Hodinu vedenou na oko, poznáme hned, říká šéf školní inspekce. Do některých škol nyní chodí kontroly častěji
Když školy na inspekci zkouší techniku „Potěmkinovy vesnice“, pozná se to podle ústředního školního inspektora Tomáše Zatloukala jednoduše. Dobré vzdělávací instituce se totiž netváří, že nemají žádné problémy, ale naopak se je snaží řešit prostřednictvím otevřené komunikace. Šéf inspektorů zdůrazňuje, že tématům, jako je šikana, se jeho úřad věnuje podrobně. „Všechno ale stojí na tom, jak problém vnímá sama škola,“ podotýká.
Jak vypadá skutečně kvalitní škola? Jakých hlavních kritérií si všímá Česká školní inspekce, a na co se můžu zaměřit jako rodič dítěte při výběru školy?
To, co posuzuje Česká školní inspekce, a co mohou zhodnotit rodiče, by spolu mělo souviset. Víme, jak má v našem vzdělávacím prostředí vypadat dobrá škola, máme na to kritéria vycházející z modelu kvalitní školy. Důležité je, že to vědí i školy samotné. Model hodnotí šest klíčových oblastí fungování školy od koncepce přes strategii, kvalitu pedagogického sboru, vzdělávací výsledky až po podporu žactva ve vzdělávání. Konkrétně jde například o to, jestli ředitel či ředitelka chodí do hodin, mluví s učiteli a učitelkami o tom, co potřebují, a podporuje je. Každá z oblastí je posuzována třemi až pěti kritérii, díky nimž lze odhalit, kde má konkrétní škola prostor pro zlepšení, a kde naopak může být inspirací pro ostatní.
Z pohledu rodičů je důležité, jestli škola dokáže využít vzdělávací potenciál dětí, umí s nimi pracovat. Například, že u každého žáka či žačky přesně ví, jaké dělá pokroky. Rozvíjí je a zná jejich silné a slabé stránky. Zároveň s rodiči komunikuje. Velmi významným signálem je potom samozřejmě to, jestli se dítě těší do školy.
V kvalitě škol panují v Česku stále velké rozdíly, ať už na úrovni regionů, nebo jednotlivých zařízení. Co může pro své zlepšení v současnosti dělat sama škola? A jakou pomoc jí v tom nabízí Česká školní inspekce? Inspektoři a inspektorky nově navštěvují některé školy jednou za tři roky místo standardních šesti...
Častěji teď navštěvujeme školy, které mají horší podmínky. Vliv socioekonomické úrovně regionu na kvalitu školy vidíme na školách velmi zřetelně. Souvisí to s podporou od rodičů, kteří se ve znevýhodněných regionech často zapojují méně, a to i z legitimních důvodů.
Mám na mysli třeba samoživitelky, které jsou v ohromně náročné situaci. Představte si samoživitelku s dvěma dětmi: možná má dvě zaměstnání, aby rodinu uživila. Má zájem o vzdělání svých potomků, ale nemá moc prostor se s nimi doma učit. Se školou komunikuje, ale určitě se jí nepovede pokaždé přijít na třídní schůzky. V našem vzdělávacím systému je taková rodina ohrožena, protože její situaci ve škole úplně neumíme zohlednit. Máme očekávání od rodičů a pokud se je nedaří naplnit, výsledky vzdělávání jsou horší. Umíme tomu ale pomoct. Skrze sociální pedagogy, školní psychology a psycholožky a další specializované profese dokážeme zachytit řadu problémů. To je obrovská příležitost, kterou se ale ve veřejném prostoru ne vždycky daří pochopit.
