Waack je tanec pro útěk do lepšího světa, který se netočí kolem práce

4 854 | Jana Patočková | 13. 2. 2020 | Tanec jako životní styl

Když pojedeme prstem po mapě USA ze západu na východ, propojíme i dva taneční styly. Z fascinace šoubyznysem se poblíž Hollywoodu v 70. letech zrodil waack a v newyorských latino tančírnách pak v 80. letech vogue – drzý tanec plný životní energie. Oba vyjadřují světonázor menšin, pro které býval pohyb na parketu jednou z mála možností svobodného vyjádření.

Není jednoduché textem přiblížit dravý životní styl založený na expresivním tělesném vyjadřování, hudbě a kostýmech. Došlo mi, že pokud se mám úspěšně protancovat historií polozapomenutého a svobodomyslného tanečního stylu waack, potřebuji jako průvodce někoho, kdo jím žije. Nakonec jsem narazila na waackerky Elišku a Nikolu, a vzala je na kafe do pražského klubu Radost FX.

Tohle místo jsme nevybraly náhodou. Čas se tu zastavil v době, kdy tu Rihanna točila videoklip k písničce Don’t stop the music. Jako pohrobek legendárních večírků devadesátých a nultých let tu na záchodech zůstalo zrcadlo s hashtagem #ririmirror, připomínající pomyslný konec jedné éry. Je to ideální místo na výlet do světa waackingu, který stojí a padá na zvuku klasického disca.

Představte si Gretu Garbo, jak pózuje na titulní stránce módního časopisu, a přidejte hudbu.

„Na začátek je dobré říct, v čem se ty dva tance odlišují. Waack vznikl v Los Angeles v 70. letech. Tancuje se na disco, je inspirovaný Hollywoodem, herectvím a emocemi. Kdežto vogue vznikl v 80. letech v New Yorku, tančí se na house a je inspirovaný fashion pózami a módou. Pozadí vývoje a vzniku je jiné, nicméně je spojuje, že vycházejí z gay komunity, oba dva výrazně používají ruce a feminní pohybové vyjádření, a tím pádem si to divák může na první pohled pocitově plést,“ popisuje Nikola základní rysy obou tanečních stylů. Spolu s Eliškou patří do mezinárodní rodiny waackerů, kterou zaštiťuje mateřský „house“ IHOW – pomyslné sdružení tanečníků waacku od USA po Asii.

Houses a chapters

„House“ je výraz pocházející z ballroomové scény. Ball culture, drag culture nebo house-ballroom jsou termíny popisující undergroundovou LGBTQ+ subkulturu, jejíž kořeny sahají až do 20. let minulého století. Její příslušníci se setkávají v rámci „plesů”, kde soutěží o trofeje, které především posilují status uvnitř komunity. V 80. letech byl house formou společného života členů ballroomu pocházejících z afroamerické či latino queer komunity - zajišťoval totiž bydlení a zázemí pro členy, kteří byli kvůli své sexuální orientaci vyštváni ze svých biologických rodin.

Hlavou domu je typicky matka (mother) nebo otec (father) a ostatní se k sobě vztahují jako bratři a sestry. Houses nesou jméno původního zakladatele nebo zakladatelky, které funguje jako příjmení a vyjádření příslušnosti. Ballroom scéna dodnes funguje na principu těchto „klanů“. Každý house má svá pravidla v souladu s ustáleným fungováním ballroomové kultury.

Nikola je hlavou jeho československé pobočky a tancuje už od sedmnácti. Začínala s breakdancem, což byl před více než patnácti lety jediný streetový tanec, který se tu učil. „Když jsem se učila break, tak tu kolovala jedna VHSka s battlem z Ameriky a všichni se z toho učili, navíc blbě. Pak sem přišel jeden newyorský b-boy (breakdanceový tanečník), který nás ty základy přeučoval. Předávání zkušeností tehdy probíhalo bez internetu. Ti zkušenější sem jezdili a učili lidi na ulici, jak se to má dělat správně – třeba na Můstku v metru. Později se s internetem rozšířila videa, zakládaly se webovky, víc se cestovalo, a začali jsme se víc zajímat o historii pouličního tancování. Nic jiného než break mě nezajímalo. Ale pak jsem na YouTube narazila na video s waackem a totálně mě to dostalo,” směje se.

