Konec kariéry v pětatřiceti a začátek od nuly. To je druhý život baletek

3 731 | Aneta Štokrová | 19. 3. 2020 | Utrpení pro krásu

Baletky a tanečníci mají na první pohled krásné povolání. Radost z pohybu nebo úspěch v divadle ale obnáší nasazení a hodiny tréninků. Jak se liší kariéra tanečníků od sportovců a co je čeká ve chvíli, kdy už tancovat nemůžou nebo mají děti? Nastartování druhé kariéry řeší mnohdy ve chvíli, kdy na změnu nejsou připraveni.

„Mami, a zničila jsem ti kariéru?“ ptala jsem se nedávno provinile té svojí. Přemýšlela jsem nad otázkami rodičovství, ona ležela na gauči a na koleno si přikládala sáček s ledem. Za sebou sice nemá světovou kariéru primabaleríny, i přesto toho stihla dost. Tančila v divadle i televizních estrádách, učila na konzervatořích i základních uměleckých školách, změnila několikrát povolání, měla dítě, začala podnikat a podstoupila šest operací kolen. To je vcelku běžný scénář ze života tanečníků, což mi potvrzuje i táta, když vypráví o osudech spolužaček z konzervatoře. Ze všech se totiž nestanou světové špičky, jako je Daria Klimentová nebo Sergej Polunin, a nedotáhnou to jako oni až do Královského baletu v Londýně.

Kromě toho, že se moje maminka už několikátým rokem snaží dosáhnout na invalidní důchod, stále vede baletní školu a vzpomíná na návaly vyplavených endorfinů. „To je ten důvod, proč tanci propadneš. Je to jako droga a není lehký se toho vzdát,“ popisuje úžasné emoce, fyzické vypětí po trénincích i adrenalin spojený s vystupováním. „Balet není povolání, ale životní styl,“ dodává. Zajímalo mě, o co všechno mě rodiče připravili, když mi v dětství s dobrým úmyslem zakázali vydat se v jejich stopách, a proto jsem pátrala po osudech bývalých i současných tanečnic.

Vzdělání dobré jen k tanci

Být baletkou znamená obětovat nejvíc času hlavně fyzické kondici a rozvoji všestrannosti v rámci pohybu. Jak to vypadá, když se z koníčku stane hlavní studijní povinnost? „Když jsem na základce přemýšlela, co dál, taneční konzervatoř jsme zvolili proto, že měla nejblíž k moderní gymnastice, která se u nás studovat nedá,“ popisuje mi jedna z tanečnic, která je na začátku své profesní kariéry a raději si nepřála uvést své jméno. „Taky jsem tušila, že bych se trápila například s chemií, takže gympl jsem nezvažovala,“ dodává.

O konzervatořích už sice dávno neplatí, že jsou jen únikem před středoškolskou matematikou, přesto tanec zůstává hlavním oborem. Pro tanečnice je náročnější se během studia zaměřit ještě na to, co budou dělat po konci taneční kariéry. Tanec je z konzervatorních studií nejdelší, ale praxe je na rozdíl od jiných povolání krátká. Kvůli nestabilnímu příjmu tanečníka není jednoduché odkládat dostatek financí na druhou kariéru, další studium nebo rekvalifikaci. Přesto je angažmá v divadle po dokončení studia na konzervatoři logickým a často vysněným kariérním postupem.

„Šla jsem zkusit konkurz, ten mi vyšel, a tak jsem nastoupila do angažmá,“ vypráví mi tanečnice, která tak odložila studium vysoké školy. „Přece jenom tančit nebudu do padesáti, to úplně nejde, tak jsem si řekla, že využiju zkušeností ze školy a toho, že jsem mladá.“ Ani angažmá ale nemusí představovat výhru, a už vůbec ne jistotu. „Bylo to jako na houpačce. Chvilku jsou peníze, tak se z toho dá vyžít, pak to ale bylo zlý,“ vypráví o fungování souboru, který je závislý na nestabilní podpoře z dotací a grantů.

