Udržet se nad vodou

2 385 | Jana Plavec | 26. 2. 2019 | Rozhovor

Sara Mardini, syrská závodní plavkyně, která dokázala zachránit dvě desítky utečenců v Egejském moři tím, že dotáhla potápějící se člun ke břehu, byla před několika týdny propuštěna z řeckého vězení. Absurdně znějící obvinění zahrnovalo i převaděčství.

Sára přijela do Prahy na výlet s kamarádkou, ale nakonec skončila v kolotoči rozhovorů pro novináře a lidskoprávní organizace. Není na tom nic překvapivého. Ve svých čtyřiadvaceti toho má za sebou víc než někteří lidé za celý život.

Poprvé se dostala do povědomí veřejnosti díky svému hrdinskému činu, o kterém ještě bude řeč. Podruhé před půl rokem, kdy byla uvězněna pro podezření z převaděčství, špionáže a praní špinavých peněz. A nakonec na přelomu roku, kdy byla po sto šesti dnech propuštěna na kauci v přepočtu ve výši 130 tisíc korun.

Není divu, že ji mnozí považují za zářný příklad kriminalizace dobrovolníků v krizových oblastech. Sára Mardini přitom pevně říká: „V pomoci utečencům budu pokračovat.“

Tvoje zatčení přišlo v době, kdy už jsi byla humanitární „celebritou“. Jak se to seběhlo?

Souviselo to s mou prací pro ERCI (Mezinárodní centrum pro okamžitou pomoc). Pomáhala jsem jim zejména na ostrově Lesbos a mezitím se pravidelně vracela na školu do Německa. V únoru minulého roku mě a mého kolegu po rutinní obchůzce na ostrově zastavila místní policie a zabavila nám mobilní telefony. Řekli nám, že je to proto, že auta patřící organizaci mají údajně falešné poznávací značky.

Spolupracovali jsme s nimi a považovali to za vyřízené. O to větší byl šok, když mi v srpnu na letišti sebrali doklady a poslali mě do vazby. Nyní jsem sice na svobodě, ale mám zakázaný vstup do Řecka a čeká mě soud.

Co tě ve vězení drželo nad vodou?

Byla to hlavně obrovská vlna solidarity, kterou jsem cítila zvenčí. Moje berlínská škola zorganizovala podporu týmu právníků a spolužáci uspořádali veřejnou demonstraci před Brandenburskou branou za moje propuštění. Takových kampaní pak bylo víc po celém světě, za což jsem velmi vděčná.

Hodně mi pomáhalo čtení, meditace, cvičení. Ve vězení jsem na to měla spoustu času.

Jak vidíš důvody tvého zatčení?

Oficiální obvinění samozřejmě odmítám. Myslím si, že řecká policie a další mocenské složky se nás snaží z ostrovů vyštípat. Zřejmě mají za to, že protože zde pomáháme zoufalým lidem, převaděčské skupiny si ostrovy častěji vybírají pro vysazování lidí na útěku. Chtějí nás zastrašit, abychom odešli sami.

Strach jsem neměla

Jak vypadal tvůj život před válkou?

Byla jsem plavkyní syrského národní týmu. Chodila jsem do školy, v létě jsem si přivydělávala na brigádě jako plavčice v bazénu. Můj život se v ničem nelišil od života mých vrstevnic kdekoliv v Evropě.

Co předcházelo rozhodnutí, že je nutné ze Sýrie uprchnout?

Na začátku války jsme žili na venkově, ale o dům jsme během bojů přišli. Protože už tam přestalo být kvůli bombardování bezpečno, přestěhovali jsme se do Damašku, který byl v té době ještě relativně poklidný. Ale ani jemu se bombardování nevyhýbalo. Kdykoliv někdo z rodiny opouštěl dům, provázel nás pocit, že už se možná nikdy neuvidíme. A to už jsem nechtěla zažívat.

Takže tě čekala dlouhá cesta.

Rozhodly jsme se odjet společně se sestrou Jusrou. Odletěly jsme z Damašku do Istanbulu, kde jsme přes jednoho známého dostali kontakt na člověka, který nám měl zajistit cestu dál přes moře. S převaděčem jsme se pak potkali na jednom náměstí, kde nám předal další instrukce, jak se dopravit autobusem na jeden z tureckých ostrovů.

Na ostrově jsme pak čekaly ještě další čtyři dny, než se gumový člun s kapacitou sedm lidí naplní dvacítkou utečenců. Vyrazili jsme při západu slunce. Trasa, která měla zabrat čtyřicet minut, ale nakonec trvala tři a půl hodiny.