„Waack je tanec z undergroundových disco klubů, kde se pohybovala afroamerická a hispánská gay komunita. Byli to převážně muži, kteří se chodili večer bavit, a kteří se v klubech konečně mohli projevit tak, jak by se ideálně chtěli projevovat přes den. Přišli do klubu, kde hrála originální disco hudba, a začali se hýbat,” navazuje Eliška. Postupně se spolu noříme do historie tance, který se původně jmenoval punking, a až později si přivlastnil pejorativní označení „whaack“, kterým homofobní společnost častovala homosexuály.

Pro waack je charakteristické „pózování” do beatů disco písní a pohyby rukama, kterým se říká „waack“ a „lines“. Vychází to z improvizace, která tanec přibližuje herectví. Představte si Gretu Garbo, jak pózuje na titulní stránce módního časopisu, a přidejte hudbu. Waack kombinuje základní kroky a prvky, které bývají převzaté z nejrůznějších tanců, ale vypadají jinak, protože jim tanečníci přidávají autentický waack „feeling“. Každý tanec je vyprávěním autentického příběhu konkrétního tanečníka. „Můžeš vzít jakékoliv vlastní zkušenosti, herecké, taneční nebo pohybové, a naložit s nimi waackingově, dát tam ten feeling. I proto se právě v tomhle vyjádření může najít tolik lidí,“ vysvětluje Eliška, která jinak pracuje jako herečka a moderátorka.

Řeč těla u Nikoly i Elišky během povídání funguje opravdu hypnoticky, a já se přenáším do klubu mezi komunitu hollywoodských tanečníků, které fascinovaly Marilyn Monroe, Greta Garbo a další klasické divy. „Tihle lidé měli tehdy snad nejhorší společenské postavení – byli černí a teplí. Často proto neměli prachy a dobré rodinné zázemí. Na začátku komunita čítala zhruba deset tanečníků, které spojovaly uzavřené kluby. Jen tak někdo tam nemohl, do klubů se pouštělo na základě toho, jak člověk vypadal. Stávalo se, že neměli skoro co jíst, často neměli práci nebo jen hodně špatná zaměstnání, ale celý týden vydělávali na to, aby si koupili nové sako a super boty, nebo je prostě někde ukradli. Takže nejenže se zhlíželi v pózování, v tom jak jsou krásní, ale i v bohatství, v hollywoodské pompéznosti. Proto má waack ten „diva attitude“. U vogue je těch poloh víc, je to dost různé, ale u waacku je to inspirované glamourem, glancem, ikonickými herečkami. Náš Tyrone říká ‚give it to them but don’t let them have it‘ - ukaž jim všechno, co oni nikdy nebudou mít. Není to jako twerk, kdy ukážeš půlky. Je to tajemné, plné emocí, inspirované hraním. Většinou vyprávíš příběh,“ vypráví Eliška.

Tyrone Proctor – ze Soul Trainu do světa

Jméno Tyrone Proctor zazní během našeho povídání několikrát. Každá zmínka o něm rozzáří holkám oči a je jasné, že Tyrone znamená v tomhle světě hodně. Kdo to tedy je a jaká byla jeho cesta z uzavřených gay klubů Los Angeles 70. let do současné Prahy? „Mimo to, že se potkávali v klubech, tak většina z tanečníků účinkovala v pořadu, který se jmenoval Soul Train. Tančil tam i náš učitel Tyrone Proctor, kterému je dnes přes šedesát let. Původní parta waackerů ze Soul Trainu se rozpadla s koncem zlaté éry disca a všichni začali žít po svém. Tyrone se přestěhoval do New Yorku, přestal tančit, a většina zakladatelů waacku zemřela. A tou dobou už hlavně nikdo disco neposlouchal,“ přibližuje Nikola událost, která vstoupila do hudebních dějin jako „Den, kdy zemřelo disco“.

Den, kdy zemřelo disco

12. července 1979 rockový DJ Steve Dahl svolal v přerušení baseballového zápasu v Chicagu fanoušky a společně spálili desky s disco hudbou. Účast na demoliční akci promované Dahlovou rádiovou stanicí návštěvníkům zápasu zajistila slevu na vstupném, přitáhla mediální pozornost, a nadělala nejen hmotné škody, ale znamenala i symbolickou tečku za populárním zvukem disca, typickým pro 70. léta (za pomyslný mainstreamový nástup tohoto žánru se dá považovat film Horečka sobotní noci z roku 1971).

