Anna a Bessonovy hrdinky

Šedesátiletý francouzský filmař Luc Besson patří už čtvrtou dekádu mezi nejproduktivnější evropské i světové tvůrce. Má na kontě absolutní klasiky jako Magická hlubina (1988), Brutální Nikita (1990), Léon (1994) nebo Pátý element (1997) a zároveň se po roce 2000 stal synonymem pro pásovou výrobu spotřebních akčních filmů typu Taxi 1–5, Kurýr 1–4 s Jasonem Stathamem, 96 hodin 1–3 s Liamem Neesonem, solidních mlátiček Polibek draka a Utržený ze řetězu s Jetem Li, ale taky zbytečností jako remake Fanfána Tulipána či ženský western Sexy Pistols. U spousty těchto výplachových snímků, které nerežíroval, si z pozice všemocného producenta přisoudil v titulcích roli scenáristy, i když panují pochyby, jestli scénáře opravdu napsal, nebo jenom podepsal. 

V posledních dvou letech byl také obviněn v devíti případech sexuálního obtěžování, napadení a znásilnění – což z něj udělalo zřejmě největší rybu evropského filmového průmyslu v sítích MeToo.

V únoru 2019 byl všech obvinění u soudu zproštěn pro nedostatek důkazů. Sedm žen – asistentky, castingové režisérky a studentky herectví – odmítlo vystoupit z anonymity a vypovídat veřejně, další, modelka Karin Isambert, nechtěla podat oznámení na policii a svědectví poslední z nich, herečky Sand Van Roy, jež Bessona obvinila z opakovaných útoků a pokusů o znásilnění, policie nepodpořila dostatečnými fyzickými důkazy. Besson je tedy nyní oficiálně nevinný a jeho případ zavdává důvod si myslet, že podobná obvinění bývají často falešná, i když to ve větším statistickém měřítku není pravda.

Silné ovládané ženy

V Bessonově osobě se přitom dlouhodobě sváří dvě polohy – autor snímků o silných ženských hrdinkách a zároveň muž, který chce ženy kontrolovat z pozice své moci a vyššího věku. Devět z jeho sedmnácti celovečerních počinů má za hlavní hrdinky ženy – kromě průlomové Brutální Nikity, která celosvětově rozjela módu ženských heroin, vynikají hlavně Johanka z Arku (1999) s Milou Jovovich a The Lady (2011) o barmské disidentce Su Ťij, oceněné Nobelovou cenou míru, v podání noblesní Michelle Yeoh.

Čtení těchto snímků přitom může být ambivalentní: Feťačku Nikitu zachrání z ulice a dají ji druhou životní šanci, zároveň z ní ale udělají nesvobodného otroka a stroj na zabíjení s potlačenými emocemi. Johanka z Arku má vidění Boha a zdá se, že jako vojevůdkyně přeskočí všechny myslitelné společenské hierarchie své doby, přitom je ale zároveň loutkou ve hře mocností a dostane se brzy před soud, který její „pýchu“ potrestá. Su Ťij se sice dostane vzdělání, mezinárodního věhlasu a manželství s cizincem, čímž symbolicky překročí hranice své rodné krajiny, ale zase nesmí fyzicky překročit práh svého obydlí, protože na ni vláda uvalí doživotní domácí vězení.

Asi nejkontroverznějším Bessonovým snímkem zůstává Léon, v němž spolu navážou velmi zvláštní intimní vztah osamělý čtyřicátník (Jean Reno), živící se jako nájemný vrah, a dvanáctiletá dívka (Natalie Portman), která přišla o oba rodiče a prahne po pomstě. Inspirace byla víc než zřejmá: Besson ve svých jednatřiceti letech začal chodit s patnáctiletou herečkou Maïwen Le Besco, která o rok později porodila jejich dceru Shannu. Šestiletý vztah a pětileté manželství skončily v roce 1997, kdy Besson točil Pátý element s dvaadvacetiletou Milou Jovovich. Le Besco si tu zahrála vedlejší roli mimozemské operní pěvkyně Divy Plavalaguny, ale režisérova náklonnost již patřila jiné.

Celý snímek je vystavěn tak, že jeho děj působí jako paralela k filmovému natáčení. Hrdinka i herečka musí projít fyzickým i hereckým výcvikem, aby dokázaly být svůdné i smrtonosné. Jednotlivá oddělení a jednotliví aktéři ve strukturách tajných služeb vytvářejí pro diváky (tedy agenty na druhé straně, případně sledované „objekty“) různé zápletky, líčí komploty, staví falešnou mizanscénu s různými rekvizitami a úhly kamery, dělají triky, pracují s tím, co je vidět a co ne, zatajují informace, hrají jeden na druhého různé city, předvídají emoční reakce a fyzické kroky svých „diváků“, zkouší různé tahy v šachové partii a vidíme i vracení zpět v čase, jež jako by symbolizovalo přepisování scénáře…

Jistě by se dalo poukázat na to, že film nepůsobí úplně přesně dobově. Odehrává se v raných 90. letech, kdy sice oficiálně padla železná opona, ale rivalita mezi mocnostmi stále existuje. Přitom se tu objevují různé technologie, které přišly na svět až později, případně se tu mluví o České republice, přestože se Československo ještě nerozpadlo. Jenže v jiném ohledu tento film stojí na iluzích, předstírání a lžích. Jeho nadčasový look nám spíš dává najevo, že Rusko vlastně nikdy nepřestalo vést studenou válku se Západem, a naopak dnes ještě přitvrzuje. 

Naproti tomu Salt a Colombiana, kde hlavní herečky vyhlížejí poněkud anorekticky, vytvářejí zavádějící dojem ohledně toho, jak by asi jednotlivé fyzické konfrontace dopadly doopravdy. Anna, v níž se překvapivě nacházejí asi jenom dvě větší akční scény, dělá dojem hybridu. Obě scény jsou přehnané a protahované do úrovně jisté absurdity jako nikoli vyvrcholení, ale nutná výplň pro teenagerské publikum. Zábavnější než akce jsou přitom kličky ve vyprávění, navracení se zpět, přepisování viděného, změny úhlů pohledu, mozaikové doplňování perspektivy. Nejde tu o žádné klopotné psaní děje a zbytečné dovysvětlování, ale zábavné návraty, jako když přetočíte videokazetu o kousek zpět – a začne se vám přehrávat jiný film. Luc Besson zkrátka nenašel odvahu udělat jenom rafinovaný thriller ve stylu Rudé volavky s Jennifer Lawrence, nebo třeba Femme Fatale od Briana De Palmy s Rebeccou Romijn. Větší akčností hrdinku Annu neposílil, jen zastřel, že její hlavní zbraní je inteligence. Nebo nám to právě onou zbytečně přehnanou akcí chtěl zamaskovat a pak nás překvapit tím, jak hezky to se všemi skoulela?

Klidně to můžete brát jako příklad strachu, že by mužské publikum hůř přijalo porážku od žen v souboji mozků, tak musí alespoň načančat akční scény, aby se u nich dalo zároveň bavit choreografií a přitom zpochybňovat celkovou věrohodnost. Kdoví, možná to tak podvědomě udělal. Každý tvůrce má svá niterná nedořešená témata. Pro Bessona to je právě otázka ženské svobody – jaký prostor ženám dát na plátně a jak je nechat odejít z příběhu.