Terapeut Pavel Rataj: „Nežijeme ve vztazích tak, aby mohly dlouhodobě obstát.“ (2. část)

60 669 | Anna Urbanová | 26. 6. 2019 | 7 komentářů | Rozhovor

Druhá část obsáhlého rozhovoru s párovým terapeutem a manželským a rodinným poradcem Pavlem Ratajem. Jak pečovat o dlouhodobé svazky? A jak předat dětem funkční vzory, o které se budou moci v dospělosti skutečně opřít?

Posledně jsme došli k tomu, že rozvíjení individuality může být v partnerství zrádné. Sebepoznání a seberozvoj je ale hodnota, která se dnes cení vysoko.

Je to jen půl pravdy. Bez vývoje partnerů, a zároveň bez vývoje jejich vztahu to ten vztah bude mít v 21. století strašně komplikované. Vývoj jednoho ještě neznamená vývoj vztahu a vztahovosti, nepleťme si to. Lidé rádi hodnotí vztahy velmi vysoko, ale investované energii to rozhodně neodpovídá.

Musíme evolvovat?

Důležitý je vyměnit slovo „musíme“ za něco jiného. Jak to udělat, aby lidi „chtěli“, aby to byla jejich vůle. Měli bychom asi víc mluvit o tom, že partnerský vztah je dobrodružství, nikoliv danost. Jasně, i během dobrodružství musí být čas se na chvíli zastavit a zůstat, spočinout. Nemusíme neustále růst a pořád se vystavovat nepohodlí, ale měli bychom umět znova se vydat na cestu. Protože partnerský vztah bude stejně nabízet každých tři až šest měsíců něco nového. Nebo něco starého, ale nedořešeného. Přijdou výzvy, překážky, inspirace.

První část rozhovoru s Pavlem Ratajem si přečtete zde.

"My sice dokážeme popsat, co by lidi měli dělat, aby měli spokojené vztahy, ale v tu chvíli se z toho ztrácí individuální příběh. A z původního desatera pravidel se stane dvacatero, padesátero… Myslím si, že kvalitní vztah se nedá naučit prostřednictvím rad a soft skills."

Zjednodušeně řečeno tedy stačí připravit se na to, že to bude i bolet.

Klíč je v zacházení s negativními emocemi, zraněními, křivdami. Jak se nimi naložit, aby nás tolik neovlivňovaly. Musíme se naučit, jak být v konfliktu a jak ten konflikt dohojit a uzavřít. Opravdu se „udobřit“. Jenže my často očekáváme, že to za nás udělá ten druhý, že nás nejenže nebude zraňovat, ale že to on se bude udobřovat a že nám ustoupí. Ta očekávání jsou sice pochopitelná, ale zároveň nereálná.

Zbývá nám vrátit se k sobě a říct si: „Co to mám za zranění? A jak to s ním zacházím? Umím se s ním vůbec potkat a pobýt s ním?“ Je třeba se naučit zůstat se svými negativními emocemi, vztekem, křivdou, vinou. A neutíkat od nich.

Řekněme, že je tedy nezbytné celoživotně se učit a adaptovat, abychom mohli být ve vztazích úspěšní. Přesto většina mladých lidí vstupuje do vztahů, aniž by měli ponětí i o jejich základních dynamikách. Má smysl zkoušet zavádět – třeba na střední školy – nějakou formu „citové výchovy"?

Myslím, že ne. Dokud v českých školách budou žáci proto, aby absorbovali, co mají – a musí – vědět, tak nevytváříme lidi, kteří mají radost z poznávání světa, sebe i vztahů. Stejně tak zatím nemáme učitele, kteří by věděli, jak na to: kteří by například prošli sebezkušenostními výcviky, aby se zpevnili, uměli se regulovat a rozuměli si.

Takže emocionální přípravce brání systém?

Ani pokud by nebránil, nebylo by to samospasitelné. Primární je to, co nastavujeme dětem doma. Myslím, že si málo klademe otázku, co je cílem naší výchovy. Co chcete předat svým dětem, ne pro jejich úspěch, ale pro jejich spokojený a smysluplný život a spokojené celistvé partnerství?