Souboj mezi rockovým a disco soundem poznamenal celou dekádu a pálení desek bylo pomyslným vítězstvím bílého rocku, který ústy populárních DJů proklamoval, že disco kazí mládež. Pamětníci z řad příznivců disca tuto událost popisují jako homofobní a rasistickou. Z disca se následně stal okrajový žánr a mladistvou rebelii začal symbolizovat punk.

Světlo na konci tunelu tanečníkovi disca svitlo začátkem milénia. Tehdy Tyrona, tou dobou řadového občana New Yorku, objevil tanečník Brian Green. Znal jeho pozadí a po delším přesvědčování společně začali učit waack. Psal se rok 2005, došlo k znovuzrození žánru a vyrostla první novodobá generace tanečníků, kteří inspirovali i Nikolu a Elišku.

Střediskem nové vlny waacku byla Kanada a New York, mekka pouličních tanečních stylů. Dodnes se tam sjíždějí profesionální i amatérští tanečníci z celého světa. Chodí na workshopy a do tanečních studií, ale důležitou součástí vzdělání jsou taky street jamy v parcích a specifické večírky. „Tyrone Proctor byl v Čechách na soustředění, kterého jsme se účastnily. Znal našeho Ondřeje, který se s ním potkal v Londýně na jeho workshopech. Tehdy založil IHOW Czech, který funguje už asi sedm let,“ popisuje českou stopu svého učitele Nikola.

„Letos v létě jsme oficiálně korunovaly naši novou máti,“ směje se Eliška a obřadně gestikuluje směrem k Niki. „Nikola je teď Mother of House. Ondřej, původní hlava, pořád aktivně tančí, jen si prohodili korunky. Od doby prvního workshopu jsme se s Tyronem potkaly ještě mockrát. Byly jsme v New Yorku, a když je na akci v Evropě, tak se snažíme jet. Je to dost návykové. Má neskutečný spirit. Je fakt něco jiného, učit se od člověka, který byl u zrodu. Přejímáš od něj autentickou atmosféru. Ani nemusíš tančit, jen sedíš u stolu v hospodě a pozoruješ, jak mluví a gestikuluje – on je prostě diva! A trávit s někým takovým čas tě prostě nakazí,” směje se Eliška.

Mezinárodní svět waacku

„Českou komunitu jsme pojmenovaly House of Nora. Fungujeme s dalšími asi čtyřiceti lidmi. House jsme to nazvaly víceméně jako legraci, protože houses jsou primárně vogueové. A hodně se nám líbí, jak ty vogueové houses fungují. Není to jen crew, která se dvakrát do týdne sejde a trénuje. Žijeme v jiné době. Všichni tanečníci dnes mají svůj domov, rodinu, peníze, školu, zázemí, vyhlídky a ideály, neutlačuje je současný svět, je to samozřejmě nastavené jinak. Ale snažíme se zachovat principy komunity. Jak se k sobě chovat, jaká mít mezi sebou pravidla, jak se navzájem podporovat, abychom všichni rostli. Já jsem prošla několika tanečními styly, měla jsem několik crew, ale tohle je to, co mi dává největší smysl,“ shrnuje Nikola svůj pohled na waack.

Musíme makat od nevidím do nevidím a vytvářet hodnoty. A pak jedeme na waackovou akci a je to pro nás, jako když oni tenkrát vlezli do klubu.

Tanečníci ze všech kontinentů se potkávají na workshopech a dalších mezinárodních akcích. Waacking nemá soutěžní systém, který by se k němu z podstaty hodil a vystihoval jeho možnosti. Nikola vysvětluje, že každý pouliční taneční styl, kam patří i waack, má svoje „battles” (souboje), v rámci ballroomu se zase „chodí kategorie”. Vždy jde ale o totéž – klanové soustředění o prestiž. V hiphopové kultuře mezi sebou soupeřily znepřátelené party tancem i rapem. Pro breakdance je typický souboj jeden tanečník na jednoho, podobné jsou i soutěže ve waackingu – tančí se soutěžně jeden na jednoho, výjimečně ve více lidech, a jednou za pár let crew na crew (tedy celé skupiny proti sobě).

Všechno organizuje mezinárodní komunita, která i dnes funguje jako subkultura. Propojení je snazší díky sociálním sítím, a podobně jako každá z internetových bublin, i waacková scéna má vlastní celebrity. „Když třeba člověk z Prahy, který nikdy nebyl na akci venku, koupí letenku, zaregistruje se na akci a jede tam, tak si najde spoustu kamarádů. Jakýkoli nově příchozí, kdo má lásku a entuziasmus pro tanec, je vřele přijatý. Vpravíš se do toho velmi lehce,“ upřesňuje Eliška.

