U nového byznysu radím začít v malém, dovolit si nebýt perfektní a nesrovnávat se, říká podnikatelka

Působíte jako byznysová mentorka a poradkyně v oblasti obchodní strategie, fúzí a akvizic, což zní dost kvalifikovaně. Jak jste se k tomu propracovala?

Jsem v byznysu přes třicet let a za ty roky se člověk k nějakým praktickým zkušenostem dopracuje. Každopádně jsem začala v 90. letech zcela od píky. Přitom jsem tehdy ani pořádně nevěděla, co ten byznys obnáší.

S trochou odvahy jsem nastoupila do americké advokátní kanceláře jako asistentka, kde si mě po dvou letech vyhlédli dva američtí právníci a zeptali se, jestli bych s nimi nechtěla založit firmu. Bylo mi 24 let, měla jsem dvouletou dceru a řekla si, že to zní zajímavě. Potřebovali někoho, kdo mluví česky a anglicky, umí se zorientovat a zná zdejší trh. Po několika letech jsem vystudovala mezinárodní vztahy, pak MBA, a do toho porodila další dítě, bylo to celkem krušné. Postupně jsem se učila, získávala zkušenosti a po cca 15 letech jsem vedla oddělení business strategie, fúzí a akvizic.

Jakkoli to zní až snově, vám to nestačilo.

Ve firmě jsem jako spoluvlastnice zůstala zhruba 27 let. Po padesátce jsem se ale rozhodla, že chci víc. S velkými obavami jsem prodala svůj třetinový podíl a stal se ze mě „volnonožec“. Byla jsem najednou Margareta Křížová, která dál vymýšlela obchodní strategie, dělala fúze a akvizice, ale už jsem za sebou neměla ekosystém firmy. V těchto momentech mi pomohlo si zodpovědět, co nejhoršího se stane, když neuspěji. A šla do toho.

Jaká je konkrétně vaše úloha?

Akcelerátoru dávám směr, zapojuji do něj mentory ze svého okolí a sama jako mentorka působím.

Z čeho mívají účastnice a účastníci programu největší obavy?

Největší obavou je, jak začít a jestli to vyjde. Velkou bariérou bývá perfekcionismus, domněnka, že musíte všechno umět a mít. Tady vždycky radím začít v malém, dovolit si nebýt perfektní a nesrovnávat se. Člověk má zpočátku nějaké představy, které praxe mění. Samozřejmě i finanční stránka vyvolává nejistotu. Jenže ve skutečnosti není potřeba hned pořizovat vizitky, drahé kanceláře a investovat obrovský kapitál. Co se týká peněz, musíte počítat především s rezervami na překlenutí období, kdy budete mít náklady, ale nebudete ještě vydělávat. V neposlední řadě se řeší otázka získání zákazníků a cenotvorba.

Dá se podle vás v byznyse uspět i bez průšvihů? A jsou vůbec chyby v naší společnosti tolerovány?

Nemyslím si. Celá společnost je nastavená tak, že chyby jsou něco špatného. Bez nich to však nejde. A já jsem dost alergická na takové ty zkazky, které se občas objevují v médiích, že je někdo bezchybný. Chyby jsou běžnou součástí života a je důležité o tom mluvit více nahlas. Nepatřím k těm, kdo říkají, že v USA je vše skvělé, ale zrovna tam funguje takzvaný princip „serial entrepreneurship“ neboli sériových podnikatelů, kteří za svůj život podnikají ve více oblastech, uspějí třeba až napotřetí a nebojí se o tom mluvit. Pokud si za podnikáním stojíte, tak to nevzdávejte, třeba stačí jen pozměnit směr.

Sama mám za sebou malé, ale i velké chyby, které mě stály peníze, nervy, energii. Proto opět radím začít s málem. Jasně, že se zmýlíte, neodhadnete trh a průšvih je na světě. V tom případě ale přijdete „jen“ o trochu peněz či nervů. Když si napůjčujete peníze a proděláte, bude to teprve těžké.

Stává se, že někdo v průběhu programu skončí? Jak reagujete?

