větší talent než většina z nich? Takže raději řeknou „Lucie hodně pracovala, proto v oboru uspěla na rozdíl od sedmdesáti procent jiných mužů“?

Myslím, že si to tak rádi vysvětlují a porovnávají se, byť nechtě. Nicméně proč si Arik Levy, u kterého jsem byla na stáži, nevybral jinou studentku nebo jiného designéra? On si vybral mě, a nebylo to proto, že jsem si to odpracovala. I s Marcelem Wandersem jsem jednu dobu byla dost v kontaktu a píše mi většinou, když jsem na veletrhu Salone v Miláně. To nejsou náhody. Vždy jsem se mezi nimi cítila přirozeně a brali mě vážně.

Je to problém českého prostředí? Dlouho jste žila Paříži. Cítila jste, že tam nemusíte pracovat víc, aby si vaší práce vážili? 

Myslím že záleží na osobnosti. Každý designér je jiný. Ty úspěšné však spojuje to, že jsou – jak se říká – „sharks“. Výrazné osobnosti celého byznysu. Alfred Haberli, slavný argentinský designér, mě jednou svým známým představoval slovy „she is the upcoming star“. A já se v duchu smála. Ten Alfredo Haberli mě představuje jako hvězdu, to je teda gól. A když je on schopný mě takto představit, proč tady nejsou etablovaní muži ochotní uznat, že mám talent? Oni jen řeknou, že jsem hodně pracovala.

Ješitnost a šovinismus jsou bohužel stále součástí naší společnosti…

V mém okolí se mi to stává i u mužů, kteří tvrdí, že mají rádi silné ženy. Já před tím taky trošku zavírám oči, možná proto, že se mi podařilo vše, co chci. Realizuji se, mám děti, ale zároveň to není jednoduché. Bývají to takové malé věci. Třeba když řeknu něco, co se mužům nelíbí, hned reagují tím, že provokuji. Proč by ale názor v demokratické společnosti měl být rovnou provokací? Člověk se jen vyjádří, a nebere se to jako diskuse? To mě začíná dráždit. Dřív mě nenapadlo si podobné narážky brát a nebolely mě. Ale když se na to člověk zaměří, jsme tomu vystaveny stále. 

A to hovoříme o relativně malé sociální bublině, kde by bylo možné předpokládat určitý myšlenkový pokrok…

I přesto nevidím jako problém možnost prosadit se mezi muži. Ale uspěje mnohem méně žen, protože na to nemají nervy nebo mají i jiné zájmy než kariéru a nechtějí o ně přijít. Já jsem se na dlouhou dobu prostě musela uskromnit. 

Moji kamarádi, kteří teď jeli na cestu kolem světa, vybudovali firmu, kterou prodali za miliardu. Ale deset let na tom pracovali a začínali ve dvaceti někde v garáži. Stejně tak jsem si v Paříži musela vydělat na vše já. Musela jsem být v podnájmu, dělat z domova. Neměla jsem nic na zlatém podnose. Mám to v tomto směru odpracované. Byla jsem ale dobře nasměrována, dobře podpořená a měla jsem v životě štěstí a vnitřní intuici, kterou jsem uměla použít.


Nahlédněte do galerie

Sklo je pro Lucii Koldovou charakteristický materiál a v kolekci Frozen se snoubí se sterlingovým stříbrem. Minimalistická forma se projevuje nenápadně a čistě. Sklo se volně pohybuje kolem elastického řetízku oddávajícího se tvarům ženského těla. Šperky jsou charakterizovány precizností zpracování a jednoduchou nositelností.

Další fotky v galerii (4)

Není problém, že v českém prostředí chybí výrazná seniorní produktová designérka,  jako je třeba v architektuře Evě Jiřičná nebo  Alena Šrámková? Někdo, ke komu by mohly mladé designérky vzhlížet a vidět, že to jejich snažení má smysl? Nebylo by potom kolem nás více úspěšných designérek?

Třeba na Designbloku je takových hodně.  

Ale která z nich dělá pro nějakou firmu? Je tu spousta holek, co navrhnou židli, nějakou vázičku, ale nic z toho nemá stálou klientelu. Jsou to hezké produkty, které ale nemají šanci uchytit se v sériové výrobě. Vystaví je na Designbloku, ale tím to končí.

Jde o to, jestli fakt umí přesvědčit. Nápad musí být vždy s přesahem. Možná to není vůbec otázka genderu. Kolik je tady mezi muži opravdu dobrých designérů, co se prosadili? Otázka je, zda to obecně v designu nezačíná být těžší. Ve světě je velká konkurence. V designu je podle mě podstatné přemýšlet komplexně a vidět i dopředu. Dát tomu ještě víc než jen myšlenku a tvar. Musí to mít ducha.

Možná je spíše menší odbyt a méně možností, protože roste množství designérů, ale neroste množství těch osvícených.

