Zachraňujete vztah? Hlavně spolu mluvte, říká koučka i psycholog

6 814 | Iveta Clarke | 9. 6. 2020 | Vztahy a rozchody

Iveta Clarke je uznávaná koučka a lektorka, Petr Kačena je psycholog a párový terapeut. Oba se ve své praxi zabývají dlouhodobými vztahy. Jak se dívají na možnost, jak je posílit, dokud fungují, a zachránit, když se rozpadají?

Shutterstock

„Pokud spolu chceme žít šťastně až do smrti, musíme najít rovnováhu mezi vlastní osobní svobodou na straně jedné a pevným propojováním s tím druhým, nejdůležitějším člověkem na straně druhé,“ říká koučka Iveta Clarke.  

Patřím do generace, pro kterou svatba rodičů, zachycená na několika černobílých obrázcích z fotoateliéru, znamenala celoživotní mezník v životě dvou lidí i jejich původních rodin. Máma a táta byli navždy. Rozvod bylo společenské stigma, a když někoho postihl, mluvilo se o tom šeptem. Dneska si o manželstvích, která jsem kolem sebe vídala, nedělám iluze: manželství mých rodičů i jejich vrstevníků se občas pěkně kymácela. Ale když se zamyslím, vydrželi spolu všichni, doslova až za hrob. Desítky let, v dobrém i zlém.

Nemusím zdůrazňovat, co je dnes jinak. Když se manželství tolik lidí brání větou Na to, abychom byli spolu, nepotřebujeme přece žádný papír, není ta instituce náhodou přežitek? A dále: když žijeme v průměru o dvacet let déle než prarodiče, je pořád reálné žít s jedním člověkem celý život? A co vlastně znamená překonávat spolu dobré i zlé?

Vědění navzdory

Ať jsme manželé, nebo nikoliv, žít spolu, skutečně žít, „oddat“ své životy společné entitě zvané rodina, je náročná disciplína. Naši rodiče nás ji vesměs nestihli naučit, ostatně sami se jí učili za pochodu, intuitivně a někdy se zaťatými zuby.

Láska, věda, Facebook

Představte si pár A, který má na Facebooku hodně společných přátel, a pár B, který jich má společných málo. U kterého je pravděpodobnější, že se rozejde? Většina lidí intuitivně odpoví, že se rozejde pár B. Programátor Lars Backstrom z Facebooku a informatik Jon Kleinberg z Cornellovy univerzity ale v roce 2013 analyzovali 400 tisíc facebookových účtů, jejich vztahové statusy a průniky přátel a vyšel jim pravý opak: vztahy, ve kterých měli partneři velkou skupinu společných přátel, se rozpadaly častěji.

My proti nim máme jednu výhodu – chceme-li se skutečně naučit dlouhodobě žít v páru, máme k dispozici mnohem víc vzorů, tedy lépe řečeno vzorců, opírajících se o nejrůznější vztahové výzkumy, významný vědecký pokrok v psychologii a moderní trend párových terapií. Tak jak to, že dobrá polovina dnešních manželství narazí na mělčinu nechuti překonávat ve vztahu to zlé a ztroskotá? Chybí nám vůle nebo určitá dovednost?

Nechci se rozepisovat o nutnosti vzájemného respektu, důvěry a trpělivosti, o tom, jak je potřeba „na vztahu pracovat“. To jsou hodně široká, a tudíž nic neříkající klišé. Obsahují příliš mnoho interpretací. Jak to vlastně vypadá, ta důvěra, respekt a trpělivost, kde je v sobě celoživotně nacházet a pěstovat? A navíc odvádí naši pozornost od podstaty věci: chceme-li být „udržitelně“ spolu, musíme neustále usilovat o rovnováhu mezi vlastní osobní svobodou a naplněním na straně jedné a pevným propojováním s tím druhým, nejdůležitějším člověkem v našem životě na straně druhé.

Bez vůle nejsou koláče

Dlouhodobý vztah je paradox. Potřebujeme nacházet komfort a smysluplnost ve své vlastní kůži, vnímat svoje vlastní potřeby a zároveň dbát na to, co do vzájemného vztahu vkládáme: jaké předpoklady, požadavky a energii. Potřebujeme být sami sebou a také pro sebe navzájem, s cílem vytvořit něco většího, pevnějšího a důležitějšího, než jsme sami jako jedinci.