S odborníky o partnerství

Ve spolupráci s Asociací manželských a rodinných poradců Pavel Rataj koordinuje sérií tří jednodenních konferencí Život a cesta partnerství v 21. století. První dvě (Partnerství a manželství a Partnerství a rodičovství) proběhly letos v lednu a květnu, poslední – Partnerské rozchody a rozvody – proběhne 10. října na půdě pražské Filozofické fakulty. Akce je otevřená i pro veřejnost. 

To je otázka na mě? Zřejmě bych se dceři pokusila předat jistotu, že se o sebe může opřít, nějakou vnitřní stabilitu, a na druhé straně bych ji ponoukala k tomu, aby se nebála otevřít se druhým lidem i za cenu, že ji to může zranit.

No a teď si představte, že se o tom bavíte s kamarádkami. Dnes je spousta různých stylů výchovy, tradiční i novější, „aha“ rodičovství, Nevýchova, intuitivní rodičovství, respektující rodičovství… Těch alternativ je mnoho. A já se ptám – co je jejich cílem? Zdá se mi, že tihle rodiče dětem předávají hlavně zprávu: „Měl bys být spokojený“, a dokonce i: „Měl bys být spokojený i za cenu toho, že já, rodič, spokojený nejsem.“

Určitě je pozitivní, že alternativní rodičovské styly učí pocitům a potřebám, učí děti pojmenovávat, komunikovat. Co ale chybí, je třeba úplně jednoduchá zpráva typu: „Život je fajn.“ Anebo: „Život je těžkej a nespravedlivej. Ale i tak je to skvělý místo k žití.“ „Fungovat v rodině je super záležitost i přesto, že to je frustrující a jiný, než si vysníváme.“ Chybí i reflexe toho, že odpovědi a znalosti někdy ještě nemáme: umět říci „Nerozumím tomu“, „Teprve se to učím.“

Pokud tedy spokojenost dítěte nemá být cílem výchovy – a zřejmě se shodneme na tom, že „poslušnost“ také ne –, co potom zbývá?

Vrátil bych se tady k těm vývojovým fázím. Úkolem rodiče může být pomoct dítěti ta stádia dobře prožít. Dětská identita se v pubertě rozpadne a musí se vyměnit za dospělejší. Ale předtím by se měla – někde mezi deseti a čtrnácti lety – dobře stabilizovat. Jen tak se pak může zdravě vydat dál, k nové identitě a později intimitě. Součástí toho, aby ten proces probíhal dobře, je i rodič, který vytváří tlak: k povinnostem, k osamostatnění a k vymezení.

Nejde o to, jestli si syn nebo dcera ten pokoj nakonec uklidí, ale je důležité, aby tam ten tlak byl. Rodič by neměl uhnout. Cílem dospívání je získat i sílu a odolnost a tu nedostaneme zadarmo, tu si musíme vzít, získat, vybojovat. Tuto sílu potřebujeme, aby naše ego bylo tak silné, že se pak později v dlouhodobých vztazích nebude bát tlaku, zklamání, konfliktu, dávání i na sdílení, hojení a na prosazování jádrových věcí…

Chápu to tedy správně, že zodpovědnost za předání emočních vzorů a modelů chování ve vztazích leží výhradně na rodině?


Vůbec to tak být nemusí, ale dostat to do praxe je složité. Ve školce i škole je spousta příležitostí pro tento typ vzdělání, ale otázka je, kdo je promění. Když máte dvacet dětí ve třídě, tak před vámi leží neuvěřitelný materiál pocitů a postojů. Zpravidla tam ale neexistuje nikdo, kdo se zeptá: „Tak co, děti, jak se máte? Jak přicházíte naladěné? Co vás trápí, co vám dělá radost? Co se bude dít, když Maruška má ráda červenou a Jeníček modrou? Budete se hádat o to, která je správnější, nebo je to v pořádku? Můžete spolu vycházet? A co byste potřebovali k tomu, aby to šlo?" Někdo, kdo by jim ukázal, že za tím, jak se chováme a co říkáme, je spousta neviditelného a třeba i těžko vyslovitelného.

To zní dobře.

Anebo můžete děti učit, že když něco očekávají a jsou zklamaní, protože to nedostali, a tu negativní emoci ventilují tím, že někomu řeknou, že je debil, tak na druhé straně někoho zraní a může se jim to vrátit zpátky ještě silněji. Učit, že za projevem a chováním jsou schované další věci. Takové učení považuju za možné ale jen ve chvíli, kdy si ji jako svou filozofii vezme sám učitel.

