V Severní Koreji dnes seženete i parfém od Diora

5 368 | Apolena Rychlíková | 5. 2. 2019 | 1 komentář | Rozhovor

S koreanistkou Ninou Špitálníkovou o tom, jak se k sobě má Severní Korea, svazování a mateřství a jak se dostanete k výslechu za jízdu metrem.

Drobná, ale výrazná blondýna s barevným tetováním po celé půlce těla je v posledních měsících čím dál víc vidět. Nina Špitálníková patří k mála lidem, kteří měli možnost poznat Severní Koreu i za oponou turistického propagandistického divadla a bez přiděleného průvodce, to vše navíc v období různých diktátorů.

Na studijní pobyt do „nejhorší země na světě” se totiž Nina vydala hned dvakrát, v letech 2011 a 2012. Své postřehy z období měnící se země vydala v knize Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR. Vedle koreanistiky se věnuje také BDSM a sama vychovává dvouletého syna Malcolma.

Svazování, koreanistika a single mateřství. Při pohledu na to, co tě definuje, se nejde nezeptat: jak vlastně Nina Špitálníková chápe pojem „svoboda“?

Ty teda začínáš těžce! Pro mě je svoboda spojená hlavně se svobodou slova. Nechci se bát, že půjdu do vězení jen proto, že řeknu něco, s čím někdo nesouhlasí. A pak samozřejmě svoboda pohybu a taky možnost vypadat, jak chci, bez strachu z odsouzení. To jsou pro mě důležité věci.

Ovlinilo tvoje chápání svobody studium koreanistiky a návštěva Severní Korey?

Než jsem měla možnost vycestovat do Severní Korey, brala jsem to jako samozřejmost. Nepřemýšela jsem o tom. Jenže potom jsem prožila severokorejský výslech a uvědomila si, že v určitých ohledech žijeme opravdu v komfortu.

A svoboda a svazování?

To se k sobě má hodně! Když jsi svázaná, tak si sama volíš, komu věnuješ své tělo. Děláš rozhodnutí, během kterých jsi to primárně ty, kdo může vypnout mysl a dělat si, co se mu líbí.

Nacházíš v tom, co děláš, nějaké průsečíky a kontinuitu?

Já jsem se vždycky rozhodovala na základě nějaké momentální situace. Rozhodně jsem nikdy neplánovala, že se budu nechávat svazovat nebo se zajímat o Koreu. Jediné, co vím asi od svých šesti let je, že jsem chtěla být potetovaná. Všechno ostatní přišlo o dost později. Ale jestli mám mluvit o nějakých vlivech, tak v mém životě hraje jednoznačně roli Dálný východ, moje fascinace jeho kulturou, ze které pak pramenil zájem o něj.

Ninu Špitálníkovou lze v těchto dnech potkat na přednáškovém turné po republice.

Co tě tak přitahovalo? 

Koreanistiku jsem začala studovat náhodou: nedostala jsem se na japanologii, proto jsem zakotvila tam. Když jsem pak v roce 2007 poprvé přicestovala do Jižní Koreji, hned jsem pochopila, že mi to bude mnohem bližší než třeba Japonsko nebo Čína. Všechno je tam osobnější. Navíc já jsem člověk, který má rád úctu k tradicím, a zrovna v Koreji se tradice dodržují hodně.

No ale co třeba postavení ženy, její celospolečenské vnímání?

Jelikož tam byl konfucianismus, v tomhle ohledu to tam není nic moc. Velký apel je na muže, první syny. O to zajímavější je sledovat pomalý vzestup jihokorejského feminismu.

A na co apelují jihokorejské feministky?

V Koreji je strašný tlak na krásu, více než devadesát procent lidí prošlo nějakou plastickou operací. Je běžné „zkrášlovat“ i děti, aby vypadaly víc evropsky. Přešívají se jim uši a dávají se jim implantáty do tváří, aby děti měly jiné, neasijské rysy. Korejské feministky na to v poslední době začaly reagovat protestním vyhazováním kosmetiky, uveřejňují videa, kde ničí líčidla, píšou o tom blogy. Nám se to může zdát jako zanedbatelný výkřik, ale v korejské kultuře jde o něco nepředstavitelného.

Proč se chtějí podobat zrovna Evropanům?

