17. listopad pohledem mileniálky. Jednat smysluplně je víc než Havel na tričku

Chtěla bych vytknout před závorku, že pořád žijeme v době pandemie. Ať už nás poslední dva roky změnily jakkoli, sama za sebe se necítím zralá na obří veřejné akce plné lidí, ani když se konají na vzduchu, a i když se pořadatelé zavážou k dodržování hygienických opatření. Moje výmluva na společenskou odpovědnost ale skrývá osobní bezradnost nad tím, jak a proč vlastně výročí Sametové revoluce slavit.

Na mých křtinách začátkem roku 1987 prý někdo z hostů prohlásil, že jsem „další dítě do ghetta“. S nešťastným příjmením po zakladateli Charty a filosofovi a rodinným břemenem, které mě ve stávajícím režimu předurčovalo k nemožnosti cestovat a mít kádrový profil toho typu, kdy nemá smysl byť jen podat přihlášku na vysokou školu.

Nic z toho se ale nestalo, režim padl a já si mohla jet studovat, kam jsem chtěla. A z mého nešťastného jména se stalo jméno tak šťastné, že jsem se s ním vyrovnávala na terapiích. Až později mi došlo, že to všechno jsem mohla nejen díky Sametovce, ale hlavně, a především díky svojí mámě, která divoké devadesátky odžila už jako matka samoživitelka (ani dobré jméno vám nezaručí poklidnou rodinnou situaci, spíš naopak). Vím, že nebylo snadné našetřit peníze, které mi dovolily odjet studovat do zahraničí. Zároveň jsem mohla využít to, čemu dnes říkáme „sociální kapitál“: hustou síť jejích známých, kteří mi v Itálii pomohli najít si práci, pomoct mi s vyplňováním formulářů (pokud si myslíte, že česká byrokracie je peklo, pak bych vás ráda seznámila s tou italskou) a s dalšími věcmi, které s sebou nese život v cizí zemi. 

Moje máma je hrdinka, a je tu mezi námi spoustu takových – matek samoživitelek, které dokázaly z mála vykřesat hodně. I proto mě mrzí, že nemám pocit, že by se status quo matek samoživitelek ve veřejném diskurzu nějak výrazně změnil. Stačí blbé poznámky lidoveckých představitelů o tom, že si měly lépe vybrat partnera. Politici zrcadlí společenské nálady a já nemám vůbec pocit, že bychom na tom jako společnost v některých otázkách byli o mnoho lépe než před lety.

Oslava podle vás

A tak zatímco já můžu „cokoliv“, moji queer přátelé, které beru jako svoji rodinu, nemůžou mít svatbu a někteří se dokonce bojí projevit city na veřejnosti, protože se pořád může stát, že je někdo zbije. Díky Sametovce mám možnost volby a můžu se svobodně rozhodnout, jak tenhle „svátek svobody“ oslavit. Nedává mi smysl tlačit se v davu na Národní. Dává mi smysl tlačit se v davu, který jde upozornit na aktuální problémy, ať už jde o potratové zákony v Polsku, na Slovensku nebo o nehumánní zacházení s uprchlíky na polsko-běloruských hranicích.

Dává mi smysl podpořit účastí události jako je Prague Pride, festival Mezipatra, dává mi smysl podpořit nemainstremovou kulturu, pro kterou to není snadné nikdy, a obzvlášť ne teď v době pandemie, podpořit české tvůrce návštěvou kina nebo divadla. Ano, tohle všechno můžu, a je to privilegium. A vy můžete taky! Potřebuje opět slyšet bezobsažné kolovrátky o Václavu Havlovi, jehož ideje se scvrkly do obrázků na tričkách? To už spíš potřebujeme občanskou společnost, která by měla chuť a vůli řešit výzvy teď a tady. 

Můžeme koupit Nocleženku, která pomůže lidem bez domova, můžeme poslat pár korun Lékařům bez hranic, kteří se snaží po celém světě pomáhat tam, kde je třeba, můžeme poslat pár drobných našim oblíbeným tvůrcům, kteří připravují obsah, který rádi konzumujeme, podpořit nezávislé novináře, potravinové banky. A pak také můžeme odpočívat, potkat se s těmi, které máme rádi, zajít na hřbitov a zapálit svíčku těm, kteří nám ukázali cestu, a je úplně jedno, že ta svíčka nebude hořet na Národní třídě. Národní třídou může být náš kuchyňský stůl, odkud píšeme, kde jíme s těmi, koho máme rádi, kde si povídáme. Národní třídou může být i sauna, kterou si dopřejeme po celoročním shonu i luxus na chvíli vypnout sítě a číst si knížku.