Praskliny: Antisystémová prvotina Kláry Vlasákové ukazuje lidi jako ovce na tišících lécích

1 032 | Kateřina Čopjaková | 24. 7. 2020 | Dystopie a postapo

Spisovatelé mají obavy o svět a společnost. Jak jinak si vysvětlit stále sílící trend postapokalyptické, případně dystopické literatury na domácí literární scéně? „Když se to sneslo na Zem…“, zní první věta prozaického debutu Praskliny komentátorky Kláry Vlasákové, který se přesto tomuto trendu vymyká. Podle autorky už totiž temnou vizi budoucnosti žijeme.

Foto: Nakladatelství Listen

Varovat společnost, která se žene do záhuby a pro každodennost není schopna dohlédnout okraj propasti, je odvěký úděl intelektuálů. Stejně staré je pak jejich ignorování a obviňování v lepším případě z pesimismu, v horším z choromyslnosti. Možná právě proto se publicistka Klára Vlasáková rozhodla psát o rostoucím nebezpečí jinak, ale stále s využitím populárního literárního žánru postapokalyptické sci-fi.

Čtenář je od první věty vržen do příběhu. Na Zemi se jednoho dne zjeví bílá koule třímetrového průměru, v klidu si levituje a – nic. Nic viditelného se nezmění, jen lidé se zastavili, čekají a nakonec snad kvůli ní pocítí potřebu jakési blíže neurčené změny. Instituce jednají předvídatelně – prostor kolem objektu uzavřou a začnou jej zkoumat. Když nic nezjistí a tlak veřejnosti sílí, zábrany odstraní a z místa s koulí se stává klasické poutní místo. A to ve smyslu duchovním, a především pouťovém, které přitahuje všechny bez rozdílu vzdělání nebo postavení.

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Než se tak stane, stihne nám autorka představit dvojici hrdinů a s nimi dvojici prostředí, která jsou v knize opakovaně vytěžováni. Pracovní prostředí, v prvním případě korporátní firmy, kde se v nesmyslnosti nekonečného řetězce úkonů dávno ztratil její obsah a s ním i smysl.

Dlouholetý pracovník Oto se zrovna dovídá, že už jeho služeb (stejně jako dalších desítek zaměstnanců) nebude potřeba. „V rámci racionalizace pracovních sil přechází naše firma jako většina dalších na automatizaci velké části pracovních úkolů,“ oznamuje zaměstnancům „Ředitelka“ a jejich jedinou reakci je chápavé ticho. Kromě korporátu, autorka čtenáře vezme třeba ještě za kasu velkého obchodního řetězce nebo k lopatě nádeníků.

Otázkami okolo práce, jejího hodnocení a od ní odvíjeného sebehodnocení se kniha jen hemží. Konkrétně v nutnosti zaměstnání (rozumějme práce ohodnocené penězi, kterou společnost akceptuje) a v jeho stále těžší definovatelnosti leží pramen všudypřítomné úzkosti a odcizení. Ty postavy neopouštějí ani v jejich domovech, které se z bezpečných zón (pokud jimi někdy byly) proměnily v místa, kde je potřeba se především neobtěžovat a opět bez zbytečných debat plnit úkoly. A přesto jejich dveře může kdykoliv rozrazit exekutor, vážná nemoc nebo noční můra. Jediné vysvobození? Tišící léky. Ty bere Lara, které zemřela matka na rakovinu i kamarádka, když ji topící zachraňovala, Oto poté, co ho vyhodili, jeho dcera pak na noční můry…

Vlasáková posílá jasný vzkaz. Heslem dnešní společnosti je hlavně be calm a zachovat tvář, především nevyjadřovat žádné emoce, nedělat scény, to je většinový koncept přežití. A jakási pozitivistická rozumnost se tu roztahuje nad vším lidským konáním a vlastně i myšlením. Pokud z postav přece jen vytryskne nějaký ten špatně potlačený pocit, okamžitě se jim nabízí paleta školení, seberozvíjejících kurzů nebo terapeutických sezení, aby se racionalizovali a aby s sebou a okolím byli zase všichni v tiché souměrnosti.

Nevymysleli sice žádný nový lepší koncept víry v život a jeho smysl, ale jen se vrhli do totální opozice k němu – chtějí se zabít.

Ale to očekávání, které koule vzbudila, už nelze tak snadno zatlačit do sedačky. Lidé se kvůli ní zastavili a měli čas na chvíli nekontrolovaně přemýšlet mimo schémata. Nevymysleli sice žádný nový lepší koncept víry v život a jeho smysl, ale jen se vrhli do totální opozice k němu – chtějí se zabít. Nijak umanutě nebo přesvědčeně, ale tak nějak tiše a přirozeně, jako když si malá Kristýna vyskočí z auta a kráčí přímo proti autům po dálnici, nebo když Oldřiška přehodí nohu přes parapet. „Pamatuji si chvíli předtím, než jsem skočila, řekne. Oskar si není jistý, jestli to chce doopravdy slyšet, ale dřív než stihne jakkoli zareagovat, tak Oldřiška pokračuje. „Přišlo mi to najednou docela jasný. Nedalo se dělat nic jinýho.“

Hlavním úskalím postapokalyptických příběhů bývá přesvědčivě a originálně vykreslené prostředí, tomu se Vlasáková chytře vyhnula, protože v Prasklinách zachycuje současnost. Pro někoho možná přestřelenou, ale pro ni coby levicovou publicistku jen silně koncentrovanou. Čtenář ji snadno identifikuje podle zásadních problémů současnosti od těch domácích, jako jsou exekuce nebo špatně placená práce, až po ty globální typu klimatické krize nebo neustále rostoucí spotřeby tlumících léků. Bohužel často nepůsobí jako organická součást děje nebo charakterizace jednotlivých postav, ale jako povinné tezovité přívěsky angažované literatury.