Co je naopak velmi nebezpečné, je říkat dětem: „Musíš mít spokojený život a spokojený vztah.“ To je potenciálně strašný průšvih.

Škola ale tuhle funkci v dohledné době plnit nebude a tvrdíte, že máme plné ruce práce i s tím, jak vůbec vztah, potažmo rodinu udržet.

Já jsem optimista. Jen tomu dejte pár generací. Nejhorší, co můžeme udělat, je naplnit příští generaci touhle naší úzkostí – a co hůř, neříct jim, že je naše. Až se jich za třicet let zeptáme, co jim dali jejich rodiče, co mohou v životě použít, co jim bylo vzorem, na co se těší, že budou také zažívat… Tak vám toho nejspíš moc neřeknou.

Klíčem k dobré výchově je tedy větší sebereflexe rodiče ohledně toho, co dítěti ukazuje?

Podstatné je ukazovat samotný „proces“ života. I to, že někdy mám útlum a na chvíli spočinu, že jsem líný nebo vyčerpaný, ale potom zase zabojuju a přijmu výzvu, učím se, směřuju. A že je normální, když se to střídá. Totéž platí i ve vztazích. Ukazujte jim, že můžou říct: „V tomhle jsem s mámou ve sporu a oddalujeme se, ale tady se zase napojujeme, a je to v pořádku.“ Co je naopak velmi nebezpečné, je říkat dětem: „Musíš mít spokojený život a spokojený vztah.“ To je potenciálně strašný průšvih.

Aspoň že už neříkají, že máme být šťastní.

To už je úplně šílené. Toho člověk dosáhne snad jedině tím, že je neustále na práškách, anebo že totálně potlačí sám sebe. Jeden americký výzkum ukázal, že prožitek celoživotní zamilovanosti a štěstí hlásali jen ti, kdo byli schopni dokonale popřít realitu. A nebo právě naopak ti, kdo ovládají trnitou cestu partnerství jako vzrušující a inspirující dobrodružství.

Signalizovat nespokojenost

Řekněme hypoteticky, že mi je třicet, mám spolehlivého partnera a rozhodneme se mít dítě. Co je z vašeho pohledu největší výzvou?

Že se partneři nechají pohltit rodičovstvím a vykašlou se na vztah. Problém je, že posledních asi třicet let slyšíme ze všech stran rady a způsoby, jak ze vztahu odejít. Všechna ta desatera, jak poznat, že nazrál čas, že už jste vyzkoušeli všechno. Takže když to začne být náročné, umíme se skvěle rozcházet, ale málo se učíme, jak zůstat, a dokonce i to nejtěžší: co dělat, když chceme zůstat a udržet to, ale přitom jsme zranění a ten druhý nás odmítá.

A to jde?

Klíčem je dobře „signalizovat“, že mi ve vztahu není dobře, ale zároveň to partnerovi komunikovat tak, aby to nebral jako útok, výhrůžku nebo výčitku. V okamžiku, kdy partner vnímá nějaké chování jako agresi, uzavře se a je to v háji. Slyšet, že já jsem viník a příčina všeho zlého – to je příliš velká zátěž. Zapnou se obranné mechanismy a končí komunikace. K agresi a výčitkám dochází i proto, že se strašně dlouho snažíme zůstat „vztahoví“, dlouho potlačujeme frustraci – a pak vybuchneme.

Jak to tedy dělat lépe?

Zesilovat. Komunikovat svoji nespokojenost, a pokud druhá strana nereaguje, umět to zesílit. Třeba brečet. Už nevysvětlujete, nemluvíte. Hroutíte se. Vztekáte se. Ale přitom jste schopni ustát to, že dáte najevo, že to není vztek vůči partnerovi, ale vztek, který pramení z vaší frustrace, že vám něco strašně schází.

Jsou rodiče, kteří svým dětem řeknou: „To se někdy stává. Prostě se už nemáme rádi.“ To je ve skutečnosti hrozná zpráva, protože tím komunikujete, že rozchod je jednoduchá věc.

Někdy to dojde tak daleko, že signalizujete, že už tam nemůžete být, ale zároveň se nechcete rozcházet. Musíte se ale třeba načas odstěhovat. Lze říct: „Musím pryč, protože mě to bolí, i když tě mám ráda/rád.“ A přitom dát druhému najevo, jak je důležitý, jak moc ho potřebujete, jak moc chcete, aby se zajímali.