Přesně tak. Když se procházím veletrhy v Paříži nebo v Miláně, mám pocit, že každý, kdo ráno dostane nápad, najde bez problémů výrobce, který mu to vyrobí. A zdaleka ne všechny ty věci jsou dobré. Nevím, čím přesně to je, ale věřím, že kdybych šla učit já, tak ty lidi umím vyburcovat.

Chtěla byste?

Takové ambice teď nemám. Zkrátka nemám pocit, že jsem se ještě úplně projevila. V jednatřiceti jsem byla poprvé těhotná. Cítím, že mám velké rezervy a že jsem neměla šanci v plné síle být ve studiu pět dní v týdnu v kuse. Takže čekám spíš na rozšíření svého potenciálu. 

Vrtiška a Žák, kteří vedou ateliér Design nábytku a interiéru, jsou vaši stejně staří spolužáci. Zajímavé je, že muži mají méně často problém řešit svojí vlastní kompetenci, a když je jim místo nabídnuté, prostě tam jdou. Být rektorem UMPRUM, nabídnu vám to i proto, aby studentky motivovalo, že se lze obstát i jako žena-matka, že se nemusíte bát…

Možná až mě chytí nějaká altruistická vlna, půjdu do toho!

Vy máte dvě děti. Změnilo vás mateřství ve smyslu uvažovaní nad praktičností a efektivností navržených výrobků? Řekla jste si, tak tenhle materiál nebo barva prostě ne, z toho tu přesnídávku nikdy nesundáte? Že to musí být uděláno praktičtěji?

Praktičtěji – to slovo fakt nesnáším. Já nejsem praktický člověk. 

A nevadí vám, že si třeba koupíte hodně drahou pohovku a je na ní vidět každá špína?

To je přirozenost života. Myslím si, že je to otázka volby. Jestli ta praktičnost, nebo krása. Každý den musíme volit. Pořád se rozhodujeme. Konkrétně pro mě je to občas fakt náročné, a to jsem si nevybrala lehkou práci na rozhodování. Musím rozmyslet barvu, materiál, texturu, užití i údržbu. 

A nejde to právě skloubit? To mi přijde jako ideální cesta, krásné a praktické zároveň…

Jde, ale když chcete mít bílou pohovku a máte děti, tak si kupte koženou, ať se dá otřít.

A jakou máte pohovku doma vy? Jde otřít?

Ne, já mám světlounkou Ligne Roset. A děti na ní mají zákaz jíst.  Pravda je, že jsem ji ale koupila, až když dceři byly dva roky. Předtím jsem měla červenou, na které nebylo nic vidět. Já nejsem praktický člověk. Já chci žít, můj prostor mě nabíjí energií. Taky se přizpůsobím, ale ne do té míry jako moji kamarádi, kteří mají IKEU, protože jim to zatím stačí. Já mám prostě jiné nároky i jiné priority jako designérka, je to moje práce a je to tak v pořádku.

S dětmi je někdy náročné sdílet nejen kvalitní design, ale i cestování, a hlavně pracovní povinnosti…

To jsou právě ty volby. Když jsem pracovala a měla jsem ve svém studiu děti, nebylo to snadné. Když se pro to ale člověk rozhodne, musí být silný a zvládat to i s těmi problémy okolo. To dítě to nebaví, řve, poblinká se a vy se vystavujete stále většímu napětí. A já jsem se pořád vystavovala napětí, nedokázala jsem si to odepřít. A jsem za to ráda. Bylo by tisíckrát jednodušší procházet se dokola okolo hřiště. Ale nebyla bych to já. 

A podle mě by se to na vašich dětech odrazilo. To je ostatně jako v těch zmíněných firmách. Když je spokojený zaměstnanec, tak ta firma roste. A když je spokojená matka, dítě je také šťastné.

To se říká, ale když jste v práci a chcete něco dělat a dítě chce zrovna dělat něco jiného, úplně vyklidněná nejste. Já byla v tenzi, takže moje dítě bylo taky v tenzi. Ale nelituju toho. Taky jsem mohla mít hvězdnou kariéru a v padesáti se podívat a říct: okej, budu mít hvězdnou kariéru ještě třicet let, ale zestárnu sama. Život s dětmi je strašně náročný, strašně intenzivní, ale zároveň naplňující a ten čas je nenahraditelný. Nevyměnila bych je za nic na světě! Jednou třeba budou na rodiče hrdí, že jsme pro naši zem i pro ně něco dokázali. Budeme pro ně inspirací, že jsme nevzdali to, čemu jsme tak věřili.

Článek vznikl ve spolupráci se značkou Mooyyy.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 4 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Jindra | 27. 4. 2022 0:55

Dokážu ocenit designéry nebo grafiky kteří umí tvořit unikátní díla ale to co je tu ukázané mezi to fakt nepatří. Jinak nevím jak ženy mezi sebou, ale mi muži se běžně navzájem nechválíme :D

+2
Reagovat