V Severní Koreji dnes seženete i parfém od Diora

Drobná, ale výrazná blondýna s barevným tetováním po celé půlce těla je v posledních měsících čím dál víc vidět. Nina Špitálníková patří k mála lidem, kteří měli možnost poznat Severní Koreu i za oponou turistického propagandistického divadla a bez přiděleného průvodce, to vše navíc v období různých diktátorů.

Na studijní pobyt do „nejhorší země na světě” se totiž Nina vydala hned dvakrát, v letech 2011 a 2012. Své postřehy z období měnící se země vydala v knize Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR. Vedle koreanistiky se věnuje také BDSM a sama vychovává dvouletého syna Malcolma.

Svazování, koreanistika a single mateřství. Při pohledu na to, co tě definuje, se nejde nezeptat: jak vlastně Nina Špitálníková chápe pojem „svoboda“?

Ty teda začínáš těžce! Pro mě je svoboda spojená hlavně se svobodou slova. Nechci se bát, že půjdu do vězení jen proto, že řeknu něco, s čím někdo nesouhlasí. A pak samozřejmě svoboda pohybu a taky možnost vypadat, jak chci, bez strachu z odsouzení. To jsou pro mě důležité věci.

Ovlinilo tvoje chápání svobody studium koreanistiky a návštěva Severní Korey?

Než jsem měla možnost vycestovat do Severní Korey, brala jsem to jako samozřejmost. Nepřemýšela jsem o tom. Jenže potom jsem prožila severokorejský výslech a uvědomila si, že v určitých ohledech žijeme opravdu v komfortu.

A svoboda a svazování?

To se k sobě má hodně! Když jsi svázaná, tak si sama volíš, komu věnuješ své tělo. Děláš rozhodnutí, během kterých jsi to primárně ty, kdo může vypnout mysl a dělat si, co se mu líbí.

Nacházíš v tom, co děláš, nějaké průsečíky a kontinuitu?

Já jsem se vždycky rozhodovala na základě nějaké momentální situace. Rozhodně jsem nikdy neplánovala, že se budu nechávat svazovat nebo se zajímat o Koreu. Jediné, co vím asi od svých šesti let je, že jsem chtěla být potetovaná. Všechno ostatní přišlo o dost později. Ale jestli mám mluvit o nějakých vlivech, tak v mém životě hraje jednoznačně roli Dálný východ, moje fascinace jeho kulturou, ze které pak pramenil zájem o něj.

Co tě tak přitahovalo? 

Koreanistiku jsem začala studovat náhodou: nedostala jsem se na japanologii, proto jsem zakotvila tam. Když jsem pak v roce 2007 poprvé přicestovala do Jižní Koreji, hned jsem pochopila, že mi to bude mnohem bližší než třeba Japonsko nebo Čína. Všechno je tam osobnější. Navíc já jsem člověk, který má rád úctu k tradicím, a zrovna v Koreji se tradice dodržují hodně.

No ale co třeba postavení ženy, její celospolečenské vnímání?

Jelikož tam byl konfucianismus, v tomhle ohledu to tam není nic moc. Velký apel je na muže, první syny. O to zajímavější je sledovat pomalý vzestup jihokorejského feminismu.

A na co apelují jihokorejské feministky?

V Koreji je strašný tlak na krásu, více než devadesát procent lidí prošlo nějakou plastickou operací. Je běžné „zkrášlovat“ i děti, aby vypadaly víc evropsky. Přešívají se jim uši a dávají se jim implantáty do tváří, aby děti měly jiné, neasijské rysy. Korejské feministky na to v poslední době začaly reagovat protestním vyhazováním kosmetiky, uveřejňují videa, kde ničí líčidla, píšou o tom blogy. Nám se to může zdát jako zanedbatelný výkřik, ale v korejské kultuře jde o něco nepředstavitelného.

Proč se chtějí podobat zrovna Evropanům?

Jejich ideál krásy je evropská žena se světlou barvou pleti. Tohle je mimochodem jeden z důvodů, proč Jihokorejci pohrdají Severokorejci, ti totiž pracují venku a jsou hodně opálení.

Pak jsi se hned dvakrát dostala do Severní Korey, což není úplně obvyklé.

Poprvé to bylo v roce 2011, podruhé hned o rok později. Já jsem tehdy vůbec nevěřila, že mi udělí povolení, zkoušela jsem to několik let předtím a nikdy to nevyšlo. Nakonec mi vízum – i díky pomoci jednoho kamaráda na ambasádě – udělili.

Tehdy jsem pobývala v Jižní Koreji, takže jsem se okamžitě musela vrátit do Čech a hned zase odjet na Sever. Díky tomu jsem měla rychlé srovnání toho, jak se v obou zemích žije. Bylo mi dvacet tři a přistála jsem v nejvíc totalitní zemi světa. Cítila jsem se jako superhrdinka. Bylo to vzrušující i strašidelné zároveň.

