Praskliny: Antisystémová prvotina Kláry Vlasákové ukazuje lidi jako ovce na tišících lécích

Dystopie a postapo
Kateřina Čopjaková
| 24. 7. 2020 | 3 573
Praskliny: Antisystémová prvotina Kláry Vlasákové ukazuje lidi jako ovce na tišících lécích
Foto: Nakladatelství Listen

Spisovatelé mají obavy o svět a společnost. Jak jinak si vysvětlit stále sílící trend postapokalyptické, případně dystopické literatury na domácí literární scéně? „Když se to sneslo na Zem…“, zní první věta prozaického debutu Praskliny komentátorky Kláry Vlasákové, který se přesto tomuto trendu vymyká. Podle autorky už totiž temnou vizi budoucnosti žijeme.

Varovat společnost, která se žene do záhuby a pro každodennost není schopna dohlédnout okraj propasti, je odvěký úděl intelektuálů. Stejně staré je pak jejich ignorování a obviňování v lepším případě z pesimismu, v horším z choromyslnosti. Možná právě proto se publicistka Klára Vlasáková rozhodla psát o rostoucím nebezpečí jinak, ale stále s využitím populárního literárního žánru postapokalyptické sci-fi.

Čtenář je od první věty vržen do příběhu. Na Zemi se jednoho dne zjeví bílá koule třímetrového průměru, v klidu si levituje a – nic. Nic viditelného se nezmění, jen lidé se zastavili, čekají a nakonec snad kvůli ní pocítí potřebu jakési blíže neurčené změny. Instituce jednají předvídatelně – prostor kolem objektu uzavřou a začnou jej zkoumat. Když nic nezjistí a tlak veřejnosti sílí, zábrany odstraní a z místa s koulí se stává klasické poutní místo. A to ve smyslu duchovním, a především pouťovém, které přitahuje všechny bez rozdílu vzdělání nebo postavení.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Než se tak stane, stihne nám autorka představit dvojici hrdinů a s nimi dvojici prostředí, která jsou v knize opakovaně vytěžováni. Pracovní prostředí, v prvním případě korporátní firmy, kde se v nesmyslnosti nekonečného řetězce úkonů dávno ztratil její obsah a s ním i smysl.

Dlouholetý pracovník Oto se zrovna dovídá, že už jeho služeb (stejně jako dalších desítek zaměstnanců) nebude potřeba. „V rámci racionalizace pracovních sil přechází naše firma jako většina dalších na automatizaci velké části pracovních úkolů,“ oznamuje zaměstnancům „Ředitelka“ a jejich jedinou reakci je chápavé ticho. Kromě korporátu, autorka čtenáře vezme třeba ještě za kasu velkého obchodního řetězce nebo k lopatě nádeníků.

Otázkami okolo práce, jejího hodnocení a od ní odvíjeného sebehodnocení se kniha jen hemží. Konkrétně v nutnosti zaměstnání (rozumějme práce ohodnocené penězi, kterou společnost akceptuje) a v jeho stále těžší definovatelnosti leží pramen všudypřítomné úzkosti a odcizení. Ty postavy neopouštějí ani v jejich domovech, které se z bezpečných zón (pokud jimi někdy byly) proměnily v místa, kde je potřeba se především neobtěžovat a opět bez zbytečných debat plnit úkoly. A přesto jejich dveře může kdykoliv rozrazit exekutor, vážná nemoc nebo noční můra. Jediné vysvobození? Tišící léky. Ty bere Lara, které zemřela matka na rakovinu i kamarádka, když ji topící zachraňovala, Oto poté, co ho vyhodili, jeho dcera pak na noční můry…

Vlasáková posílá jasný vzkaz. Heslem dnešní společnosti je hlavně be calm a zachovat tvář, především nevyjadřovat žádné emoce, nedělat scény, to je většinový koncept přežití. A jakási pozitivistická rozumnost se tu roztahuje nad vším lidským konáním a vlastně i myšlením. Pokud z postav přece jen vytryskne nějaký ten špatně potlačený pocit, okamžitě se jim nabízí paleta školení, seberozvíjejících kurzů nebo terapeutických sezení, aby se racionalizovali a aby s sebou a okolím byli zase všichni v tiché souměrnosti.

Nevymysleli sice žádný nový lepší koncept víry v život a jeho smysl, ale jen se vrhli do totální opozice k němu – chtějí se zabít.