Kde se rodí baletky

S prvními baletními krůčky se dá začít už ve čtyřech letech, ale tanec na špičkách se doporučuje až starším dětem, které už mají vyvinutá chodidla a základní pohybovou průpravu. Nejčastěji se k tanci děti dostanou během základní školy, a pokud se rozhodnou pokračovat na profesionální úrovni a složí talentové přijímací zkoušky, na klasickou konzervatoř odcházejí po páté třídě. Osmileté studium čtyři roky kopíruje osnovy základní školy, další čtyři roky ty středoškolské a je zakončeno klasickou maturitou a absolutoriem.

V Praze existuje i konzervatoř na bázi gymnázia, která se vydala cestou podobnou francouzskému modelu, kde děti studují klasické lyceum a tanci se věnují v podstatě ve zbývajícím volném čase. Když se  absolventi rozhodnou své směřování změnit a pokračovat na vysokou, stále mají gymnaziální vzdělání. Po škole, kde baletky tráví většinu svého času, se jen některým vyvoleným podaří uchytit v divadle nebo souboru. Jako další možnost se nabízí studium taneční pedagogiky nebo choreografie na vysoké škole. Když po letech opouští taneční kariéru, často si baletky doplňují vzdělání na vlastní náklady na rekvalifikačních kurzech.

„Minulou sezonu to došlo tak daleko, že soubor vyhlásil bankrot a oznámili nám, že končíme k poslednímu dni měsíce a musíme si hledat něco jiného. Během následujících dní se zase nějaké peníze našly, takže soubor jel dál. Pak jsme se zase museli rychle rozhodnout, jestli se vrátit,“ popisuje vypjaté chvilky, během kterých se jí ale poštěstilo zajistit si místo učitelky. „V mém případě se to naštěstí dalo skloubit. Ráno odučím na konzervatoři a odpoledne běžím na zkoušku souboru a pak na představení. V tom mi vychází vstříc.“ Ne všechny školy ale dokážou pedagogy adekvátně zaplatit. „Setkala jsem se situacemi, kdy mi za hodinu chtěli nabídnout třeba sto korun,“ popisuje svou předchozí zkušenost s domovy dětí a mládeže a základními uměleckými školami.

„Není zmapováno, jaké profese se uplatní nejlépe, ale vzhledem k tomu, že pod vyšší odborné vzdělání, které konzervatoře nabízejí, spadá i pedagogické minimum, logicky se nabízí učitelská kariéra,“ říká Jana Návratová z Nadačního fondu pro taneční kariéru a doplňuje, že přetlak učitelů vytřídí trh sám. „Prosadit se jako dobrý učitel není tak jednoduché, ale když si slavný tanečník otevře svou školu, má konkurenční výhodu, i když může být špatný učitel,“ připomíná Návratová.

Téma druhé kariéry je profesní tabu

Připravují odborné školy své absolventy dostatečně na to, jak se zařídit i po konci krátké kariéry? „Školy potřebují třídy plné žáků, kteří se budou soustředit na tancování a nebudou se rozptylovat,“ říká Návratová a doplňuje, že v tanečních souborech je situace podobná. Mladí tanečníci tak ale nemají tolik prostoru připravit se na další kariéru. „Během posledních pěti let se to ale mění,“ poznamenává Návratová. „Děti zajímá, jaké jsou nástupní platy, jaká jsou jejich práva,“ popisuje zkušenosti ze vzdělávacích seminářů na konzervatořích, se kterými fond spolupracuje.

Nadační fond pro taneční kariéru, v jehož čele stojí kromě Návratové i choreograf Zdeněk Prokeš, se zlepšení profesních podmínek tanečníků věnuje už pět let a nabízí jim poradenskou činnost. „Pomáháme tanečníkům nastartovat jejich kariéru. Fungujeme na bázi soukromých darů a beneficí. To je jediný model, na který jsme přišli, jak by nám divadla mohla finančně pomoci,“ říká Návratová.

Fond se inspiroval institucemi v Belgii, Francii nebo na Slovensku. Nejvíc čerpali ze zkušeností z Británie, kde už od sedmdesátých let funguje centrum Dancers Career Development, které profesionálům nabízí například finanční výpomoc na rekvalifikaci. Ukázalo se, že i u nás je potřeba instituce, která by vzhledem k reformě z devadesátých let a zrušení speciálních důchodů pro umělce pomohla tanečníkům s jejich druhou kariérou. „Po roce 1996 přestala jakákoliv péče o taneční personál, nikdo se nestaral, co s těmi lidmi bude,“ říká Návratová a podotýká, že problémem je, že se většinou poukazuje na příklady dobré praxe. „Samozřejmě někteří dosáhnou velmi úspěšné a zajímavé kariéry, my na ně rádi poukazujeme, ale veliký potenciál je v tom, poukázat i na příklady špatné praxe, kdy ti lidé skončili bídně.“ I táta mi potvrzuje, že není výjimkou potkat bývalého sólistu Národního divadla za kasou v supermarketu nebo na vrátnici.

