Jste těhotná? Čekejte bossing a odsudky. Japonsko má problém s šikanou matek, přestože mu dýchá na záda populační krize
Být v Japonsku správnou zaměstnankyní či političkou znamená, že se rozhodně nemáte stát matkou. V opačném případě budete považována za nezodpovědnou - a dost možná také vystavena pracovní šikaně. Podobně jako se to teď děje 36leté starostce města v západním Japonsku, která oznámila, že si bere čtyřměsíční mateřskou dovolenou. Že je to v zemi, které kvůli nízké porodnosti hrozí demografický kolaps, paradoxní? Je. Nejen o japonských problémech s porodností a vztahu k matkám píše v komentáři pro web Heroine.cz Gabriela Knížková.
Nízká porodnost patří mezi nejdiskutovanější problémy západního světa. Pomineme-li klimatický rozměr dilematu pořizování potomků, který jsme v Česku mohli naplno zakusit minulý týden (sama totiž přemýšlím nad tím, jak moc se mi coby devětadvacetileté ženě chce vychovávat své budoucí děti na planetě, kde padají teplotní rekordy jako podzimní listí), je nepopiratelným faktem, že dlouhodobě podprůměrná míra porodnosti s sebou pro společnost nese řadu negativních důsledků. Hrozí například zhroucení důchodového systému, který leží na bedrech menšímu množství pracujících. Hrozí přetížení zdravotnického systému, který najednou nemá dostatek kapacit a pracovní síly. Mění se trh práce, školství nebo politický kontext země. Se jmenovanými riziky se už nějakou dobu musejí potýkat především asijské státy, které v současnosti patří z hlediska nízké porodnosti k rekordmanům, jako je Taiwan, Jižní Korea, Hongkong nebo Japonsko.
Foto: Shutterstock
Právě v poslední jmenované zemi se v posledních týdnech odehrála vyhrocená debata o tom, zda by ženy ve veřejných funkcích vůbec měly mít děti. Odstartovalo ji oznámení Šoko Kawaty, 36leté starostky města Jawata v prefektuře Kjóto. Lokální politička a nejmladší japonská starostka je momentálně šest měsíců těhotná a chystá se v polovině září na mateřskou dovolenou, píše list The New York Times. Coby žena ve veřejné správě se rozhodla odejít pouze na čtyři měsíce, dva před porodem a dva po něm. Mezitím má její každodenní agendu zastat její zástupce, zatímco zásadní administrativní a politická rozhodnutí zůstanou na jejích bedrech.
Zpráva o nadcházejícím mateřském volnu Kawaty, která je první starostkou odcházející na rodičovskou v historii Japonska, se rychle rozšířila – a někteří japonští muži ji nepřijali zrovna pozitivně. Asi největší kritiky se Kawatě dostalo od 77letého krajně pravicového politika Tošia Tamogamiho, který na sociální síti X vyjádřil „hluboké znepokojení“ nad tím, že by měl volený zástupce či zástupkyně ve veřejné funkci na „tak dlouhou dobu“ – tedy od září do ledna – opustit svůj úřad. V rozhovoru také uvedl, že ženy, které plánují mít děti, by se o veřejné funkce raději vůbec ucházet neměly. Následně se rozhořela debata, během níž byla Kawata na internetu napadána Tamogamiho zastánci.
Šikana těhotných populaci nespasí
Není to poprvé, co krajní pravice v Japonsku zastává prapodivné až děsivé názory ve vztahu k ženám a mateřství. V listopadu 2024 jeden z jejích představitelů navrhl, aby ženám byly po třicítce odebírány dělohy, aby měly motivaci co nejdříve rodit další generace Japonců a Japonek (o kauze si můžete přečíst zde). Diskriminace čerstvých matek ale v Japonsku rozhodně nepřichází jen ze strany politických extremistů. V zemi je dokonce tak silná a rozšířená, že pro ni existuje samostatný název: matahara. Označuje obtěžování a bossing těhotných žen a čerstvých matek na pracovišti, jejich nucení k rezignaci či vyhazovy z práce, stejně jako nevhodné poznámky a odsudky směrem k jejich rodinnému stavu.
V Japonsku je takový jev vzhledem k nízké porodnosti sice paradoxní, v lecčems ale příznačný. Do jisté míry za něj nepochybně může toxická pracovní kultura, která vyžaduje naprosté nasazení, příčinou jsou ale především přetrvávající silně patriarchální normy. Ani sebedokonalejší zaměstnanci a zaměstnankyně přitom nebudou schopni vyrovnat následky prudkého populačního propadu, který Japonsku reálně hrozí, pokud efektivně nepodpoří rodinnou politiku. Asi není potřeba dodávat, že šikana těhotných žen ani odebírání děloh k takovým funkčním opatřením nepatří.
V Japonsku je takový jev vzhledem k nízké porodnosti sice paradoxní, v lecčems ale příznačný. Do jisté míry za něj nepochybně může toxická pracovní kultura, která vyžaduje naprosté nasazení, příčinou jsou ale především přetrvávající silně patriarchální normy. Ani sebedokonalejší zaměstnanci a zaměstnankyně přitom nebudou schopni vyrovnat následky prudkého populačního propadu, který Japonsku reálně hrozí, pokud efektivně nepodpoří rodinnou politiku. Asi není potřeba dodávat, že šikana těhotných žen ani odebírání děloh k takovým funkčním opatřením nepatří. Mnohem nadějnější by v tomto směru byla podpora žen v jejich rozhodnutích ohledně vlastních dětí a kariéry. V politickém světě je takovým inspirativním příkladem třeba bývalá novozélandská premiérka Jacinda Ardern, která dříve ukázala, že je v pořádku jak kloubit politickou odpovědnost s dítětem, tak se rozhodnout, že už je z různých důvodů kloubit nechcete.
Jakkoliv se situace Japonska jeví extrémně, v Evropě a v Česku na tom nejsme o moc lépe. Údiv nad tím, proč ženy s malými dětmi mají ambice, chodí do vysokých funkcí nebo vůbec na veřejnost, se periodicky objevuje i u nás, stejně jako bizarní nápady na to, jak tuzemskou porodnost zvýšit skrze omezování ženské svobody a nátlaku na domnělé zástupy kariéristek. Je tedy možná na čase zařadit do českého slovníku nový pojem. Můžeme mu říkat třeba „matkobtěžování“.
