Nebuďme alibisté, justici nezměníme jen zákonem, říká Láska. Některé věci v životě by udělal jinak
Gendermanem roku 2022 se stal Václav Láska. Letos se vybíralo čistě mezi politiky a senátor si ocenění vysloužil za snahy o prosazení ratifikace Istanbulské úmluvy a její neúnavnou obhajobu. „Máme talent udělat z naprosto bezproblémové věci kulturní válku. Jsem právník a Istanbulskou úmluvu jsem četl. Je to běžný dokument, kterých máme uzavřené desítky, ne-li stovky,“ zdůraznil v rozhovoru pro web Heroine.cz.
Domácí násilí v Česku zažije každá třetí žena. Sexualizované pak každá desátá. V této situaci přitom vyvolává vášně standardní dokument Rady Evropy, který se zaměřuje na potírání a prevenci násilí: Istanbulská úmluva. Jak na slavnostním vyhlášení letošního Gendermana podotkla vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková, úmluvu zvládla bez větších problémů ratifikovat i Ukrajina, přestože se v současnosti nachází uprostřed válečného konfliktu. U nás se to stále nedaří.
Václav Láska, zvolený do Senátu za hnutí SEN 21, patří mezi politiky, kteří se snaží změnit narativ o „ohrožení křesťanských tradic a tradičních západních hodnot“, který s takovou oblibou šíří odpůrci této úmluvy. „Všem říkám: přečtěte si ji. Není dlouhá a je poměrně srozumitelná,“ řekl minulý čtvrtek Láska v děkovné řeči po vyhlášení cen na půdě Senátu.
Se zakladatelem ankety Genderman roku Tomášem Pavlasem se shodli, že by bylo nejlepší, kdyby cena ve společnosti nebyla vůbec potřebná. „Dáváme ji za něco, co by mělo být naprosto normální,“ podivoval se Láska. Je podle něj příznačné, že v sedmdesáti nominacích na ocenění pro politiky, kteří svým chováním a politickou agendou podporují genderovou rovnost, se sešlo dohromady jen deset různých jmen.
Vedle Lásky sem patří také ministr pro místní rozvoj a místopředseda vlády pro digitalizaci Ivan Bartoš, nominovaný mimo jiné za podporu žen v IT oborech, který se umístil na druhé příčce. Na třetím místě pak skončil senátor Ondřej Šimetka, který bojuje proti porodnímu násilí a prosazuje nutnost poporodní péče, která českým ženám momentálně chybí.
„Kandidátky zažívají peklo“
Toho, co by ve společnosti mělo být normální, je podle Lásky víc: ve vztahu k domácímu a sexuálnímu násilí například adekvátní tresty. K tomu, aby pachatelé od soudů neodcházeli s podmínkami, je ale podle něj potřeba změnit způsob, jak nad znásilněním vůbec přemýšlíme. „Justice má zákonný rámec, podle kterého se řídí, ale soudce také rozhoduje podle toho, jak vnímá daný problém, jestli ho považuje za společensky škodlivý a jak moc. Pokud v této společnosti zatím převládá názor, že si za sexualizované násilí žena může sama, odráží se to v rozhodování soudců. Nebuďme alibisté a nemysleme si, že justici změníme jen zákonem. Je to i na nás. Musíme změnit společnost.“
Vedle osvěty o Istanbulské úmluvě porota ocenila i fakt, že se Láska snaží vytvářet příležitosti pro političky, zejména pro ty budoucí. V odpovědi na otázku, proč je v české politice žen pořád tak zoufale málo, si senátor povzdechl. „Před senátními volbami jsme měli projekt, kdy jsme nabízeli kandidaturu zajímavým ženám, které příležitost nedostávají jinde. Ženy se ale nehlásily. Když si vyhlédnete vhodného kandidáta nebo kandidátku do Senátu, muž často říká ano ještě dřív, než mu kandidaturu nabídnete. Ženu musíte vždy přesvědčovat. Pochybuje o sobě: jestli na to má čas, sílu, jestli je dostatečně chytrá,“ vysvětlil pro web Heroine.cz.
„Zase je to odraz společnosti, kde ženám neustále někdo říká, že na některé věci nemají a že už zastávají svou jasnou roli. Muže pořád někdo drbe za ouškem, jak jsou šikovní. Společnost nepěstuje sebevědomí žen. Druhá věc je, že kandidátky si v kampaních zažívají třikrát větší peklo než muži. Mužům nechodí ve tři ráno zprávy typu ‚kam se cpeš, máš být u plotny‘ nebo ‚ty jsi pěkná, já bych tě chtěl‘“. Ženy tak bohužel musejí být srozuměny s tím, že budou mít kampaň o mnoho složitější,“ připustil.
Připustit si nerovnost
Proč feminismus v české politice pořád platí za sprosté slovo, Láska odpověď nemá. Část problému považuje za generační. „Průměrný věk senátora je kolem šedesáti let, to znamená, že jsou to převážně muži, kteří byli nějak vychováni, v něčem vyrostli. Změna myšlení bohužel nepřichází s lusknutím prstu. Někteří kolegové prostě drží to, co se naučili během života.“ Feminismus ale prý zároveň dostal špatnou nálepku a řada lidí vlastně netuší, o co mu jde doopravdy. „Vždy, když se mě někdo ptá na feminismus, říkám: nejdřív si pojďme ujasnit, co je to feminismus. Pokud souhlasíte s mojí definicí, že feminismus je rovnost práv mužů a žen, pak jsem feminista.“
Láska ale zároveň přiznal, že pokud jde o výchovu dětí a rovnoměrné rozdělení domácích povinností, gendermanem vždycky úplně nebyl. „Bohužel, moje manželství bylo naprosto typické v tom, že já jsem dělal kariéru a manželka se starala o děti, takže z toho se příklad vzít nedá. Byla to naše vzájemná dohoda, ale vzorem nejsem. Myslím si ale, že jsem se zapojoval tak, že toho teď zpětně nemusím vyloženě litovat. Děti jsem koupal, vodil do školky a podobně, ale rozhodně to nebylo padesát na padesát. Kdybych do toho šel znova, dělal bych to podstatně jinak: kvůli manželce, kvůli sobě i kvůli dětem,“ uvažoval.
Rovnost nemáme. To, že si to nepřipouštíme, je náš největší problém, protože pak nehledáme řešení. Nemáme ji ekonomicky, z hlediska příležitostí, v ochraně před násilím.
„Rovnost nemáme. To, že si to nepřipouštíme, je náš největší problém, protože pak nehledáme řešení. Nemáme ji ekonomicky, z hlediska příležitostí, v ochraně před násilím,“ shrnul Láska. „S trochou nadsázky říkám, že spousta věcí by se vyřešila, kdyby důsledkem pohlavního aktu byl náhodný výběr, jestli otěhotní muž, nebo žena. Bohužel to ale nejde, takže musíme hledat jiné cesty,“ zavtipkoval.
Cesty přece jen existují. Jen se nesmíme bát o nich diskutovat a prosazovat je, předsudkům navzdory. Tento úkol by si přitom měli brát více za svůj právě volení představitelé občanů. Soutěž Genderman roku ocenila hrstku z těch, kteří to na poli genderové rovnosti už dělají. Že jsou mezi svými kolegy pořád spíše osamocení, ale svědčí o tom, že nás v Česku čeká ještě mnoho (nejen) politické práce.
Aktuální číslo
- Kulturní války režisérky Barbary Herz
- Může být matka dobrý „vědec“?
- Jak vychovat odolné děti
- Rodičovská půl na půl