Další fotky v galerii (4)

Fotografie pořízené Janou Plavec v roce 2015 během vrcholící uprchlické krize na ostrově Lesbos.


Co se stalo?

Motor člunu se krátce po startu zastavil a člun se začal potápět. Museli jsme se rychle rozhodnout, co dál. Abychom člunu odlehčily, já se sestrou jsme skočily do vody a střídavě ještě s jinými členy posádky čluny jsme plavaly podél potápějící se lodi a táhly ji dál směrem k řeckým ostrovům. Se sestrou jsme obě závodní plavkyně, takže jsme prostě udělaly, co bylo třeba. Střídavě jsme vedle člunu plavaly přes tři hodiny, dokud jsme všichni nedorazili k pobřeží.

Říká se, že nikdo neposadí vlastní dítě do člunu, pokud tam není ve větším bezpečí než na zemi. Jaké pocity jsi na člunu zažívala?

Strach jsem neměla, protože voda je můj živel. Byla jsem zvyklá plavat hodiny v kuse, a pokud by šlo do tuhého, věděla jsem, že bych si vzala sestru na ramena a plavaly bychom společně dál. Ale většina lidí na té lodi plavat neuměla. Netušili, jestli to přežijí. Pro rodiče s dětmi to muselo být nepředstavitelně těžké.

Dnes to vidím jinak

Co se dělo, když jste se dostaly na pevninu?

Pobřeží lemovalo tisíce opuštěných plovacích vest. Snažili jsme se najít nějakou restauraci nebo hotel, kde bychom se mohli ubytovat, ale nikde nás nechtěli přijmout. Jedna řecká žena nám nakonec poradila, abychom šli do kostela, kde můžeme strávit noc a druhý den pokračovat do jiné, asi čtyři hodiny vzdálené vesnice. Odtud nás pak autobusy UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky – pozn. red.) odvezly do Mytilini.

Po dalších čtyřech dnech čekání, kdy jsme se sestrou spaly na zahradě místního obecního úřadu, jsme dostaly svoje dokumenty a mohly pokračovat dál do Athén, odtud pak přes Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Rakousko do Mnichova, a nakonec do naší cílové stanice – do Berlína.

Během cesty ses setkala s řadou nenávistných reakcí. Házeli prý po vás boty.

To bylo v Maďarsku. Nejdřív mě to zraňovalo, nikomu jsem přece nechtěla ublížit, dokonce jsem tam nechtěla zůstávat. Chtěla jsem jen pokračovat v cestě. V té době jsem tu zemi nesnášela, dnes to ale vidím trochu jinak. 

Ti lidé museli čelit úplně nové realitě, na kterou nebyli zvyklí a ve které se ocitli ne vlastní vinou. Navíc jim chyběly bližší informace, takže byli často jen vyděšení. A lidé, kteří mají strach, se chovají impulzivně. Proto tomu dnes rozumím a nikoho neobviňuji, ani nechci nikoho soudit. 

Ten samý rok ses na ostrov vrátila. Co tě k tomu vedlo?

Když se o mém a sestřině příběhu dozvěděla veřejnost, začalo se kolem nás dít plno věcí. Dostaly jsme nabídku zúčastnit se letních olympijských her v Riu v týmu složeném z uprchlíků. Jusra se do něj kvalifikovala a závodila.

Já jsem mezitím dostala nabídku od ERCI, která pomáhá uprchlíkům na Lesbu, abych se vrátila zpátky do Řecka jako dobrovolnice. A tak jsem se znovu ocitla tam, kde jsem přistála s gumovým člunem. Bylo to silné, plakala jsem už v letadle.

Ale poté, co jsem potkala své nové kolegy z organizace a děti, které jsem měla učit plavání, jsem věděla, že jsem na správném místě. Zůstala jsem tu další dva roky.

Jaká byla náplň tvé dobrovolnické práce na ostrově?

Dělala jsem plaveckou záchranářku a překládala z arabštiny v nemocnici v jednom z uprchlických táborů. Každý den jsme drželi hlídky na pobřeží a byli připraveni pomáhat lidem na člunech. 

Jak lidé žijí v těchto táborech?

V táboře s kapacitou dva tisíce lidí je umístěno na devět tisíc uprchlíků, žijících převážně ve stanech. Rodiny se tísní na velmi malých prostorách, kde chybí soukromí, je tu nedostatek sociálních zařízení a zdravotní služba je pouze základní.

V táboře je také hodně dětí, které nemají žádné vyžití, nejsou tu pořádné školy, navíc jim hrozí, že budou zneužity.

Situace není jednoduchá ani pro neziskové organizace, které se jim snaží pomáhat, protože cítíme ztrátu zájmu veřejnosti o tyto lidi. To se podepisuje na tenčící se materiální pomoci.