Jejich ideál krásy je evropská žena se světlou barvou pleti. Tohle je mimochodem jeden z důvodů, proč Jihokorejci pohrdají Severokorejci, ti totiž pracují venku a jsou hodně opálení.

Pak jsi se hned dvakrát dostala do Severní Korey, což není úplně obvyklé.

Poprvé to bylo v roce 2011, podruhé hned o rok později. Já jsem tehdy vůbec nevěřila, že mi udělí povolení, zkoušela jsem to několik let předtím a nikdy to nevyšlo. Nakonec mi vízum – i díky pomoci jednoho kamaráda na ambasádě – udělili.

Jako cizinec smíš jen do dvou stanic metra, kde jsou herci předstírající život v Severní Koreji.

Tehdy jsem pobývala v Jižní Koreji, takže jsem se okamžitě musela vrátit do Čech a hned zase odjet na Sever. Díky tomu jsem měla rychlé srovnání toho, jak se v obou zemích žije. Bylo mi dvacet tři a přistála jsem v nejvíc totalitní zemi světa. Cítila jsem se jako superhrdinka. Bylo to vzrušující i strašidelné zároveň.

Čeho ses nejvíc bála?

Možná to zní paradoxně, ale největší obavy jsem měla z toho, co budu jíst. Jediné, co jsem věděla, bylo, že jídlo je na příděl. V té době jsem nevěděla, jestli si tam budu moct něco dokoupit, nakonec jsem zjistila, že jako cizinec nemůžeš do severokorejských obchodů. Nevěděli jsme ani, co za druh jídla budeme jíst. Navíc si – pochopitelně – žádné jídlo nemůžeš dovézt, což jsem ale stejně udělala, i když jsem se bála, že mě zatknou hned na hranicích.

A otázku bezpečnosti jsi neřešila?

Ne. Jenom to jídlo. Ale už během prvního pobytu mě zadrželi a vyslýchali.

Kvůli čemu?

Jela jsem metrem. Podplatila jsem průvodčí a vjela do zakázané zóny. Jako cizinec totiž můžeš jen do dvou stanic metra, kde jsou herci předstírající život v Severní Koreji. Když ale popojedeš dál, máš už přímý kontakt s reálným obyvatelstvem, což je něco, co vláda nechce. Jinak ty stanice byly pěkné, rozhodně nešlo o to, že by byly v nějakém tragickém stavu. Byly o hodně hezčí než v Paříži. A mně přišlo důležité to všechno vidět.

Sérum z předkožky

Účinné? Možná. Nechutné? Určitě. Posledním hitem mezi anti-agingovými produkty je sérum získávané z předkožek korejských batolat. Stimuluje produkci kolagenu a elastinu a herečka Kate Beckinsale na něj nedá dopustit. Jeho odér prý připomíná sperma. 

V pořadníku na zákrok si počkáte až dva roky a cena terapie se pohybuje kolem pěti set liber.   

On byl navíc státní svátek a my jsme to ráno byli navštívit katedru bohemistiky, kde nám vedoucí pedagožka otevřeně řekla, jak moc si přeje jet do Čech, ale nemůže. To bylo neskutečné hrdinství, říct tohle nahlas. Nakoplo nás to. S kamarádkou jsme si řekly, že budeme hrdinky taky. Jenže nás zadrželi a vyvedli.

Pustili vás?

Za tenhle incident ano, ale my jsme pak ještě šly po ulici a odbočily jsme ze zóny určené pro turisty. Chtěla jsem vidět severokorejské slumy. A to už mě i vyslýchali. Od té doby jsem si na bezpečnost dávala násobně větší pozor. Zvlášť, když jsem byla v Koreji podruhé – ono se totiž říká, že když tě chytnou dvakrát, tak potom už tě dají do vězení, a já si nebyla jistá, jestli se to sčítá na jeden pobyt, nebo dohromady. Další věc je, že mě po návratu do Čech začalo zastavovat auto se severokorejskou značkou přímo na ulici. A to jsem se začala trochu bát, protože pokud je podobné jednání možné u nás, co se musí dít v Koreji?

Jak si při takových situacích udržet zdravý rozum a nepropadnout nějaké paranoii? Bojíš se o sebe?