Žít zavřenej ve světě divadla je něco úplně jiného než reálný svět venku. Přes den zkoušíš a trénuješ, po večerech žiješ v baletech a pohádkách.

Příkladem rekvalifikované tanečnice je i Alexandra Malinská. „Srovnala jsem si v hlavě, že jedna éra končí a druhá začíná,“ popisuje bývalá tanečnice Národního divadla a skupiny UNO, co jí ulehčilo odchod z jeviště do zákulisí. „Tím, že jsem si udělala rekvalifikační kurz na maskérku a vlásenkářku, tak jsem u divadla zůstala a představením pomáhám z druhé strany. Často se mě ptají, jestli mi to nevadí, že už netancuju, ale já říkám, že ne. Jsem na místě, kde jsem vyrůstala odmala,“ říká. Pro divadla je podle ní výhodou, když zaměstnají ty, kteří už divadelní rutinu znají a nedělá jim například problém pracovat v sobotu a neděli.

„Žít zavřenej ve světě divadla je něco úplně jiného než reálný svět venku. Přes den zkoušíš a trénuješ, po večerech žiješ v baletech a pohádkách. Najednou v pětatřiceti skončíš a nevíš, začínáš od nuly,“ říká táta. Michaela Urbanová zvolila práci v administrativě. „Tancovala jsem aktivně do prvního porodu, nejdřív jsem byla v AUSU, pak v Černém divadle Jiřího Srnce, potom jsem se vdala a měla dvě děti, se kterými jsem byla skoro dvacet let doma,“ vypráví Urbanová, která se nakonec rozhodla pro úřednickou práci. „Šla jsem na pohovor na finanční úřad, pracovat do kanceláře, kde mi to vyhovuje víc,“ říká. K rekvalifikaci také musela složit úřednické zkoušky a projít různými školeními.

Nejdřív důraz na štíhlost, nakonec zničené zdraví

Kdyby se za přestupy mezi baletními soubory platil byť i jen zlomek částky jako za ty fotbalové, možná by se i tato profese dočkala alespoň důstojného stáří. Na klasický tanec ale zřejmě není tak uspokojivý pohled jako na namakané sportovce. Jak by taky mohl, když mu velí požadavky na ideál krásy s mírami, které odpovídají spíše podvyživení než nárokům na fyzické výkony. Problémem je, že na konzervatoř se dívky hlásí ve věku, kdy se ještě zásadně fyzicky nemění. V pubertě, kdy se tělo vyvíjí, baletkám rostou prsa a tělo dostává ženské křivky, jsou neustále vystaveny ideálnímu obrazu štíhlé postavy.

Baletky Miřenky Čechové

Režisérka, choreografka a performerka Miřenka Čechová je v současnosti jednou z nejvýraznějších představitelek tanečního a fyzického divadla. Autorsky se projevila už ve své první knize a zároveň performanci Miss AmeriKa o dívce, která vyráží za svým americkým snem do New Yorku. Tam ji ale spíš než úspěšná kariéra čeká objevování tanečních klubů.

Svou druhou knihu Baletky vydala na začátku roku 2020. Deníkové zápisky se v ní prolínají s útržkovitým vyprávěním ze zákulisí života začínající baletky. Příběh je podán ve své nejsurovější podobě, kdy autorka vychází i ze své vlastní zkušenosti. S ironií i hořkostí popisuje drsné školní praktiky, taneční dřinu, drogové večírky a bouřlivé dospívání v devadesátých letech v konfrontaci s vytouženým ideálem krásy, kterou představuje balet.