Zdá se to složité? Nikdo z nás nezná přesné ingredience, možná proto, že každý jsme originál, který nelze replikovat ani prostřednictvím vlastních dětí. Léta praxe v pomáhající profesi mě ale naučila, že lidi přesto usilují o jednoduchou a univerzální radu. Probrala jsem se tedy stohy odborných pramenů a vybrala pro vás několik neotřelých myšlenek a konceptů, se kterými má každý dlouhodobý vztah větší šanci vydržet. Zkuste si najít, co by mohlo fungovat právě vám. Tedy, máte-li potřebnou vůli. Bez dobré vůle je každá dovednost i koncept k ničemu.

Intimita

Copak se vám vybaví se zvukem toho slova? Sex v koupelně? Společné ranní povalování v pomuchlaných peřinách? Intimita je především ochota se otevřít, nechat někoho nahlédnout, jak vypadáme nazí a beze zbroje, na těle i na duši. Znamená to emočně riskovat a nevědět, jak to dopadne. V angličtině se nabízí číst slůvko intimacy jako into-me-see, tedy vidět mi dovnitř. Je to to nejtěžší a nejodvážnější, čeho jsme ve vztahu schopni. Ukázat, že něco cítíme, že se něčeho bojíme, že jsme nejistí, že nejsme dokonalí.

Čo bolí, to prebolí

V roce 1976 vyšla studie Rozchody před svatbou. Konec 103 románků. Charles Hill, ZickRubin a Letitia Anne Peplau se zabývali tím, jestli rozchod víc bolí muže, nebo ženy. A od té doby se víceméně bralo za fakt, že pánové si rozchody tolik neberou. V roce 2015 ale antropolog Craig Morris v práci založené na výzkumu 5700 lidí z 96 zemí přichází s tvrzením, že ženy sice rozchod ze začátku víc bolí a že na něj hůř reaguje i jejich tělo (nespavostí, nechutenstvím, oslabením imunity), dokážou se z něj ale líp a rychleji zotavit.

Naše ochota ke zranitelnosti je totiž ta jediná možnost, jak se propojit. Tak trochu před sebou děláte jako by nic? Vládne mezi vámi emoční uzavřenost a jistá nonšalance? Nebo o těchhle věcech spolu nemluvíte? Pak bruslíte na opravdu tenkém vztahovém ledě, který při první krizi praskne. Při otevírání se riskujete zranění i bolest, ale zároveň se při něm mezi vámi vytváří neviditelné, ale pevné lanko propojení a důvěry, které vás v krizi naopak podrží.

Komunikační jedy

Existují čtyři způsoby vzájemné komunikace, které – když se ve vztahu používají příliš často – spolehlivě zahltí jedem váš vzájemný prostor natolik, že na lásku, propojení, pochopení a důvěru už moc místa nezbude. Těmito „jezdci apokalypsy“ jsou obviňování (ty pořád, ty vždycky, ty zase…), defenzivnost (no jo, ale…), projevy pohrdání (oči v sloup) a záměrná ignorace (dělej si, co chceš, mě to nezajímá). Pozor na ně: jsou neviditelní a častí a spolehlivě požírají vztahovou energii i potenciál. Čím je nahradit? Neptejte se a hledejte sami. Začněte tím, že si jich prostě povšimnete.

Láska a respekt

Každý z nás potřebuje ve vztahu cítit, že je milován a respektován. Když žena dlouhodobě necítí od muže lásku, je jen zřídka schopna respektu. Pokud muž její potřeby nenaplňuje, žena mu je často „nabízí“ v podobě kriticky zabarvených „rad“ (měl bys začít hledat práci, měl by ses víc snažit, nedělej to takhle, prosím tě, anebo ukaž, udělám to sama…, případně ten nejhorší kalibr: to jsem si mohla myslet!). Kritika způsobuje, že se ani muž respektován necítí a pár se ocitá v začarovaném kruhu nelásky a nerespektu. Peskujete svého muže? Zkuste si pro změnu povšimnout, co a jak často na něm oceňujete. A zkuste mu to říci. Upřímně a od srdce, protože – přece ho milujete. Nebo snad ne?