Tehdy jsem si za to mohla sama. Napsala jsem přímo severokorejskému velvyslanci s otázkou, jak u nich fungují cenzurní vztahy. Nějak mi to přišlo jako nejvhodnější místo, kde se zeptat. A druhý den, cestou ze snídaně, mě zastavilo auto se severokorejskými vlaječkami, stáhli okýnko a jen mě pozdravili.

Původně mi to připadalo jako náhoda, jenže pak se mi to dělo každý den po dobu dvou týdnů a brzo mi došlo, že to žádná náhoda nebude. Šlo vlastně jen o demonstraci jejich moci, způsob, jak mi dát najevo, že mě můžou sledovat. Určitě jsem se v ten moment bála, ale došlo mi, že člověk, který se bojí, nic neudělá, a to mi pomohlo ten strach odbourat.

Pravda je někde uprostřed

České představy o Severní Koreji jsou někdy až romanticky brutální: existuje-li nejhorší místo na světě, je to právě Severní Korea. Nedá se do ní dostat. Ale tvůj příběh to ukazuje v trochu jiných perspektivách. Co je ta největší blbost, co jsi o Koreji slyšela, a co z těch informací je naopak pravda?

Panuje představa, že Korea je celá extrémně chudá, všichni umírají hladem a každý druhý je v koncentračním táboře. Hlad tam samozřejmě je, ale lidé už tam neumírají na hladomor a navíc se situace liší i podle provincie. Třeba v hlavním městě Pchjongjangu se lidi mají relativně dobře – oproti běžným představám. Můžou chodit do kina, do restaurace, koupit si tam třeba hamburger. Byznys i kapitalismus v Severní Koreji už nějakou dobu fungují, vznikla tam dokonce střední třída. Ale uvědomme si, že zde ještě neskončila studená válka, takže pravdu o Koreji musíme hledat mezi házením špíny ze Západu a propagandou samotných Severokorejců.

Naučila tě Severní Korea něco o naší, západní společnosti?

Spoustu věcí. Třeba jsem jinak nahlédla fenomén udavačství. Vždycky jsem to brala tak, že lidé, kteří před rokem 1989 kolaborovali s režimem, nebo třeba nevydrželi výslech a pustili informaci tajné policii, byli ti největší slaboši. Zrádci vlastních postojů a myšlenek. Vnímala jsem to naprosto černobíle. Ale když jsem si prošla výslechem v Severní Koreji, došlo mi, že tato problematika má mnohem složitější půdorys. Někdy se podvolíte, protože máte strach o svou rodinu – to dnes chápu mnohem víc.

O Koreji přednášíš nejen na veřejných čteních své knihy, nebo v rámci různých akcí, ale jezdíš také do škol.

Je to tak. Pro tyto účely mám skvělý příklad toho, jak funguje západní propaganda nasměrovaná proti Koreji a jak ta severokorejská. Když bylo mistrovství světa ve fotbale v roce 2010, na kterém byli Severokorejci vyřazení, přišla agentura Reuters se zprávou, že celý fotbalový tým musel klečet na náměstí v Pchjongčchangu, plakat a omlouvat se režimu. Přitom to vůbec nebyla pravda, já přesně v té době v Koreji byla.

Další fotky v galerii (3)

Režim ty výsledky naopak zfalšoval a celá země je přesvědčená, že to mistrovství jejich fotbalisté vyhráli. Jak jinak! Ale jde o to, že celá ta zpráva respektované mezinárodní agentury byla vymyšlená, režim by nikdy nedopustil, aby jeho reprezentace prohrála, natož aby to věděli obyvatelé Korey.

Jak to, že ses vlastně do Korey dostala dvakrát, tomu vyslýchání navzdory? Přijde mi, že přesně tohle si lidé – včetně mě – myslí, že vůbec není možné.

Já si to myslela taky! Ale stejně jsem si tu přihlášku podala znovu. Důležité bylo, že krátce poté zemřel Kim Čong-Il a mně bylo jasné, že bude nová vláda. A to byla skvělá příležitost. Mně kdysi jeden odborník na Severní Koreu řekl, že nejlepší je nemluvit do médií, nebýt vidět, že to zvyšuje šance dostat se do země znovu.

