Ve válce přišla o nohu: Více než smrti jsem se bála, že se domů vrátím jako jiný člověk, říká veteránka

„Po celou dobu jsem byla při vědomí – až do chvíle, kdy mě položili na operační stůl. Nekřičela jsem, neptala jsem se, proč se to stalo právě mně,“ říká Danilkina. „Můj instinkt přežití fungoval po celou dobu rychleji, než moje mysl stíhala zpracovat strach.“

Obavy z toho, že může zemřít, ale jindy pociťovala velmi intenzivně. „Je to jako otevřít zásuvku nočního stolku – a pokaždé tam najít strach ze smrti, který tam pořád leží,“ vysvětluje válečná veteránka, která dnes pracuje jako konzultantka v rehabilitačním centru Superhumans ve Lvově.

Váš život se kvůli zranění změnil. Co ve vás zůstalo stejné?

Můj smysl pro spravedlnost a potřeba jednat. Rozhodnutí vstoupit do armády jsem udělala vedená konkrétními hodnotami. Bylo pro mě bolestivé sledovat, jak válka ničí rodiny, domovy a životy. Měla jsem silnou touhu být součástí boje za naši svobodu. A tato touha ve mně zůstala i po mém zranění – jen změnila svůj směr.

Co pro vás znamenalo rozhodnutí bránit svoji zem?

Znamenalo to odsunout svůj život stranou a přijmout fakt, že existuje možnost, že už nikdy neuvidím domov ani svou rodinu.

Když jsem podepsala kontrakt a narukovala, bylo mi jen osmnáct let. Tehdy se mi ale zdálo málo pravděpodobné, že budu dělat něco opravdu nebezpečného. Ale zároveň jsem přesně věděla, kam jdu. A znala jsem samu sebe natolik, že jsem věděla, že moje povaha a charakter mi nedovolí jen tak někde v bezpečí dělat administrativu.

Když jsem se tedy loučila se svým rodným městem a dívala se na nádraží, jasně jsem si uvědomovala jednu myšlenku: „Tohle může být můj poslední odjezd.“ A někde hluboko v nitru jsem se s tím smířila.