Politici už nenávist neskrývají, po vzoru Trumpa ji hlásají veřejně. Proč je potřeba se vůči hate speech vymezovat

O tzv. hate speech, tedy projevech nenávisti, se zejména s nástupem sociálních sítí a online diskusí pod články na zpravodajských webech mluví čím dál víc. Jak ale hate speech poznat od obyčejných urážek, které jsou sice nepříjemné a bolestivé, ale v zásadě nepříliš škodlivé? Podle filosofa jazyka Tomáše Koblížka je rozdíl v účelu sdělení: „Vezměme tyto dvě autentické věty: Nechceš už konečně narukovat ty ukrajinská m*dko? a Sklapni, už tu nechci číst ty tvoje sr*čky. O nenávistných projevech či hate speech se v politické filozofii jazyka i právu mluví v prvním případě. Specifikum hate speech totiž spočívá v tom, že se mluvčí snaží někoho vyděsit nebo vůči němu vyvolat nenávist, protože je příslušníkem nějaké skupiny lidí. Tedy proto, že je Ukrajinec, Žid, Rom, LGBT+ osoba, ale třeba také žena. Útok na někoho, protože je Ukrajinec či gay, může vyvolat obavy v celé komunitě lidí nebo podpořit nenávist vůči ní.“

Nenávistné projevy bují dlouhodobě hlavně v prostředí internetu. Politici byli ale dlouho opatrní, protože tušili, že s veřejnými funkcemi se nenávistné projevy příliš neslučují. To se ale v posledních letech mění, jak ukázal například předvolební billboard SPD na Václavském náměstí, který před migrací varoval prostřednictvím „chirurgů z dovozu“. „Zlom spočívá v tom, že politici čím dál častěji přecházejí od skrývané nenávisti k otevřenému útočení na nenáviděné skupiny. Hovoří se o přechodu k bullhorn politics, býčí politice, tedy jakémusi křiku z tlampačů, který hojně praktikuje Donald Trump. Dává signál, že jste odhodláni nerespektovat normy ohledně toho, co lze veřejně říkat,“ vysvětluje Tomáš Koblížek v rozhovoru Martina Konvičky na webu Heroine.cz.

Ti, kteří nenávistnou řeč šíří, tak ale nečiní „jen tak“ do prostoru – směřují ji k adresátovi, publiku. Někdy cílí na už přesvědčené příznivce extremistických postojů, které chtějí v jejich názorech utvrdit. „Vedle toho ale existují také nenávistné projevy adresované přímo svým terčům. Židovské rodině někdo nasprejuje na zeď domu hákový kříž, homo­sexuální pár najde ráno na chodníku homofobní nápis. Atraktivita těchto projevů spočívá například v tom, že z hlediska jistého publika „odvážně“ říkají, kdo je nebezpečím pro společnost, koho bychom se měli zbavit,“ popisuje filosof jazyka Tomáš Koblížek.

Co proti šíření nenávisti může pomoci? Třeba to, že se proti němu budou lidé častěji ohrazovat a dají tak najevo, že na vlnu nenávisti nechtějí naskakovat. „Nenávistné projevy vyslovované ze strany autorit totiž mají jeden zvláštní rys. Vezměme příklad Miloše Zemana, který ještě jako prezident republiky v jednom z televizních rozhovorů prohlásil o translidech, že mu jsou odporní. Mluvčí jakožto autorita stanovuje vyslovením těchto slov normu ohledně toho, co lze veřejně říkat,“ upozorňuje Tomáš Koblížek.