Čeho ses nejvíc bála?

Možná to zní paradoxně, ale největší obavy jsem měla z toho, co budu jíst. Jediné, co jsem věděla, bylo, že jídlo je na příděl. V té době jsem nevěděla, jestli si tam budu moct něco dokoupit, nakonec jsem zjistila, že jako cizinec nemůžeš do severokorejských obchodů. Nevěděli jsme ani, co za druh jídla budeme jíst. Navíc si – pochopitelně – žádné jídlo nemůžeš dovézt, což jsem ale stejně udělala, i když jsem se bála, že mě zatknou hned na hranicích.

A otázku bezpečnosti jsi neřešila?

Ne. Jenom to jídlo. Ale už během prvního pobytu mě zadrželi a vyslýchali.

Kvůli čemu?

Jela jsem metrem. Podplatila jsem průvodčí a vjela do zakázané zóny. Jako cizinec totiž můžeš jen do dvou stanic metra, kde jsou herci předstírající život v Severní Koreji. Když ale popojedeš dál, máš už přímý kontakt s reálným obyvatelstvem, což je něco, co vláda nechce. Jinak ty stanice byly pěkné, rozhodně nešlo o to, že by byly v nějakém tragickém stavu. Byly o hodně hezčí než v Paříži. A mně přišlo důležité to všechno vidět.

On byl navíc státní svátek a my jsme to ráno byli navštívit katedru bohemistiky, kde nám vedoucí pedagožka otevřeně řekla, jak moc si přeje jet do Čech, ale nemůže. To bylo neskutečné hrdinství, říct tohle nahlas. Nakoplo nás to. S kamarádkou jsme si řekly, že budeme hrdinky taky. Jenže nás zadrželi a vyvedli.

Pustili vás?

Za tenhle incident ano, ale my jsme pak ještě šly po ulici a odbočily jsme ze zóny určené pro turisty. Chtěla jsem vidět severokorejské slumy. A to už mě i vyslýchali. Od té doby jsem si na bezpečnost dávala násobně větší pozor. Zvlášť, když jsem byla v Koreji podruhé – ono se totiž říká, že když tě chytnou dvakrát, tak potom už tě dají do vězení, a já si nebyla jistá, jestli se to sčítá na jeden pobyt, nebo dohromady. Další věc je, že mě po návratu do Čech začalo zastavovat auto se severokorejskou značkou přímo na ulici. A to jsem se začala trochu bát, protože pokud je podobné jednání možné u nás, co se musí dít v Koreji?

Jak si při takových situacích udržet zdravý rozum a nepropadnout nějaké paranoii? Bojíš se o sebe?

Tehdy jsem si za to mohla sama. Napsala jsem přímo severokorejskému velvyslanci s otázkou, jak u nich fungují cenzurní vztahy. Nějak mi to přišlo jako nejvhodnější místo, kde se zeptat. A druhý den, cestou ze snídaně, mě zastavilo auto se severokorejskými vlaječkami, stáhli okýnko a jen mě pozdravili.

Původně mi to připadalo jako náhoda, jenže pak se mi to dělo každý den po dobu dvou týdnů a brzo mi došlo, že to žádná náhoda nebude. Šlo vlastně jen o demonstraci jejich moci, způsob, jak mi dát najevo, že mě můžou sledovat. Určitě jsem se v ten moment bála, ale došlo mi, že člověk, který se bojí, nic neudělá, a to mi pomohlo ten strach odbourat.

Pravda je někde uprostřed

České představy o Severní Koreji jsou někdy až romanticky brutální: existuje-li nejhorší místo na světě, je to právě Severní Korea. Nedá se do ní dostat. Ale tvůj příběh to ukazuje v trochu jiných perspektivách. Co je ta největší blbost, co jsi o Koreji slyšela, a co z těch informací je naopak pravda?

Panuje představa, že Korea je celá extrémně chudá, všichni umírají hladem a každý druhý je v koncentračním táboře. Hlad tam samozřejmě je, ale lidé už tam neumírají na hladomor a navíc se situace liší i podle provincie. Třeba v hlavním městě Pchjongjangu se lidi mají relativně dobře – oproti běžným představám. Můžou chodit do kina, do restaurace, koupit si tam třeba hamburger. Byznys i kapitalismus v Severní Koreji už nějakou dobu fungují, vznikla tam dokonce střední třída. Ale uvědomme si, že zde ještě neskončila studená válka, takže pravdu o Koreji musíme hledat mezi házením špíny ze Západu a propagandou samotných Severokorejců.

Naučila tě Severní Korea něco o naší, západní společnosti?

Spoustu věcí. Třeba jsem jinak nahlédla fenomén udavačství. Vždycky jsem to brala tak, že lidé, kteří před rokem 1989 kolaborovali s režimem, nebo třeba nevydrželi výslech a pustili informaci tajné policii, byli ti největší slaboši. Zrádci vlastních postojů a myšlenek. Vnímala jsem to naprosto černobíle. Ale když jsem si prošla výslechem v Severní Koreji, došlo mi, že tato problematika má mnohem složitější půdorys. Někdy se podvolíte, protože máte strach o svou rodinu – to dnes chápu mnohem víc.

O Koreji přednášíš nejen na veřejných čteních své knihy, nebo v rámci různých akcí, ale jezdíš také do škol.

Je to tak. Pro tyto účely mám skvělý příklad toho, jak funguje západní propaganda nasměrovaná proti Koreji a jak ta severokorejská. Když bylo mistrovství světa ve fotbale v roce 2010, na kterém byli Severokorejci vyřazení, přišla agentura Reuters se zprávou, že celý fotbalový tým musel klečet na náměstí v Pchjongčchangu, plakat a omlouvat se režimu. Přitom to vůbec nebyla pravda, já přesně v té době v Koreji byla.

Režim ty výsledky naopak zfalšoval a celá země je přesvědčená, že to mistrovství jejich fotbalisté vyhráli. Jak jinak! Ale jde o to, že celá ta zpráva respektované mezinárodní agentury byla vymyšlená, režim by nikdy nedopustil, aby jeho reprezentace prohrála, natož aby to věděli obyvatelé Korey.

Jak to, že ses vlastně do Korey dostala dvakrát, tomu vyslýchání navzdory? Přijde mi, že přesně tohle si lidé – včetně mě – myslí, že vůbec není možné.

Já si to myslela taky! Ale stejně jsem si tu přihlášku podala znovu. Důležité bylo, že krátce poté zemřel Kim Čong-Il a mně bylo jasné, že bude nová vláda. A to byla skvělá příležitost. Mně kdysi jeden odborník na Severní Koreu řekl, že nejlepší je nemluvit do médií, nebýt vidět, že to zvyšuje šance dostat se do země znovu.

Takže teď, když jsi mediálně exponovaná postava, už se asi do Korey nechystáš...

Po druhém pobytu mi stopli třetí žádanku za sebou a v ten moment mi došlo, že už nemá smysl zkoušet se tam dostat. Tak jsem začala veřejně vystupovat.

Ono je taky důležité, nechat si pobyt v Severní Koreji usadit. Řada lidí, kteří tam jezdí jako turisti, mají hned potřebu napsat o všech hrůzách typu koncentrační tábory nebo bezdomovci. Ale to jsou vybájené historky, což Severokorejci nenávidí. Pokud o nich nešíříš úplné bludy, které navíc jako turista vůbec nemůžeš reálně vidět, nebo nehanobíš režim, tak to není nijak hrozné.

Navíc jsem cítila, že bych se měla věnovat především dítěti, a ne sobě. Trvalo deset, dvanáct měsíců, než jsem se ztotožnila s tím, že i péče o sebe je v pořádku. Ale musím říct, že ještě víc než v minulosti promýšlím při svazování možná rizika.

Také jsem se musela sama vyrovnat s tím, že BDSM techniky nejsou něčím, co by nějak degradovalo moje mateřské schopnosti, nebo s nimi dokonce bylo v rozporu, což pro mě bylo náročné. Několikrát jsem se setkala s odsudky, že kvůli zálibě v BDSM nejsem a nemůžu být dobrá máma, a nepříjemně to na mě dopadalo.

Bavit se o sexualitě a mateřství dnes rozhodně není tabu, přece jen je ale tato oblast zatížená hodně tradičním pohledem na věc: panuje představa, že doba hájemství trvá jen šestinedělí, přitom každá žena má svůj poporodní rytmus trochu odlišný. Hodně to souvisí s tím, jak své měnící se tělo ženy přijmou a jakou mají oporu ve vztahu. Ty jsi single matka, jaké to bylo pro tebe?

Já jsem paradoxně nakonec byla ráda, že jsem sama. Pro mě osobně byla představa, že se partner dožaduje sexu pár týdnů nebo měsíců po porodu, šílená. Nešlo jen o proces postupného smiřování se s proměněným tělem, ale také o hormonální změny a neskutečnou tělesnou a psychickou únavu, která se k péči o malé dítě váže. Nevím, jestli bych zvládla ještě uspokojovat sexuální nároky svého potencionální partnera.

Opravdu mi trvalo rok, než jsem svou sexualitu znovu našla a vrátila se k tomu, co mě baví. Možná je štěstí, že jsem sama – třeba by mi vztah po porodu ani nevydržel. (smích)