„Jeden čas jsem skončila v nemocnici, nemohla jsem se hýbat a musela se léčit,“ vypráví mladá tanečnice o situaci, do které ji přivedly poruchy příjmu potravy. Když vzpomíná na to, jak se k malým tanečnicím chovali někteří starší pedagogové, stejně jako Návratová pozoruje v přístupu učitelského sboru generační obměnu. „Je rozdíl, když na holku v pubertě zařveš, že je tlustá, a když si ji vezmeš stranou a normálně jí vysvětlíš, na co by si měla dávat pozor,“ popisuje a připouští, že možná právě špatná osobní zkušenost zformovala novou generaci citlivějších pedagogů.

O psychickém i fyzickém nátlaku spojeném s baletní profesí veřejně mluvily i primabaleríny jako Nikola Márová nebo Miřenka Čechová. „Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou,“ popisuje Miřenka Čechová hlavní postavu své nové knihy Baletky, ve které čerpá z vlastních vzpomínek a zkušeností. Přestože všechny tanečnice nedostanou nálepku traumatizované anorektičky, i tak je důležité upozornit na problémy, které se s náročnými požadavky na výkon pojí. S překážkami se během své kariéry setká totiž každá baletka a nezáleží na tom, jestli měla to štěstí rozjet ambiciózní kariéru primabaleríny, nebo bude „jen“ jednou ze sboristek v muzikálech.

Mateřství kariéru zničit nemusí, horší jsou úrazy

Zásadním momentem taneční kariéry bývá mateřství. „Mám štěstí, že to celý táhneme s přítelem společně,“ říká mladá tanečnice, pro kterou jsou stejně jako pro mé rodiče děti důležitější než kariéra. „Kdyby mě táta opustil třeba během těhotenství, tak bych to určitě nezvládla“ přiznává mi máma. „Tanečnice mají tak nepravidelný a fyzicky náročný život, že na to dítě opravdu musí být dva,“ potvrzuje na základě zkušeností svých klientek i Jana Návratová. Mateřství naštěstí dnes tak velkou překážkou v kariéře není. Dřív se nedoporučovalo mateřství například sólistkám, ale lepší se to. Příklady slavných baletek-maminek jako Tereza Podařilová, Daria Klimentová nebo Zuzana Susová ukázaly, že je možné se ženou v baletu počítat i po mateřské. „V estetice pohybu může být určitá vyzrálost naopak i benefitem,“ dodává Návratová.

Mateřství neznamená nutně konec kariéry. S mnohem horšími následky naruší život tanečnice úrazy. „Za nás jsme pro jistotu měli třeba zakázáno jezdit na lyžích,“ vzpomíná táta. Časté je také opotřebení kolen a kyčlí. Na měsíce ale může člověka vyřadit i jinak obyčejná zlomenina. Jakmile tanečnice vypadne z koloběhu tréninků, svaly a vazy povolují. Ve stáří zase přicházejí na řadu chronické bolesti. „I když se snažím šetřit a s dětmi už tolik neskákat, stejně se nevyhnu namáhání kloubů,“ popisuje máma. „Nemůžeš být ale ani v klidu, protože klouby pak ztuhnou a je to možná ještě horší.“

Vysvětluj úředníkům, že se budíš bolestí ze spaní. Dokud uvidí, že jsi nepřijel na invalidním vozíku, tak to s nimi nehne.

Ve 40 letech jsou už umělci kvůli opotřebení těla na balet staří, ale na důchod je ještě brzy. Tanečníci Pařížské opery nedávno protestovali proti důchodové reformě, která by jejich odchod do penze posunula o dvacet let. U nás takzvané důchody za výsluhu let zrušili v roce 1996 úplně. Tato kategorie důchodů byla určena pro povolání s vysokými nároky na schopnosti a organismus zaměstnanců. Například pilotům nebo umělcům se tak vyplácela polovina z částky měsíčního platu. Tanečníci museli prokázat, že odsloužili 20 let v případě sólistů a choreografů a 22 let v případě členů sboru.

„Tanečníci jsou nejhůř placení a z platu v normálním baletním souboru není možné si naspořit na druhou kariéru nebo důchod,“ vysvětluje Návratová, proč by podle ní tanečníci měli mít stejný nárok na odměnu jako jiná riziková povolání. V Česku ji do jisté míry nahradil částečný invalidní důchod, u kterého je ale složitější prokázat, že na něj má tanečník skutečně nárok. „Nejhorší je, že ta bolest není vidět a není nijak změřitelná,“ říká maminka, které balet kromě radosti přinesl i vážná opotřebení chrupavek a vazů. „Vysvětluj úředníkům, že se budíš bolestí ze spaní. Dokud vidí, že jsi nepřijel na invalidním vozíku, tak to s nimi nehne. A možná i v tu chvíli ti řeknou, že přece můžu dělat rukama nebo hlavou,“ dodává.

