Diverzita byznysu neznamená podporu těch méně schopných

KomentářPrezidentky
Lilia Khousnoutdinova
| 5. 9. 2021 | 602
Diverzita byznysu neznamená podporu těch méně schopných
Foto: Diana Mrazikova

Význam pojmu diverzita často mívá určitý charitativní nádech toho, že se jedná o podporu těch „méně schopných“ individuí nebo jedinců, kteří pocházejí z méně příznivého prostředí, s cílem až umělého tvoření atmosféry rovnoprávnosti a férovosti. Proč je potřeba vnímat diverzitu jako přínos, se zamýšlí Lilia Khousnoutdinova ve svém komentáři.

Právě touto optikou se často díváme například i na reprezentaci žen v různých oborech včetně politiky nebo v rozhodovacích orgánech. Nicméně tento pohled na diverzitu je kontraproduktivní. U mnoha lidí může totiž vyvolávat až odpor kvůli předpokladu, že „ve jménu férovosti“ musíme nominovat méně schopné, avšak „správně diverzitní“ jedince. Tímto se automaticky tvoří určitá zaujatost a uniká tak podstata věci, že diverzita kolektivu je prokazatelně přínosná pro výkon týmu a podniku. 

Ve chvíli, kdy je kolektiv tvořen pouze jedním stereotypem, zákonitě mu unikají alternativní pohledy na věc.

Je tedy možná načase opustit tento mylný pohled „charitativního zaměstnávání“ a začít vnímat reálné přínosy pestrosti kolektivu. Různorodé názory, osobnosti i zkušenosti zákonitě tvoří celek, který může mnohem lépe pojmout komplexitu problému, služby nebo situace. Naopak ve chvíli, kdy je kolektiv tvořen pouze jedním stereotypem, zákonitě mu unikají alternativní pohledy na věc. 

Nutno podotknout, že v průměrném kolektivu bývá nicméně často obtížné si svou jinakost ustát. Každá profese, firma, organizace i tým mívají tendence vytvářet svůj vlastní stereotyp nebo styl, který nemusí být vždy vstřícný k osobnostem, které z něj určitým způsobem „vybočují“. Tímto se však ochuzujeme o možnost různorodých perspektiv i nápadů. Zároveň existuje pouze velmi tenká hranice mezi budováním a ctěním identity, ať už s.r.o, neziskovky či jakéhokoli jiného týmu, jenž přirozeně přitahuje a sdružuje lidi sdílející podobné životní hodnoty, a tím, že tato tendence se spíš dogmatizuje do určité škatulky, která začíná být filtrem pro nově příchozí a postupně uzavírá tým do své vlastní homogenní bubliny. 

Takový homogenní kolektiv však dříve či později začne být nepřizpůsobivý a lehko může prošvihnout možnost inovací. Může přicházet o i možnosti zacílit svou nabídku na další skupinu klientů, která je mimo specifikum složení tohoto kolektivu. 

Rozhovor s Lilií Khousnoutdinovou

Lilia KhousnoutdinovaFoto: Petr Jandera

V médiích se stereotypně objevuje jako manželka miliardáře Karla Janečka, často čelí odsudkům kvůli svému titulu kněžky, z jiných stran ale zaznívá obdiv a vděk za její neúnavnou propagaci a osvětu ohledně alternativních přístupů k porodu. Je to žena mnoha tváří a je si toho vědoma.

Lilia Khousnoutdinova: Úcta k ženskému tělu je v jádru všech feministických diskusí

Alternativou je rovnou vytvářet celek s jasným záměrem diverzitu tvořit, kultivovat a podporovat. V tom případě může diverzita sama definovat podstatu DNA společnosti. Nebo se může tvořit postupně, a to díky osobnostem, které do pracovního kolektivu přicházejí. Nutno podotknout, že pro toho, který určitý stereotyp „rozstřelí“, to může být často dost náročná role. 

Co dělat, pokud jsem to já?

Jedna z největších škod, kterou stereotyp způsobuje, je to, že velká většina uchazečů o práci, ať už z pozice OSVČ nebo zaměstnání, se snaží upravovat svou skutečnou osobnost a pracovní dráhu tak, aby lépe stereotypu odpovídali. Jsem pevně přesvědčená, že mnohem kratší cestou je naopak upřímné sdílení své reflexe slabších i siných stránek i svých odlišností. Všechno, co u pohovoru předstíráme, se totiž stejně časem odhalí, tudíž si takto můžeme ušetřit zbytečné starosti a námahu z toho, abychom si „udrželi masku“. Protože když získáváme práci na základě hraného a neautentického projevu nebo příběhu, musíme počítat s tím, že zaměstnávají vlastně „někoho jiného“. 

Stát si za svou skutečnou identitou však může být nevděčná role ve chvíli, kdy svou jinakostí provokuji nevůli nebo nevstřícnost. Otázkou je, zdali má smysl usilovat o práci v kolektivu, který mne ve skutečnosti „nemusí“. Ostatně tématem hejtů a verbálních útoků se zabýváme i v projektu Žena v zenu, ve kterém zpovídáme známé ženy, které se pohybují ve veřejném prostoru a mají s tímto velké zkušenost

Je dobré si zároveň ustát svou individualitu s úctou k pravidlům celku, jehož jsem součástí, a nejlépe vyhledávat rovnou takové kolektivy, které jsou od začátku více nakloněny k podpoře autentického přístupu, jež přirozeně přivádí pestřejší paletu uchazečů.  

Jsem přesvědčena, že tato firemní kultura má velký potenciál začít se rozšiřovat a stávat se větším mainstreamem. Ve finále si snad více lidí bude moci užívat toho, že jejich specifikum je považováno za přínos, a více kolektivů bude skrze diverzitu fungovat s komplexnějším pohledem na věc.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze