Nechtějí nás na olympiádě? Založíme vlastní. Fotbalistka, která svět donutila brát ženský sport vážně

„Ženská olympiáda by byla nepraktická, nezajímavá, neestetická a nemravná,“ napsal v roce 1912 baron Pierre de Coubertin do olympijského bulletinu. Moderní verze dříve zapomenutých antických her, jejíž založení podnítila euforie kolem archeologických objevů na jihu Řecka, se tou dobou konala už popáté. Dějištěm byl tentokrát Stockholm a Coubertin coby duchovní otec her stál v čele organizačního výboru. Svět za sebou ještě neměl globální konflikt, poprvé se používalo elektronické měření času a na švédských sportovištích bylo vyjma současných disciplín k vidění třeba závodní přetahování lanem.

Francouzský pedagog a historik, který se netajil svojí posedlostí tělesnou výchovou a anglosaskými sporty, uspořádal první novodobou olympiádu v roce 1896. Na rozdíl od starořecké předchůdkyně, často násilné a brutální, měla být Coubertinova verze oslavou moderního sportovního ducha, národní sounáležitosti a zdravé soutěživosti, v níž může své fyzické schopnosti předvést každý, kdo na to má odvahu.

Potud teorie – v praxi totiž do aristokratovy vize mravní tělesnosti nezapadala celá polovina lidstva. V době, kdy účast žen ve volbách stále platila za pouhou fanatickou vizi sufražetek, přetrvával obraz ženského sportu jako roztomilé kratochvíle, jakkoliv zdraví prospěšné. Bohaté a urozené dámy, které si sport mohly dovolit, se vesměs věnovaly tradičnímu tenisu, jezdectví nebo golfu, který provozovaly v dlouhých šatech s širokými klobouky na hlavách. Představa ženy, která veřejně běhá po dráze nebo skáče o tyči, byla prakticky nemyslitelná. A organizované sportovní svazy, které by svým svěřenkyním pomáhaly nastoupit na profesionální dráhu, už úplně.