Jak to bylo na začátku?

Že už to mezi vámi není takové, jaké to bývalo? A divíte se? Okolnosti společného života nás přece všechny v čase mění. Vyvíjíme se. Jak čas plyne, prožíváme spolu nová a nová období. S trochou úsilí je možné ocenit, jak je každé období něčím nové, zvláštní a obohacující. Je to jako cesta z údolí na vrchol hory. A pak zase do nového údolí… Jací jste byli, když jste se zamilovali? Čeho jste si vážili jeden na druhém? Co vás k sobě spolehlivě připoutalo?

Občas je dobré o tom vašem začátku spolu mluvit. Vrátit se na start a připomenout si, co v sobě navzájem pro sebe nesete. Do vztahu to přidá úžasnou dávku pozitivity, náboj i trochu nostalgie. A přesvědčíte se, že spolu nejste náhodou. A že se ta nádherná energie přitažlivosti mezi vámi pořád ještě někde vlní.

Deficit úsilí a ochoty

Vztah zřídkakdy funguje na principu 50:50. Tedy, když vy jste zrovinka se svými silami a ochotou sdílet nebo participovat, podpořit nebo plnit partnerovo přání na dvaceti procentech, je dobré si uvědomit, že je klidně možné, že váš partner na tom může být podobně – tedy procentuálně nízko. Co je tedy třeba do potřebné společné, ochotou nabité stovky? Jak si do vztahu dodáváte potřebnou energii? Časem každý sám pro sebe? Společným jídlem nebo procházkou? Odpojením, nebo připojením? Mluvte spolu o své připravenosti poskytovat si podporu, plnit si přání a být tu jeden pro druhého.

A to nejdůležitější, co je podmínkou všeho výše zmíněného: mluvte spolu. Často. Zranitelně. Upřímně. Od srdce. S citem pro intonaci a řeč těla. S humorem. Tohle úsilí se vám vrátí v té nejvzácnější podobě. Ve formě dlouhého života ve dvou.

Rozhovor s párovým terapeutem Petrem Kačenou

Petr KačenaArchiv Petr Kačena

Petr Kačena je psycholog a párový terapeut, z podstaty své profese se s lidmi setkává v okamžicích vztahové krize nebo rozpadu. O příčinách problémů, které mohou vést až do jeho pracovny, s ním mluvila Anna Urbanová.

Co uděláte, když od vás někdo žádá radu, jak mít dobrý dlouhodobý vztah? 

Nová škola manželského poradenství vesměs rady nedává, klient by neměl předpokládat, že po získání nějaké tajné moudrosti dojde k trvalému štěstí. Nicméně během praxe člověk samozřejmě získá určitý vhled a nadhled, a můžu si tak snad dovolit poslat do světa pár obecných postřehů a doporučení.

Jaký problém je pro dnešní vztahy typický?

Velký problém dnešní lásky je předpoklad, že hádka je příznak vážných potíží. Jenže mnohem větší nesnáze přináší absence hádky a tutlání nespokojenosti, ke kterým tenhle předpoklad vede. Nemluvit o problémech vždycky vede k nedorozumění, vymýšlení domněnek o příčinách chování druhého, ale hlavně k postupnému odcizení. A odcizení, nikoliv hádky, jsou to, kvůli čemu se lidé rozcházejí.

Jeden můj klient popsal svoji zkušenost takto: „Zjistil jsem, že když připustím, že je mezi námi problém a že ho chci řešit, jako by ten problém zmizel. Žena je z ničeho nic spokojená, i když jsem vlastně nic neudělal.“ To je přesně ono – nesoulad se vyřešil i jen tím, že se o něm mluví.

Jak ale od hádek neutíkat, když je nám v konfliktu nepříjemně?

Hádky partnerů by rozhodně neměly vypadat jako televizní debata dvou politiků, jejichž primárním cílem je debatu vyhrát a ještě u toho oponenta ponížit. Porážka v debatě vytváří chuť to tomu druhému při nejbližší příležitosti vrátit. Lepší je si druhého pozorně poslechnout, zjistit detaily, prožitky, myšlenky… Cílem je přece potkat se na oboustranně přijatelné dohodě.