Takže teď, když jsi mediálně exponovaná postava, už se asi do Korey nechystáš...

Po druhém pobytu mi stopli třetí žádanku za sebou a v ten moment mi došlo, že už nemá smysl zkoušet se tam dostat. Tak jsem začala veřejně vystupovat.

Ono je taky důležité, nechat si pobyt v Severní Koreji usadit. Řada lidí, kteří tam jezdí jako turisti, mají hned potřebu napsat o všech hrůzách typu koncentrační tábory nebo bezdomovci. Ale to jsou vybájené historky, což Severokorejci nenávidí. Pokud o nich nešíříš úplné bludy, které navíc jako turista vůbec nemůžeš reálně vidět, nebo nehanobíš režim, tak to není nijak hrozné.

Mimo jiné o tom, jak Kim vynalezl neděli a jak se na katedře bohemistiky Kim Ir-senovy univerzity čte jediná česká kniha, Babička Boženy Němcové. 

V roce 2017 vydalo Nakladatelství Lidové noviny.

Všichni víme, že podmínky v Severní Koreji nejsou – jemně řečeno – ideální. A ví to samozřejmě i samotní Severokorejci. Ale představa, že návštěva Severní Korey s cestovní kanceláří může být nějak objevná, je fakt mimo.

A proč si myslíš, že zrovna Severní Korea je takhle turisticky atraktivní? Je to proto, že ten režim působí až absurdně a nepochopitelně?

Je v tom něco, co je zakázané. Totalita, uzavřená země, do které je extrémně těžké se dostat. V dnešní době, kdy je jednoduché cestovat, je to jedna z mála zemí na světě, kam se nikdo běžně nepodívá. To tvoří část té atraktivity. Jinak totiž vůbec nedává smysl, aby lidi jezdili do země, kde jsou běžné popravy za jedno problematické slovo použité během telefonátu, a ještě za to platili desetitisíce. Zvlášť, když ty peníze doslova dávají severokorejskému režimu, který samozřejmě z vytváření falešného obrazu o sobě samém těží.  

Dokážeš říct, jak se Severní Korea změnila po nástupu Kim Čong-una?

Změnila se hodně. Probíhají reformy podobné těm v sedmdesátým letech v oblasti ekonomie, průmyslu, zemědělství. Snaží se i podpořit turismus. Dnes si můžeš v Koreji koupit klidně i voňavku od Diora. Co se ale rapidně zhoršilo, je otázka lidských práv. V zájmu udržení režimu se vrátily třígenerační tresty, kdy se trest za čin jednotlivce uplatňuje na celou jeho rodinu v rozmezí tří generací. Lidé se také znovu začali ztrácet z ulic.

Mluvily jsme o zárodcích jihokorejského feminismu. O něčem podobném se asi v Severní Koreji nedá mluvit, ne?

Ženy tam podléhají celé řadě zákazů: nesmí jezdit na kole, nesmí mít odhalený hrudník, nosit tílka. Paradoxně mají ale řadu spolků, které jsou hodně propracované. Korejská strana práce má svou odnož pro ženy, která je politicky podporovaná. Vedle toho jsou tam populární ženské kapely, stojí v čele hudebních žebříčků a často přebírají vizuální kódy Západu. Vezmou si s sebou na pódium Micky Mouse, oblékají se vyzývavě a režim je v tom podporuje.

Zpátky do provazů!

Jsi svobodná matka. Změnil něco příchod dítěte do tvého života – třeba právě z hlediska opatrnosti?

Vždycky mi přišlo, že matky samoživitelky jsou v rámci společnosti ty největší hrdinky a my ostatní bychom měli dělat všechno proto, abychom jim pomáhali. Když jsem se do té role dostala sama, zjistila jsem, že jsou to často právě ty ženy, které jsou brány jako faktor, proč dítě nemá tátu.

Nevedeme debaty o otcích, kteří opustili rodinu, o mužích, kteří se o své děti vůbec nezajímají. Přijde mi, že tenhle problém v české společnosti je opravdu hodně velký a že dokud o něm nezačneme my samoživitelky mluvit, tak se nezmění.

Sama jsi téma samoživitelek už několikrát zvedla – ať už v textu pro Alarm nebo ve svém Apelu pro DVTV. Máš nějaké odezvy?