Uprchlictví znamená ztrátu

Co z dosavadních zkušeností a peripetií ti nejvíce utkvělo?

Jednoznačně ta řecká dáma, která nám pomohla i přesto, že o nás nic nevěděla. Dokonce jsem ji byla o tři roky později navštívit, a když mě poznala, rozplakala se.

Potom, co jsem jí vyprávěla svůj příběh, mi řekla, že jsem hrdinka, ale přitom si neuvědomovala, že je to právě ona, kdo prokázal hrdinství. Kdyby mi tu noc, kdy jsme dorazili ke břehu, nepomohla, mrzli bychom někde venku a bůhví, jak by to celé dopadlo. Její dobrá vůle nám dala naději.

Jaké to vlastně je, „být uprchlíkem”?

To slovo je jenom nálepka. Stát se uprchlíkem je jednoduché, stačí, když ztratíte domov. Není to o tom, že byste chtěli primárně žít v jiné zemi. Uprchlictví znamená ztrátu; ať už je to domova, blízkých lidí nebo taky třeba části těla. Znamená to opustit život, na který jste byli zvyklí, a začít úplně jiný. Od nuly.

Já jsem se termínem uprchlík nikdy necítila dotčená, ale pro mnoho lidí, zejména pro starší generaci, je to stigma, za které se stydí.

Lituješ něčeho?

Ne, ničeho. Myslím, že bych se dnes zachovala úplně stejně.

Co bys vzkázala lidem, kteří se staví odmítavě k pomoci uprchlíkům?

Základním předpokladem všeho je komunikace. Že to funguje, o tom jsem se přesvědčila právě v Maďarsku. Nejdřív tam na mě létaly boty a o pár měsíců později už jsem přijímala pozvánky na konference, lidi mě plácali po rameni a nazývali mě odvážnou.

Přála bych si, aby lidé zkusili vystoupit ze své komfortní zóny, a i když se něčeho bojí, zkusili dát té věci alespoň pět minut svého času v přímé konfrontaci. Stačí chvilka u kávy nebo čaje a obyčejná lidská konverzace a věřím, že nakonec možná potkáte svého nejlepšího přítele.

 

 

Jana Plavec

Jana Plavec

Studovala nejprve pravěkou a leteckou archeologii, posléze zjistila, že se narodila pro umění. V Nizozemí absolvovala Fotoacademii se zaměřením na dokumentární fotografii.... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Přečtěte si

Polemika
9 018

Hledání míru ve válce o očkování

Klára Kubíčková
15 komentářů

Žijeme v neoliberálním světě, kde dnes a denně apelujeme na lidi, aby přebírali zodpovědnost za sebe a své zdraví. V případě očkování ale...

Ženy v disentu
2 183

Být disidentkou pro mě bylo jednodušší. Mohla jsem volně dýchat

Terezie Kosíková
1 komentář

Věra Roubalová-Kostlánová, disidentka, mluvčí Charty 77 a psychoterapeutka, mě přivítala ve svém bytě v Záběhlicích slovy: „Jela jste tramvají?...

Den žen
9 032

Dárek k MDŽ? Místo květiny orgasmus

Anna Urbanová
3 komentáře

Funguje to trochu, jako když se řekne porno. Všechny to zajímá, ale jen málokdy se to stane předmětem diskuze. Co to je? Ženský orgasmus.

Komentář
12 017

Když muži rodí děti

Apolena Rychlíková
12 komentářů

Debata kolem českého porodnictví se v posledních dnech mediálně rozvířila díky fotce sedmi mužů u nemocničního lůžka, ale ve skutečnosti...

Tyhle články doporučujeme

Peníze

Rodičovský příspěvek 2019. Kalkulačky a pravidla

Peníze.cz přinášejí sadu rodičovských kalkulaček aktualizovaných pro rok 2019. Snadno si s nimi spočítáte, jak rychle můžete na rodičovské...

Peníze

Kubík vody zase o pár korun dražší. Ročně připlatíme několik stovek

Letos si připlatíme nejen za elektřinu a zemní plyn, ale také za teplo a vodu. Ceny vodného a stočného se napříč Českem liší. Někde kubík...

Finmag

Čisté víno: jak je to s důsledky pití

Zakazovat alkohol by bylo neliberální. A nefungovalo by to. A většinu z nás by to připravilo o spoustu skvělých zážitků. Ale to ještě neznamená,...

Finmag

Proč nerozumíme rapu

Globální pop music vládne od začátku nového tisíciletí rap. V Česku se na něj ale pořád díváme s předsudky.