To se líp říká, než dělá.

Snadné to není. Co pomáhá, je pravidlo, že svoje výroky vztahuji primárně k sobě – mluvím o věcech, jak je vidím já. Zní to jako klišé, ale když jsem nastoupil do manželské poradny, viděl jsem, jak moc je užitečné ho pořád opakovat. Je totiž běžné, že lidi svoji zkušenost zobecňují, říkají například „člověku je z toho smutno“ místo „je mi z toho smutno“ nebo „je to nepříjemné“ místo „je mi to nepříjemné“. Takovým zobecněním ale dáváme svým slovům absolutní platnost. Ten druhý najednou nedělá něco, co mně nevyhovuje, ale něco, co je vždycky a všude a pro každého špatně. Když ale věc popíšu ze svého pohledu, moje slova ztratí na útočné síle. Protějšek najednou nečelí útoku, že je špatný nebo nenormální, nemusí se vší silou bránit. Stalo se něco, co vadí jednomu člověku, který je s ním ve vztahu. A to by přece mohl mít sílu změnit. Minimálně je to důvod se nad tím zamyslet.

Naši kulturu stále ovládá mýtus romantické lásky. Z něho vyplývají samozřejmě nereálná očekávání, jak se bude vztah od zamilovanosti vyvíjet, nebo i třeba výše zmíněný odpor k hádkám.

Součástí toho mýtu je ale i to, že partneři by se měli co nejvíc spojit, sjednotit, pomalu se stát jedním člověkem namísto dvou. Je ale otázka, jestli to po úvodní fázi zamilovanosti je vůbec žádoucí. Třeba párová terapeutka Esther Perel považuje separaci za jeden ze základních předpokladů vzájemné přitažlivosti. Vzrušuje nás totiž odlišnost, nedostatek druhého, tajemství. A tohle vytváří právě to, že si zachováváme nadále svůj odlišný život. Není tak potřeba dělat všechny své koníčky s partnerem nebo na všechny dovolené jezdit spolu. Moje manželka například není úplně fanoušek zimních sportů. Nutím ji do lyžování? Ne. Místo toho jedu párkrát do roka na víkend na hory s kamarády sám. A vidím to i ve své praxi. Páry, u kterých se zastavil sexuální život, jsou často ti, kteří žijí moc intimně. Jsou tak sladění, ve všem si vycházejí vstříc a nikdy se vlastně nepohádají, že už mezi nimi není prostor pro vášeň. A víte, proč máte nejlepší sex po vážné hádce? Protože hádka znamená možnost ztráty, oddělenost, odlišnost.

Když si čteme o vztazích, často narážíme na dělení podle pohlaví: muž potřebuje ve vztahu tohle a žena zas tohle.

Profesor psychologie Stanislav Kratochvíl se kdysi proslavil svými poznatky o potřebách heterosexuálního muže a ženy ve vztahu. Zatímco mužovy potřeby byly praktičtějšího rázu (nezatěžovat starostmi; sex, kdykoliv se mu zachce...), potřeby ženy se v podstatě všechny točily kolem emočního spojení s parterem. Kratochvíl nazval první potřebu žen jako „posedět a popovídat“. „Žena má potřebu sdílet své zážitky, projevit své pocity, mluvit o nich a získat k tomuto sdílení pozorného posluchače.“ I z mé praxe vyplývá, že absence emočního spojení je jedním z nejčastějších stesků žen. Nedomnívám se ale, na rozdíl od Kratochvíla, že by duše muže byla primitivnějšího ražení. Jen je podle mě otevřenost k emocím těžší pro pohlaví, které je vychováváno k tvrdosti.

Takže se v podstatě nelišíme.