Naopak to, co se autorce povedlo skoro hmatatelně vyjádřit (i když to zrovna neusnadňuje čtení), je jakási stejnost, normalizovanost postav. Jeden čtenář se ve svém krátkém hodnocení na sociálních sítích vyjádřil, že jako Praskliny budou knihy vypadat, až je budou psát roboti. Pravděpodobně to nemyslel jako pochvalu, ale pokud způsob vyprávění, jemuž nahrává i zvolení vševědoucího vypravěče, který je z principu bohorovný, přijmeme jako záměr, pak otevírá dveře další dimenzi odcizení. Ta není vzdálená Kafkovu univerzu a zvlášť v první polovině knihy z ní běhá mráz po zádech. Neschopnost intimity mezi partnery, přáteli, rodiči a dětmi, vůbec její totální okleštěnost a limity, na které naráží, protože ve světě, kde si má každý umět pomoct sám, také přišla o místo.

S narativní rovinou koresponduje také jazyk prostý experimentu, využívající hlavně jednoduchých vět, díky kterému se Praskliny přes celkovou tíživost vlastně rychle čtou. Právě v zachovávání si civilnosti a odstupu se Vlasáková nejvíc blíží stylu Biancy Bellové v jejich posledních prózách Jezero a Mona. Ve způsobu, jak se její postavy bouří proti systému se pak zdá, že je Oto příbuzným posedlé bylinkářky z knihy Do tmy Anny Bolavé. Kompozičně se přidává k silnému současnému proudu próz, které už nejsou romány, novelami ani povídkami. Postavy jsou svými osudy propojené, ale nijak extra pointovaně, a některé z kapitol by klidně mohly fungovat jako samostatné útvary.

Nabádání k vymanutí ze systému, i kdyby šlo jen o takové vymknutí z kloubů, „vysmeknutí ze svých určených tras“, pak autorka vyloženě doporučuje pro udržení lidskosti v nás. Na tak promyšlenou hru se možná jedná o vágní závěr, přesto Vlasáková ve svém debutu uchopila daný podžánr sci-fi sofistikovaněji než většina zkušenějších domácích autorů.

Klára Vlasáková: Praskliny, 232 stran, Euromedia Group a.s. (2020)

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Rozhovor s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Podařilo se jí prorazit skleněný strop, přesto poměry v české justici kritizuje. „Nedostatek žen ve veřejné sféře je z velké části důsledkem nespravedlivého nastavení péče o domácnost.“ Jak změnit českou justici tak, aby nevypadala jako pánský klub?
  • Jak mluvit s dětmi o sexu a ne(se)lhat. Dialog s dětmi je neodmyslitelnou částí výchovy. Jakou formu ale zvolit, když mluvíme o generaci vyrůstající na internetu? O dětech, které dříve uvidí porno, než dostanou první pusu?
  • Litují, že se staly matkou. Jejich ekonomická situace jim neumožňuje zaplatit si hlídání, z kolotoče povinností okolo dětí, práce a domácnosti nemají úniku. Vztek obracejí proti domnělým viníkům – svým vlastním dětem.
  • Intuitive eating. Trend intuitivního stravování slibuje, že vám pomůže vymanit se z nezdravého vztahu k jídlu. Už nikdy nebudeme muset držet dietu? Proč je nebezpečné tvrdit, že tělo samo pozná, co je pro něj dobré?
  • Ekologie jako nový mainstream. Rozhodujete se při výběru oblečení podle toho, co vám sluší, a ne podle udržitelnosti značky? Ano? Je to v pořádku. Udržitelnost nesmí být marketingovým trikem, jak vám módu prodat.
  • Z michelinek do holinek. Cesta foodkritičky z luxusních restaurací a pětihvězdičkového oběda v hedvábných šatech k rozhazování kompostu v zabahněných holinách byla překvapivě krátká, ale o nic méně gurmánská.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Kateřina Čopjaková

Kateřina Čopjaková

Píše komiksové a literární recenze pro týdeník Respekt a Radio Wave. Debatuje o nich ve waví Liberatuře nebo vltavských Reflexích. Pracovala v médiích i neziskovém... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Podílové fondy: Trhy se zatřásly, ale věří ve svižný návrat

Americké akcie v červenci dál rostly, nejznámější index S&P 500 se přehoupl do pozitivních čísel a technologický index NASDAQ opět dosáhl...

Peníze

Velká soutěž s Expobank. O foťák, který dělá opravdové fotky. Hned

Chtěli byste foťák, který udělá cvak a za chviličku z něj vyleze fotka? Taková ta opravdová na papíře? Tak si o něj s námi zkuste zahrát.

Finmag

Jakou barvu má daň z hodnoty pozemku

Synestezie, pozemkové reformy, DIY jugoslávské počítače a mindset dobrých předků.

Finmag

Hybaj do polí

Řídce zastavěné periferie plní sen o bydlení všem příjmovým skupinám. Život v nich je ale závislý na skrytých dotacích a levných energiích....