E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Kolena k sobě! Manspreading není jen bezohlednost

15. únor 2022
22 826

Způsob sezení ve veřejném prostoru, kdy má člověk kolena od sebe a zabírá tak více prostoru bez ohledu na ostatní, je natolik rozšířený fenomén, že má i svůj vlastní název – manspreading. Proč je „roztahování“ se v metru nebo v autobuse genderově podmíněné a kde jsou jeho skutečné kořeny?

Sedím v metru, nohy propletené. Sedím tak vždycky, když je kolem mě víc lidí a já je nechci omylem kopnout nebo zbytečně překážet. Pro ty z vás, kdo tuto techniku neznají – je to klasická noha přes nohu s vylepšením, kdy se horní noha nehoupe volně do prostoru, ale zaháknete ji zpátky za tu dolní. Přesto se mě z obou stran dotýkají kolena a části stehen lidí, které neznám, ale sedí vedle mě. Hromadná doprava je místem, kde se stírá intimní zóna a proxemika trpí, ale tady jde ještě o něco jiného.

Naše těla, ať už jsou mužská, ženská, či jakákoliv jiná, nám ve veřejném prostoru tak úplně nepatří a podléhají mechanismům sociokulturní kontroly.

Ta kolena, co se mě zleva i zprava dotýkají, patří mužům. Ve snaze najít nové místo k sezení a trochu ulevit svojí úzkosti z toho, že se mě někdo dotýká, když o to nestojím, se rozhlížím po zbytku vagonu metra. Očima se setkávám s paní, která se pravděpodobně právě snaží o to samé co já. Z jedné strany je utlačovaná obřím turistickým batohem, z druhé strany pánem v kožené bundě, který se rozhodl, že mezera mezi jeho koleny bude právě teď činit metr a půl. A tak se předkloní, opře si předloktí o kolena a s hlavou skloněnou se začne lehce pohupovat. Využiju zbytek signálu v metru a do Instagramu zadám „manspreading prague“. Je vidět, že ani já, ani ona utlačovaná paní v tom nejsme samy.

Manspreading je dávno popsaný jev.  Ač se samotný termín „manspreading“ dostal do Oxfordského slovníku až v roce 2015, zmínky o něm, i když ještě bez dnešního pojmenování, najdeme už v roce 1836, kdy The Times of London vydaly „pokyny pro ohleduplné soužití ve veřejné dopravě“. Přesvědčení, že muži mají právo zabírat (jak mentálně, tak fyzicky) více prostoru než ženy, je jen jednou malou částí toho, co australská socioložka Raewyn Connell ve své knize Masculinities, poprvé vydané v roce 1995, nazývá „patriarchální dividendy“. 

Prostor pro všechny

Ty představují určitý soubor nahromaděných výhod, které muži kolektivně získávají v androcentrických patriarchálních společnostech, a kromě sezení v metru – které se může zdát nepodstatné – to může být i vyšší pocit bezpečnosti ve veřejném prostoru, respekt, přirozená autorita, větší podíl na rozhodování ve veřejné sféře nebo třeba lepší platové ohodnocení. Jedna ze zdánlivě malých forem privilegia je myšlenka, že muži vyžadují (a má jim být legitimně dáno) více prostoru.

Vadí vám, když se někteří cestující nesedí s nohama u sebe?

Naše těla, ať už jsou mužská, ženská, či jakákoliv jiná, nám ve veřejném prostoru (ale nejen tam) tak úplně nepatří a jejich podoba i pohyby jsou sociálně konstruovány a podléhají mechanismům sociokulturní kontroly. Tělo je nástroj, který je pomocí kultury vytažen z přírodní sféry a přetvořen do něčeho umělého a veřejného. Autonomii našich těl kultura nejen stanovuje a posouvá, ale také periodicky narušuje. Naše těla jsou navíc odlišně disciplinována v závislosti na postavení, které v ní máme.

Foto: Heroine

Co si jako společnost myslíme, že víme o domácím násilí? A co bychom o něm skutečně měli vědět? Může si někdy oběť za domácí násilí tak trochu sama? Je pochopitelné, že muž je agresivní, když se žena náležitě nestará o domácnost? Poslechněte si rozhovor s psycholožkou a psychoterapeutkou Branislavou Marvánovou Vargovou z poradny organizace ROSA.

Naomi Wolf ve své knize Mýtus krásy (The Beauty Myth: How Images of Beauty are Used Against Women, 1990) píše o tom, jak naše představa tělesné krásy nutí ženy myslet si, že jejich krása souvisí s jejich velikostí – „Co je malé, to je hezké“. Přimět ženy, aby byly posedlé svým vzhledem, disciplinací těla a nenápadností v prostoru je účinný způsob, jak jim zabránit v tom, aby si myslely, že jim veřejný prostor patří a můžou na něm rovnoprávně participovat. Existuje důvod, proč jsou právě muži těmi, kdo ve vlaku či na lavičce vždy zabírají dvě nebo tři sedadla tím, že doširoka roztáhnou nohy. A ten důvod není pouze biologický či anatomický, jak obhájci manspreadingu často tvrdí.

Manspreading je jen drobnost

Podobně jako u většiny problémů by řešení mohlo být jednoduché, ale rozhodně ne prosté. Jsme celý život vychováváni v tom, že „to tak prostě je“, a nepřemýšlíme nad tím proč. Proč jsme se rozhodli sedět tak, jak sedíme? Proč jsme se to tak naučili a proč to neděláme jinak? Proč se neozýváme, když se o nás ve veřejné dopravě nohou bezděky otírá někdo vedle nás? A proč většinou nic neřekneme, když si nemůžeme sednout, protože jeden člověk zabírá tři sedadla?

Více institucionální řešení se i díky feministickým hnutím zavádí ve veřejné dopravě v Madridu, New Yorku, Bostonu či Paříži, kde je už často manspreading zakázán v rámci přepravního řádu.

Samozřejmě že manspreading není náš největší společenský problém; vnímám porušování ženských práv v Afghánistánu, sleduji alarmující omezování přístupu k potratům v Polsku. Zároveň je jasné, že i mnozí muži se pohybují a posazují ohleduplně a v hromadné dopravě sedí na příklad s nohou přes nohu. Manspreading ale vidím jako jev, který dokazuje, že patriarchát je složený z nespočtu drobností. Navzájem se proplétají a nevyhnutelně se nás dotýkají v každodenním životě.

Podobně jako se mě teď dotýkají kolena těch pánů, kteří vedle mě sedí v metru.

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s