Určitě sdílíme to, čím ve vztazích nejvíc trpíme, a tím je proměna vztahu v příliš předvídatelný a fádní. Byť jedním z cílů manželství je vytvoření stabilního prostředí pro výchovu dítěte, je to bohužel zároveň i to, co ho pak začne zevnitř rozežírat. Člověk totiž není bytost, která by potřebovala jenom klid nebo jenom vzrušení. Člověk potřebuje průběžně střídat klid se vzrušením. Proto váš kamarád-cestovatel touží se usadit a kamarád-kancelářský pracovník chce někde na cestách zažít dobrodružství. A právě proto, aby partnerský život měl také tuto střídající se kvalitu klidu a vzrušení, jsou potřeba nové zážitky. Možnost něco nového si společně vyzkoušet, zajít na večeři nebo vidět partnera v jeho pracovním prostředí. Tyhle nové zážitky pak navíc mají pozitivní vliv i na sexualitu. Podle nedávného kanadského výzkumu páry, které spolu zažívaly nové věci, po sobě také víc toužily, měly častěji sex, a nakonec tak byly i ve vztahu spokojenější. Když nemáte čas plánovat něco velkého, stačí alespoň to, čemu říkám každodenní romantika. Květina či oblíbená pochutina jsou maličkosti, které však v součtu umějí divy.

Dá se věřit tomu, že když všechny tyhle věci lidé ve vztazích dodrží, mají větší naději být spolu šťastní?

Těžko říct. Někomu to jistě pomůže, druhému ale ne. Každý pár je jiný. Proto také dva různé páry mohu vést jako psycholog ke dvěma vlastně protichůdným strategiím. Připomíná mi to nakonec vtip o umírajícím rabínovi. Když ho na smrtelném loži prosil jeho syn o tu největší moudrost, ke které za života došel, starý rabín otevřel oči a řekl: „Všechno je jinak.“ No a potom umřel.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Rozhovor s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Podařilo se jí prorazit skleněný strop, přesto poměry v české justici kritizuje. „Nedostatek žen ve veřejné sféře je z velké části důsledkem nespravedlivého nastavení péče o domácnost.“ Jak změnit českou justici tak, aby nevypadala jako pánský klub?
  • Jak mluvit s dětmi o sexu a ne(se)lhat. Dialog s dětmi je neodmyslitelnou částí výchovy. Jakou formu ale zvolit, když mluvíme o generaci vyrůstající na internetu? O dětech, které dříve uvidí porno, než dostanou první pusu?
  • Litují, že se staly matkou. Jejich ekonomická situace jim neumožňuje zaplatit si hlídání, z kolotoče povinností okolo dětí, práce a domácnosti nemají úniku. Vztek obracejí proti domnělým viníkům – svým vlastním dětem.
  • Intuitive eating. Trend intuitivního stravování slibuje, že vám pomůže vymanit se z nezdravého vztahu k jídlu. Už nikdy nebudeme muset držet dietu? Proč je nebezpečné tvrdit, že tělo samo pozná, co je pro něj dobré?
  • Ekologie jako nový mainstream. Rozhodujete se při výběru oblečení podle toho, co vám sluší, a ne podle udržitelnosti značky? Ano? Je to v pořádku. Udržitelnost nesmí být marketingovým trikem, jak vám módu prodat.
  • Z michelinek do holinek. Cesta foodkritičky z luxusních restaurací a pětihvězdičkového oběda v hedvábných šatech k rozhazování kompostu v zabahněných holinách byla překvapivě krátká, ale o nic méně gurmánská.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Lékařská péče je jen jedna. Ta prémiová je ale bez čekání a prostojů

„Pokud si má české zdravotnictví udržet vysokou úroveň, je potřeba větší spoluúčast pacientů,“ říká Markéta Billová, šéfka společnosti Canadian...

Peníze

Vše pro firmu: Virtuální sídla jsou užitečná, říká podnikatel

Majitel společnosti Ofigo Roman Sokola se ve svém byznysplánu zaměřuje především na menší a začínající podnikatele. Nabízí jim založení...

Finmag

Frederick Douglass. Otrok, který se stal nejfotografovanějším mužem USA

Frederick Douglass utekl z otrokářské plantáže před bičováním – a stal se rádcem amerických prezidentů.

Finmag

Rasismus v Brazílii dodnes zabíjí

S rasismem je to v Brazílii jako s koronavirem. Oficiálně není, případně je to jenom nějaká neškodná chřipčička, ne ničivá nákaza.