Ale to očekávání, které koule vzbudila, už nelze tak snadno zatlačit do sedačky. Lidé se kvůli ní zastavili a měli čas na chvíli nekontrolovaně přemýšlet mimo schémata. Nevymysleli sice žádný nový lepší koncept víry v život a jeho smysl, ale jen se vrhli do totální opozice k němu – chtějí se zabít. Nijak umanutě nebo přesvědčeně, ale tak nějak tiše a přirozeně, jako když si malá Kristýna vyskočí z auta a kráčí přímo proti autům po dálnici, nebo když Oldřiška přehodí nohu přes parapet. „Pamatuji si chvíli předtím, než jsem skočila, řekne. Oskar si není jistý, jestli to chce doopravdy slyšet, ale dřív než stihne jakkoli zareagovat, tak Oldřiška pokračuje. „Přišlo mi to najednou docela jasný. Nedalo se dělat nic jinýho.“

Hlavním úskalím postapokalyptických příběhů bývá přesvědčivě a originálně vykreslené prostředí, tomu se Vlasáková chytře vyhnula, protože v Prasklinách zachycuje současnost. Pro někoho možná přestřelenou, ale pro ni coby levicovou publicistku jen silně koncentrovanou. Čtenář ji snadno identifikuje podle zásadních problémů současnosti od těch domácích, jako jsou exekuce nebo špatně placená práce, až po ty globální typu klimatické krize nebo neustále rostoucí spotřeby tlumících léků. Bohužel často nepůsobí jako organická součást děje nebo charakterizace jednotlivých postav, ale jako povinné tezovité přívěsky angažované literatury.

Naopak to, co se autorce povedlo skoro hmatatelně vyjádřit (i když to zrovna neusnadňuje čtení), je jakási stejnost, normalizovanost postav. Jeden čtenář se ve svém krátkém hodnocení na sociálních sítích vyjádřil, že jako Praskliny budou knihy vypadat, až je budou psát roboti. Pravděpodobně to nemyslel jako pochvalu, ale pokud způsob vyprávění, jemuž nahrává i zvolení vševědoucího vypravěče, který je z principu bohorovný, přijmeme jako záměr, pak otevírá dveře další dimenzi odcizení. Ta není vzdálená Kafkovu univerzu a zvlášť v první polovině knihy z ní běhá mráz po zádech. Neschopnost intimity mezi partnery, přáteli, rodiči a dětmi, vůbec její totální okleštěnost a limity, na které naráží, protože ve světě, kde si má každý umět pomoct sám, také přišla o místo.

S narativní rovinou koresponduje také jazyk prostý experimentu, využívající hlavně jednoduchých vět, díky kterému se Praskliny přes celkovou tíživost vlastně rychle čtou. Právě v zachovávání si civilnosti a odstupu se Vlasáková nejvíc blíží stylu Biancy Bellové v jejich posledních prózách Jezero a Mona. Ve způsobu, jak se její postavy bouří proti systému se pak zdá, že je Oto příbuzným posedlé bylinkářky z knihy Do tmy Anny Bolavé. Kompozičně se přidává k silnému současnému proudu próz, které už nejsou romány, novelami ani povídkami. Postavy jsou svými osudy propojené, ale nijak extra pointovaně, a některé z kapitol by klidně mohly fungovat jako samostatné útvary.

Nabádání k vymanutí ze systému, i kdyby šlo jen o takové vymknutí z kloubů, „vysmeknutí ze svých určených tras“, pak autorka vyloženě doporučuje pro udržení lidskosti v nás. Na tak promyšlenou hru se možná jedná o vágní závěr, přesto Vlasáková ve svém debutu uchopila daný podžánr sci-fi sofistikovaněji než většina zkušenějších domácích autorů.

Klára Vlasáková: Praskliny, 232 stran, Euromedia Group a.s. (2020)

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

…a mnohem víc! Kupte si číslo do schránky (poštovné platíme my), předplaťte si nás.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Martina Benešová jede bomby
    Jaderná chemička Martina Benešová slaví obří úspěch – lék na rakovinu prostaty, na jehož vývoji se podílela, byl už schválen v USA. „Když chcete dělat vědu na vysoké úrovni, musíte být nejen šéf, ale i krysa v oficíně, entertainer, politik, ekonom a psycholog,“ říká vědkyně, která se letos vdávala v Las Vegas v šatech po Cate Blanchett a nejlíp se dokáže odreagovat při rychlé jízdě autem.
  • Děravé vědecké potrubí
    Čím dál postupujeme po vědecké dráze, tím méně žen potkáváme: říká se tomu „děravé potrubí“. Se sedmi českými vědkyněmi jsme se na ty díry podívali pěkně zblízka. Kudy nám odbornice z akademické sféry mizí? A stačí díry zalepit, nebo by bylo lepší celé potrubí rovnou přestavět?
  • Milujeme fotoromány
    Zavzpomínaly jsme na časy, kdy jsme v novém Bravíčku vždycky listovaly na stránky s fotorománem, a nechaly jsme se tímhle formátem inspirovat. Tentokrát ale nejde o žádnou lovestory, nýbrž o satirické obrazy z vysokoškolského života z pera Dua Docentky. Získá Lída postdoktorský grant, nebo se její naděje zadupe docent Kuneš a profesor Hrubeš?
  • Proč nosí Filip Titlbach perly
    Novinář Filip Titlbach letos vydal knihu rozhovorů s queer lidmi o tom, čemu musí čelit. V Heroine se ho v důvěrném rozhovoru na jeho vlastní zkušenosti ptá Jana Ciglerová: „Lidé nám často říkají – žijte si, jak chcete, ale ne nám na očích. Proč si myslíš, že se skoro neoutují sportovci? Protože spolu chodí do sprch a heterosexuální muži s tím mívají problém. Myslí si, že je gayové znásilní.“

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze