Proč je v Česku těžké mluvit o Gaze a proč je třeba to neustále zkoušet

Válka proti sobě už desetiletí staví dva národy, dva kolektivní příběhy, dva jazyky; ale i uvnitř každého z národů staví proti sobě lidi, skupiny a rodiny, které mají zase svůj slovník. V každém jazyce se jinak vyjadřuje současné a minulé utrpení, traumata, křivdy, zločiny, vina. Slova a jazyky jsou mobilizované, a to nejen ve válce. Je to zcela přirozené: každý národ, Izraelci, Palestinci i Češi, má svou národní mytologii, která pojmenovává historické události a krize koherentně, ze svého pohledu a výhodně pro sebe. Součástí mytologického slovníku je hodnocení, skryté v rádoby neutrálních či objektivních pojmech. Naše označení pro „odsun“ či „vysídlení“ Němců nic neříká o 18 000 doložených obětech na životě a 200 000 pohřešovaných, nic neříká o vině a jejích podobách, o důvodech a nutnostech, naopak naznačuje pouhý správní proces.

Je tedy také pochopitelné, že když o Izraeli a Palestině mluvíme my v Česku, jsme do určité míry nuceni používat již těmito emocemi, historií a politikou obsazený slovník, ať už to je vědomé, nebo jen spontánní či nijak nereflektované. Je třeba uvědomovat si, že mnohá z užívaných slov a frází neuznávají, vymazávají, či dokonce popírají pohled toho druhého. I to je ve válce běžné: ve jménu přežití národa se lidé, ať už armády, milice či ozbrojenci, dopouštějí násilí a zločinů a jejich rámování má za cíl je ospravedlnit a připsat vinu. My se se svou mytologií o odsunu dodnes vyrovnáváme a snažíme se v ní udělat prostor pro ty druhé, naposled minulý týden při festivalu Meeting Brno.

Odlišné národní mytologie

Izraelci a Palestinci, často ale i lidé z téhož národa, mají až na výjimky diametrálně odlišné vnímání historické a politické skutečnosti, zodpovědnosti, viny, budoucnosti. Pokud chceme dostát odstupu, je třeba se té propasti vystavit a naučit se s ní pracovat. I nějaké budoucí izraelsko-palestinské vyrovnání bude muset tyto rozdíly uznat a zpracovat a reflektovat nutnost zajistit oběma národům život v důstojnosti a bezpečí.

Skutečnost je ale taková, že v Česku jsme zvyklí výhradně na izraelsko-sionistický slovník a že jej máme tendenci vnímat jako neutrální. Česká politika a média systematicky přebírají nejen izraelskou národní mytologii, ale jak bylo mnohokrát konstatováno, i rámování izraelské vlády a armády. Se slovníkem se právě pojí i vnímání války a připisování viny, zasazování války do kontextu jiné paměti (šoa) a jiného národního příběhu (ochrana před evropským antisemitismem, přežití, bezpečnost, vlastní stát).

Tento slovník vyjadřuje národní mytologii, která nám je blízko. Promlouvá k nám nejen jako k malému národu s konfliktní historií se sousedy, ale i jako k národu, který nechal zmizet své židovské spoluobčany v koncentračních táborech a dnes se snaží tuto historickou spoluzodpovědnost alespoň symbolicky odčinit. Promlouvá k nám bohužel také jako k veřejnosti, která si nijak zvlášť neláme hlavu s předsudky o muslimech a která se podílí na marginalizaci palestinského pohledu už jen proto, že předpokládá, je Arabové a muslimové jsou primárně hrozba.

Naopak je nám málo známo, že Palestinci také mají svůj národní příběh, své národní trauma (Nakbu I a probíhající Nakbu II), svůj boj o důstojnost, stát a bezpečnost (které se jim stále vzdalují). Palestinský příběh je navíc mnohem méně ukotvený, jelikož jej kvůli absenci státu budují hlavně spisovatelé a spisovatelky a akademická diaspora. V Česku takřka není zastoupen, neobjevuje se v médiích ani v literatuře. Jako veřejnost známe málo Palestinců, málo příběhů, jejich touhu po důstojnosti a bezpečí, jejich zpracovávání traumatu, jejich běžnou lidskost, tak, jak nám je přiblížená lidskost Izraelců. Teprve minulý rok vyšly v Utopia Libri dva sborníky textů českých Palestinců a Židů, které palestinské hlasy představují, jakož i jejich objevování ze strany českých Židů.

Symetrie a asymetrie

Není nám dále známo, že oba příběhy jsou v mnohém (ne ve všem, samozřejmě) tragicky symetrické: národy, které neměly, respektive nemají stát, a snažily se o něj s velkým zpožděním proti ostatním a v koloniálním kontextu. Národy, které se nacházely, respektive nacházejí na pokraji zkázy, traumatizované masovým násilím, a také jako národy, které oba sahaly nebo sahají po teroru jako (z mého dnešního pohledu neospravedlnitelnému) způsobu boje. Jsou to národy, které se pořád ještě musí bít za svou důstojnost a uznání: Izraelci ze strachu z bagatelizace násilí ze 7. října a proti antisemitským předsudkům, které všem připisují kolektivní vinu za kroky izraelské vlády; Palestinci proti rasistickým předsudkům, které Gazanům připisují kolektivní vinu za útok Hamásu, a proti bagatelizaci masového násilí a hladu, kterému jsou dlouhodobě a cíleně vystaveni. Je to představa války bez konce, která nás přes všechny paralely nutí si vybrat jednu, nebo druhou stranu vykreslováním druhé jako zcela odlišné, a které bychom neměli podlehnout.

Vystavit se této propastné různorodosti pohledů znamená ale také vystavit se realitě asymetrické povahy války v Palestině. Izraelsko-palestinský konflikt byl vždy asymetrický, reálně či percepcí: bojuje v něm moderní technologický stát s obrovskou správní a vojenskou převahou proti méně početným, relativně primitivně ozbrojeným skupinám, ale i stát, který se až do mírových smluv se sousedy cítil jako obležený velkou přesilou. Naopak Palestinci svůj stát ještě nemají, a je jim dokonce odepřeno všeobecné uznání jejich politických práv a nároku na důstojnost. Vystavit se asymetrii znamená přijmout fakt, že každý mluví z mocensky zásadně jiné pozice.

O to více je potřeba dát vedle izraelských hlasů zaznít i hlasům palestinským. Lidské příběhy jsou často působivé v tom, že zdůrazňují podobnost: každá strana zpracovává trauma, snaží se zajistit si v konfliktu bezpečí a důstojnost. Příběhy ukazují i onu propast ve vnímání dějin a politiky a asymetrii v moci; jiné ukazují ale i na lidi z obou stran konfliktu, kteří našli vzájemný respekt, společnou řeč a sdílené pojmenování kořene násilí, a není jich dnes už málo. Čím více se jim otevřeme a budeme s nimi jako veřejnost, politická reprezentace, diplomacie a mezinárodní společenství pracovat, tím větší je šance nacházet cesty ven.