Vzhledem ke všem zmíněným problémům je zvažován například nový systém spoření. „Mělo by jít o věc podobnou životnímu pojištění, kterou by spravovala pojišťovna, která projde výběrovým řízením,“ vysvětluje Návratová. Část naspořených peněz by tanečník využil k nastartování druhé kariéry nebo na kompenzaci propadů v příjmech během rekvalifikace. I když jsou podobné projekty teprve v procesu jednání se zástupci ministerstev, o problémech spojených s prací tanečníků se bude minimálně více uvažovat.

„Mami, a stálo ti to všechno za to?“ zní moje poslední otázka. „Těžko říct. Když vidím svoje žačky, které chtějí jít na konzervatoř, mají talent a strašně si přejí balet dělat profesionálně, tak je na tyhle věci upozorním, ale stejně je nejdůležitější, aby dělaly to, co je baví nejvíc.“

Vychází nové číslo Heroine!

V NOVÉM ČÍSLE NAJDETE:

  • A nevadí ti, že je mi dvanáct?

Když jsem odcházel z kina po neveřejné projekci dokumentu Víta Klusáka a Barbory Chalupové V síti, honila se mi hlavou jediná myšlenka: všem chlapům, co tohle někdy udělali, bych nejradši uřezal koule. Anežka Pithartová si v dokumentu zahrála jednu ze tří „dvanáctiletých“ figurantek. Byla to její první herecká role.

  • Kdo se postará o matku?

Každé dvanácté dítě se u nás narodí příliš brzy. Péče o takové dítě je špičková, zapomínáme ale na ženy, které je porodily. Text od Alžběty Samkové.

  • Mám ráda fotbal. A vy můžete taky

Čas od času si jdu večer do ledničky pro pivo, obleču si dres, lehnu si k počítači a pustím si fotbal. A ne, nejsem chlap. Jen fotbal zkrátka k mému životu odmala patří a nikdy mi na tom nepřišlo nic divného. Mému okolí ano (ahoj, mami), ale stejně si myslím, že tuhle lásku v sobě může objevit každá z nás.

  • Krize touhy

Mít dobrý sex na začátku vztahu dokáže každý. Po pár letech je to umění. Dobrá zpráva: dá se naučit. A ne, nemusíte kvůli tomu začínat s gymnastikou.

  • Vztek matek. Nikdy nevíš, co v tobě dříme

Občas cítím na své dítě obrovský vztek, který stěží ovládnu. Nebo neovládnu. Strategie, která na vztek platí, připomíná bojové umění aikido: nesnaž se protivníka porazit, poznej ho a využij jeho energii a sílu.

A MNOHEM VÍC... PŘEDPLAŤTE SI HEROINE JEŠTĚ DNES!

Aneta Štokrová

Studovala žurnalistiku a filmovou produkci. V současnosti se nejraději věnuje tématu mediální výchovy a vzdělávání v neziskové organizaci Faketicky. Pravidelně přispívá... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Rostou! Akcie se oklepaly z tvrdého pádu, zůstaňte ale opatrní

Koronavirus rychle srazil akcie o desítky procent dolů a připomněl, že investice do nich není bez rizika. Poměrně rychlý byl ale i následující...

Peníze

Nová Octavia: Jako Audi bez příplatku za značku, ukázal test

Nová generace nejprodávanějšího českého auta je zase o něco větší, nabízí zase o něco modernější technologie a měla by i lépe jezdit. A...

Finmag

S kufrem v rajchu. Jak viděli Hilterovo Německo návštěvníci zvenčí

Kniha britské spisovatelky Julie Boydové je něco na způsob české reality show Dovolená v Protektorátu. S tím rozdílem, že to není fikce...

Finmag

Babiš v drátech. EU čekají dohady o obřích půjčkách na obnovu. Premiér se bavit nechce

Dohoda na dluhu ve výši stamiliard eur, kterým Evropská unie hodlá zatížit příští generace, musí být jednohlasná. A ten, kdo je nejvíc proti,...