Přišlo jich několik, podpůrné i nenávistné. Jedna byla dokonce neskutečně dojemná: psala mi žena, kterou v těhotenství opustil muž, že díky mému textu nešla na potrat.

Díky své zálibě ve svazování na veřejnosti jsi možná víc než my ostatní vnímala během těhotenství své měnící se tělo. Co to pro tebe znamenalo?

Se svazováním v těhotenství nesouhlasím, i když někdo to dělá. Přijde mi to rizikové, v určitých polohách totiž může dojít k přidušení, které znamená i přidušení toho dítěte. A ono si nevybírá, co dělá – to vy děláte za něj. Proto jsem ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, se svazováním okamžitě přestala. V lecčems to pro mě bylo hodně náročné: těhotenství bylo neplánované a navíc jsem se musela vzdát něčeho, co miluju.

Po porodu to trvalo asi rok, než jsem se odvážila jít do provazů zpátky. V těhotenství jsem totiž přibrala dvacet pět kilo a po porodu jsem se dlouho necítila se svým tělem komfortně.

Několikrát jsem se setkala s odsudky, že kvůli zálibě v BDSM nemůžu být dobrá máma.

Navíc jsem cítila, že bych se měla věnovat především dítěti, a ne sobě. Trvalo deset, dvanáct měsíců, než jsem se ztotožnila s tím, že i péče o sebe je v pořádku. Ale musím říct, že ještě víc než v minulosti promýšlím při svazování možná rizika.

Také jsem se musela sama vyrovnat s tím, že BDSM techniky nejsou něčím, co by nějak degradovalo moje mateřské schopnosti, nebo s nimi dokonce bylo v rozporu, což pro mě bylo náročné. Několikrát jsem se setkala s odsudky, že kvůli zálibě v BDSM nejsem a nemůžu být dobrá máma, a nepříjemně to na mě dopadalo.

Bavit se o sexualitě a mateřství dnes rozhodně není tabu, přece jen je ale tato oblast zatížená hodně tradičním pohledem na věc: panuje představa, že doba hájemství trvá jen šestinedělí, přitom každá žena má svůj poporodní rytmus trochu odlišný. Hodně to souvisí s tím, jak své měnící se tělo ženy přijmou a jakou mají oporu ve vztahu. Ty jsi single matka, jaké to bylo pro tebe?

Já jsem paradoxně nakonec byla ráda, že jsem sama. Pro mě osobně byla představa, že se partner dožaduje sexu pár týdnů nebo měsíců po porodu, šílená. Nešlo jen o proces postupného smiřování se s proměněným tělem, ale také o hormonální změny a neskutečnou tělesnou a psychickou únavu, která se k péči o malé dítě váže. Nevím, jestli bych zvládla ještě uspokojovat sexuální nároky svého potencionální partnera.

Opravdu mi trvalo rok, než jsem svou sexualitu znovu našla a vrátila se k tomu, co mě baví. Možná je štěstí, že jsem sama – třeba by mi vztah po porodu ani nevydržel. (smích)

Apolena Rychlíková

Apolena Rychlíková

Dokumentaristka a publicistka, redaktorka A2larm.cz. Ve své filmové i novinářské práci se věnuje sociálním otázkám, politice a problematice nerovností. Absolvovala... Další články.

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Učíme Čechy objevovat Německo

Je to sice co by kamenem dohodil, spousta Čechů toho ale o Německu pořád moc neví. A žádný zázrak to není ani v oblasti cestovního ruchu....

Peníze

Mein Gott! Cena bankovky vyskočila na 15 tisíc. Experti kroutí hlavou

Kdo uspěl v dlouhé nedělní frontě, může na osmdesátinách Karla Gotta vydělat. Než bublina splaskne. A jak jsou na tom pamětní dvacetikoruny...

Finmag

Čau soudruzi. Jakeš na Hrádku dnes působí jako státník

Vysmívaný projev byl odvážnější a víc k věci než výplody současných mistrů bulšitu.

Finmag

Květina? Plevel s rozpočtem na reklamu

Výkonný kreativní ředitel britské agentury OgilvyOne vám pomůže pohlédnout na svět svěžíma očima – jeho knihu ale sráží neznalost současné...