Středoškolské vzdělání nemá být exkluzivní a výběrové. Losování vede k plýtvání potenciálem dětí

Jak hodnotíte letošní přijímací řízení na střední školy? Nastal oproti loňsku nějaký posun?

Změna pro letošní rok je značná, protože se mohly podávat tři přihlášky na maturitní obory, nebo dokonce až pět, pokud dítě absolvovalo i talentové zkoušky. Navíc je k tomu i rozřazovací algoritmus. Ten najde školu, na kterou se uchazeč hlásí, na základě priority zkontroluje, jestli se tam bodově dostal, a přiřadí ho tam. Nemusí se podávat žádná odvolání a nosit někam zápisové lístky, což vlastně dokonale popisuje absurditu toho, jak to fungovalo dřív, kdy jste se někam přihlásili a pak jste museli potvrdit, že tam skutečně nastoupíte. 

Hned po tom, co deváťáci testy napsali, se na internetu objevila řešení – a začalo se mluvit o tom, že byly testy moc lehké. Co vy na to?

Problém je to v situaci, kdy rozhodují opravdu nějaké jemné nuance, třeba když potřebujeme odlišit prvních deset nebo dvacet dětí, které se mají dostat na žádané gymnázium. Když je test příliš lehký, uchazeče zkrátka nerozřadí. Je ovšem těžké odhadnout, co ovlivňuje složitost testu pro různé děti. Například v prvním termínu byla ta hojně medializovaná úloha se švadlenami (viz box), kterou mělo překvapivě hodně dětí špatně, a v druhém termínu byla úloha podobného typu s počtem kroků, kterou mělo víc dětí dobře. Měli bychom se ptát, co rozhodlo. Neumí si uchazeči představit, jak někdo něco šije? Nebo neznají slovo „švadlena“? Co vlastně hraje roli, když dvě úlohy s obdobným mechanismem mají různou míru správných odpovědí?