Jasně, je to přirozené. Existují dva typy lidí – ti, kteří dělají mrtvého brouka a myslí si, že na to nepřijdeme. Těm tedy moc nefandím. Druhá skupina přijde a narovinu přizná, jak se věci mají. Čeká je těžký předmět či zkoušky a bojí se, že vše nezvládnou. Je mi to sympatické. V tu chvíli se ze mě stává matka ochranitelka a podpořím je. Navrhnu jim nějaká řešení – ať program přeruší a přihlásí se do dalšího ročníku akcelerátoru nebo třeba chodí na workshopy, které je zajímají.

Máte nějaký oblíbený projekt, který akcelerátorem prošel?

Je jich víc. Vždy za nimi stojí fajn mladí a disciplinovaní lidé, kteří postupují krok za krokem. Moc hezký počin je například Basefound. Jde o dva studenty vyrábějící designové dřevěné pracovní stoly a bezdrátové doplňky do kanceláře. Dále projekt Filharmoniště, kde Vanda s Helenou pořádají koncerty vážné hudby pro rodiče a děti od narození až po školáky.

Hlásí se vám do akcelerátoru víc holky, kluci, nebo je to vyvážené?

Je to vyrovnané a těší mě, že to mohu říct. U mladých žen mizí bariéra například v sebevědomí, která přetrvává u střední a starší generace. Samozřejmě se někdy nejistota objevuje, zvláště v inkubační části, kdy ještě studentky a studenti nejsou rozhodnuti o projektu, ale v tu chvíli obvykle pomůže laskavost a mentální podpora.

Jste nově porotkyní platformy The Women Changing The World Awards, která bude letos prvně udělovat ceny Češkám a Slovenkám za přínos společnosti – bez ohledu na obor či postavení. O co přesně jde?

Tuto licenci do Česka přivezla koučka Kamila Paličková. Původně jsem byla na ocenění nominovaná, pak mě ale kolegyně oslovily, jestli bych neusedla do poroty, a to se mi líbilo. Chci podporovat ženy, které mění dění kolem sebe. A nejde o ženy ve vrcholových manažerských postech, mám na mysli ty, které dělají skvělé věci pro své město, komunitu. Takových žen je totiž spousta, ale nemluví se o nich a ony samy si mnohdy myslí, že nedělají nic až tak užitečného. V životě jsem se setkala s příběhy velmi silných žen, které to nemají vůbec jednoduché, přesto dokázaly rozjet malé podnikání nebo se starají o rodinu, kde je nějaký problém. Ráda bych, aby se mluvilo o takových lidech. Ne aby se pořád dokola „recyklovala“ stejná jména.

Podporujete také věkovou skupinu žen 50+. Proč a jak konkrétně?

Jak jsem říkala, já sama udělala obrovskou změnu po padesátce. A když se bavím se svými vrstevnicemi, které říkají, že to prostě nějak doklepou, že nemá cenu cokoliv rozjíždět, tak mě to rozčiluje. To je hloupost.

Za ty aktivní roky se naučily spoustu věcí, posbíraly mnoho zkušeností a zážitků, které však považují za něco obyčejného, co umí každý. Mou snahou je tyto ženy vyburcovat a přesvědčit, že nastává fajn období, kdy mohou vše zúročit. Ať už se pustí do menšího podnikání, nebo si najdou jinou práci. Nehledě na to, že lidé stárnou a firmy je budou potřebovat, protože mladých nebude dost. Ale samozřejmě budou chtít zaměstnankyně, které jsou ochotné na sobě makat, vzdělávat se a neříkat: já to takto dělala XX let a nic nového se učit nebudu.

A jak je burcujete?

Na Facebooku jsem vytvořila skupinu 50 plus – Velký holky na tahu. Pravidelně jsme se začaly setkávat online i offline, probíráme různá témata, zveme hostky. Současně jsem různými spolky či asociacemi zvaná na akce, které se na tuto cílovou skupinu zaměřují.

Nakonec se ozvalo také nakladatelství nastole ze skupiny Albatros Media, jestli bych nenapsala pro tuto cílovku knížku, což mě potěšilo a vyděsilo současně. Nakonec mi to trvalo rok, protože hezky zafungovala autocenzura, ale pak jsem si řekla, že si nebudu hrát na paní perfektní, vše narovinu vybalím, a tak v březnu příštího roku vyjde knížka Třetí kariéra aneb velký holky na tahu.