Způsobem, jak mnoho lidí dnes řeší nespokojenost ve vztahu, je individuální terapie. 

Je pochopitelné, že při pocitu dlouhodobé frustrace tam lidé chodí, aby si od té bolesti, bezradnosti či osamocení nějak pomohli. Terapie jim pomáhá a oni se vyvíjejí, ale tím se paradoxně ještě oddalují od partnera. A terapeut, který je logicky „na jejich straně“, může oprávněně říct: „Jestli se cítíte takhle špatně, proč neodejdete?“ Posílí tím individualitu, ale oslabí vztahovost. Také čím víc je jeden motivovaný a vyvíjející se, tím vytváří tlak na druhého, který přirozeně ustupuje a brání se. Individuální terapie je skvělá příležitost k sebepoznání a seberůstu. Ale znám nemálo příběhů, kde individuální terapie nebo dokonce terapeut spíše pomohli k rozpadu vztahu a rodiny s dětmi, než k rozvoji a růstu klienta.

Někdy ale vyčerpáme všechny možnosti a rozpad vztahu je neodvratný. Jak se rozejít dobře?

Pokud máte děti, dávejte si pozor na to, co jim říkáte. Jsou rodiče, kteří svým dětem řeknou: „To se někdy stává. Prostě se už nemáme rádi.“ To je ve skutečnosti hrozná zpráva, protože tím komunikujete, že rozchod je jednoduchá věc. Už nedodáte: „Je to těžké. A už dlouho jsme si nerozuměli a hádali se. Přesto jsme to zkoušeli, chodili jsme na terapii, aby nám pomohli. Teď se to stalo, ale i tak se cítíme zranění, bolaví, že jsme selhali. Tak jako nás se to dotýká, tak se to může dotýkat tebe, ale jsme tu pro tebe a zvládneme to.“

Může tomu ale dítě porozumět?

Je samozřejmé, že s dětmi musíme komunikovat přiměřeně jejich věku, ale jak porostou, dá se s nimi dialog rozšiřovat, upravovat. Tím se zabrání tomu, že dospělí lidé vám na dotaz ohledně rozvodu rodičů odpovědí: „Já nevím. Nějak si nerozuměli. Táta odešel a bylo to.“ Tím, že dítě ví, co se dělo, si vytváří kognitivní mapu a díky tomu pochopí, že vztah i jeho konec není, jako když se luskne. Že je to proces, ve kterém chybuju, učím se a zraju.

Anna Urbanová

Anna Urbanová

Šéfredaktorka Heroine. Vystudovala bohemistiku a práce se slovem a literaturou se od té doby drží. Pracovala jako nakladatelská redaktorka, překladatelka a editorka.... Další články.

Celkem 7 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Ivo | 26. 6. 2019 | 10:35

Děkuji za návod i pro ostatní partnery "čtenáře" a procházející/budující vztah.
Ty naše "sociální" krize každých 7 let, co jsme překonávali s manželkou, jsme řešili velmi podobně jak v této části uvádíte a potvrzuji: určitě fungují. Jsme spolu 36 let :-)

+23
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Změny při platbě kartou a v internetbankingu jsou tu. Projděte si přehled

Nastal Den PSD2. O tom, co všechno se má změnit, jsme na webu Peníze.cz psali s předstihem, někdy i jako první. Teď ještě přinášíme přehledné...

Peníze

Rozšíření EET neuteče skoro nikdo. Projděte si, co schválili poslanci

Poslanci definitivně schválili rozšíření elektronické evidence tržeb. Vládní koalice odmítla většinu opozičních návrhů, přehlasovala i senátní...

Finmag

Co je veřejné a co je soukromé

Dlouhé a ne zrovna jednoduché čtení ve dvou dílech. Nadešel čas podrobit zkoumání dva zásadní pojmy. Vyzkoušejte si několik provokativních...

Finmag

Chcete se líp rozhodovat? Hrajte před sebou, že jste někdo jiný

Když o sobě člověk mluví ve třetí osobě s jinými, může to být znakem narcismu. Pokud ale o sobě jako o třetí osobě mluvíte ve vnitřním rozhovoru...