Tanec je i cesta ke zdravému sebevědomí

Na chvíli se vytrháváme z rozhovoru a holky ukazují kostýmy připravené na waackovou akci do Holandska. „Je hezké vidět různé národnosti a přemýšlet o diverzitě. Asiati mají směr, který si je v různých aspektech podobný, ale když se podíváš na různé národnosti po Evropě, tak se hodně zrcadlí to, jak žijí, pracují, jaké jsou jejich životní podmínky. To všechno je v tanci vidět, a samy jsme si nedávno uvědomily, že to máme v lecčem podobné jako ti původní waackeři. Nežijeme v době, kdy bychom se nemohly vyjadřovat a oblíkat, jak chceme. Máme vlastně něco jako absolutní svobodu. Ale zase jsme uzavřené v tom, že musíme makat od nevidím do nevidím a vytvářet hodnoty. A pak jedeme na waackovou akci a je to pro nás, jako když oni tenkrát vlezli do klubu, vzali si parádní sako a byli v jiném, svém světě,” vypráví.

Tanečníci z House of Nora

Tanečníci z House of Nora

Waackový pohled na svět podle tanečnic z House of Nora znamená být víc nad věcí, mít zdravé sebevědomí a sebereflexi. Být nohama na zemi, ale vědět, že jsi „dost“ tak, jak jsi. „Když tohle dostaneš do komunikace v běžném životě, tak to bortí ledy. Waackové nastavení mysli nebo i gestikulace. Když se lidí takhle dotkneš (Eliška mi ohleduplně sáhne na ruku a pohladí ji), tak padají pod stůl, protože na to nejsou zvyklí, stejně, jako když hodíš vtípek. Někdo si to může plést s koketováním, ale já vlastně nevím, kde je pravda,“ rozesmějí se obě holky zároveň.

„A můžu se jen tak přijít podívat na waackovou akci?“ zajímám se v dobré náladě po hodinovém povídání. „Jasně, že jo. V Praze učíme každé úterý lekce pro začátečníky a potom lekce pro ty, co s námi tančí déle. A další členové IHOW učí v Brně nebo v Bratislavě. Každý měsíc děláme waacking sessions, tedy taneční setkání o víkendu v Praze nebo Brně. Je to intenzivní trénink a pak nějaká socializace, ať už společné nákupy v sekáči, svařák, piknik, pustit si videa, nafotit fotky. A pak jezdíme na battly do zahraničí. V dubnu organizujeme akci Femmenation, která je zaměřená na feminní taneční styly – waacking, vogue, dancehall a high heels. Bude tam i waackový battle, kam se kdokoliv může přijít podívat. V červnu pak s našimi studenty plánujeme představení House of Nora,“ vysvětlují Eliška s Nikolou. Když se z klubu Radost rozcházíme každá za svými povinnostmi, snažím se představit sama sebe v blyštivých kozačkách a bodýčku. Prý to má v sobě každý, tak proč to nezkusit objevit. O to víc se těším na další sraz, tentokrát s pražskými tanečníky vogue...

(foto: archiv House of Nora)

Jana Patočková

Vystudovala teorii módy na univerzitě La Sapienza. Psala mimo jiné pro Vice, Glanc, Respekt a ČRo Radio Wave. Copywriterka. Spoluzakladatelka blogu Vývařovna.com,... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Nakoukněte do časopisu Heroine

Naše další projekty

Peníze

Dlužníci si polepší, nezabavitelná částka roste. Exekuce očima expertů

Stát chce pomoct dlužníkům navýšením nezabavitelného minima. Pomůže to dlužníkům? A věřitelům? Ptáme se exekutora, v neziskovkách i politiků.

Peníze

Jak investují dolaroví milionáři. Přítel na telefonu

Navzdory předsudkům investují dolaroví milionáři převážně opatrně. Od svých finančních poradců nečekají nejvyšší možné výnosy, ale spolehlivou...

Finmag

Překvapivé stavby: Rekonstrukce historické budovy Národního muzea

Zvenku ten dům známe všichni. A kdo byl uvnitř? A kdo už tam byl po rekonstrukci? Aneb jak praví chlapík z geniálního kresleného vtipu Michala...

Finmag

Americe by slušela sociální demokracie, ne Sandersův socialismus

Demokratický socialismus je politický směr, který věří na to, že továrny budou vlastnit dělníci, ovšem na rozdíl od Sovětského svazu bude...