Dopřejte si půlden pro sebe. Vstupenky na Feel Good by Heroine v prodeji zde!

Teller: Po smyslu života se nejlépe pátrá dospívajícím. Jako dospělí už potřebné odhodlání nenajdou

29. květen 2023

Román Nic dánské autorky rakousko-německého původu Janne Teller se po více než dvaceti letech od vydání dočkal i filmové adaptace. Knihu tehdy doprovázela velká dávka kontroverze: kombinace dětských postav, násilí a sexuality odrazovala ji vůbec vydat, pak byla zakázaná na školách. Stejnojmenný film vstupuje 1. června do českých kin a věrně předkládá nejhlubší otázky čtrnáctiletých dětí o smyslu lidské existence. „Později v životě už v sobě stejnou naivitu, sebedůvěru a odhodlání nenajdou. Právě to jsem chtěla zachytit,“ říká v rozhovoru pro web Heroine.cz spisovatelka.

Před autory dnes vyvstává opravdu zásadní překážka. Velká část problémů, na nichž příběhy odnepaměti stály, dnes může být vyřešena rychlým telefonátem či vyhledáním potřebných údajů, zamýšlí se Teller.Foto: Jiří Šeda

Kniha přeložená do více než tří desítek jazyků vypráví o chlapci Pierrovi, na nějž uprostřed jednoho nudného školního dne dolehne existenciální tíže. Sebere se tedy a vyleze na švestku, z níž následující dny odmítá slézt. Jeho kamarádi a kamarádky se ho rozhodnou přesvědčit, že život stojí za to. Jeho nihilismus ale začne ostatní strhávat. Aby nad ním přece jen zvítězili, uloží si za cíl nashromáždit v opuštěné barabizně vše, co je pro ně nejdůležitější. Zprvu nevinné předkládání dětských cetek postupně eskaluje ke krádežím a fyzickému i sexuálnímu násilí, na hromadě přibývají domácí mazlíčci, prsty i panenství. Dílo, které na sebe v době vydání (v roce 2000) strhávalo pozornost kvůli kontroverznímu tématu, se nyní poprvé na plátně ukáže i českému publiku. Do kin vstupuje pod stejným názvem, za snímkem stojí režisérka a scenáristka Trine Piil Christensen.

Děti většinou v literatuře pro dospělé nebývají skutečnými dětmi. Mohou být alegorií pro svět dospělých, symbolem ztracené nevinnosti či upřímnosti. Čím jsou pro vás?

Uvažovala jsem o nich opravdu jako o skutečných lidech, při psaní jsem vlastně nepřemýšlela symbolicky. Lidé se mě často ptají, co má představovat švestka, na které hlavní hrdina sedí. Hledají biblické či historické paralely. Důvod je přitom jednoduchý – potřebovala jsem, aby po sobě mohly děti něčím házet. Třešně jsou moc malé, jablka moc velká, tak sedí na švestce.

Samozřejmě se můžeme pouštět do výkladů, které se nabízejí, můj prvotní impulz byl ale jednoduchý: chlapec chce od všeho uniknout. A vylézt na nejbližší strom je první, co ho napadne. Chce být nade vším, co mu přijde nesmyslné, povrchní a nudné. Jedná se také o veskrze dětský akt odporu.

Fotogalerie: Únik před světem, zásadní otázky života. Podívejte se na snímky z filmu Nic:

Pierre stráví celý příběh pokládáním základních existenciálních otázek. Je jednodušší, když se jimi zabývá dítě než dospělý? Mohou být přímočařejší, upřímnější, méně cynické?

Ano, ekvivalent tohoto příběhu by nefungoval s dospělými. Ti by se při řešení základních životních otázek zaplétali do filozofie, citovali by slavné myslitele, zasazovali by své uvažování do kontextu. Mladiství jsou zcela otevření, upřímní, přímí, a to někdy až krutým způsobem. Čtrnáctileté děti se pak rozhodně zabývají smyslem života, a to se vší intenzitou, to si přece musíte sám pamatovat. Věří, že si pokládají ty nejhlubší otázky, jaké nikdy nikoho nenapadly, a že jsou povolané přijít na jejich odpovědi. Později v životě už v sobě stejnou naivitu, sebedůvěru a odhodlání nenajdou. Právě to jsem chtěla zachytit.

Přesto pro mě nebylo důležité pojmout děti nějak empiricky – nestudovala jsem dětskou mluvu, nepokoušela se dětské uvažování imitovat do detailu. Právě naopak, postavy v mé knize mluví specifickým jazykem, jímž by v realitě nemluvil člověk žádného věku. Jedná se o knižní mluvu, kterou připodobňuji k jazyku pohádek. Vysvětluji to tím, že vypravěčka sama sobě připomíná traumatické události, jichž byla svědkem, a specifický styl květnaté mluvy bez sebereflexe jí umožňuje vytvořit si odstup a nadhled. Vystoupit sama ze sebe, vyprávět, ale nereflektovat je jeden ze základních způsobů, jimiž lidé reagují na trauma.

V jaké míře jste se účastnila přípravy filmové adaptace?

Vlastně ne velké. Setkala jsem se s režisérkou Trine Piil Christensen a probrala s ní román stránku po stránce, postavu po postavě, vše vysvětlila a zodpověděla každou otázku. Zbytek jsem však nechala na filmařích. Nic jiného jsem ani dělat nemohla, protože jako každý autor bych si přála dokonale věrnou adaptaci. Při psaní se mi totiž před očima odehrává vlastní film, mám ho tedy již hotový a uložený v hlavě. Ve skutečném snímku je nutné hodně škrtat, vynechávat i kombinovat a já bych se toho procesu prostě nedokázala účastnit. Dala jsem jim volnou ruku, udělila požehnání a myslím, že odvedli celkem dobrou práci.

Jedním z motivů příběhu je prodávání svých výtvorů a obecně prodávání sebe sama, na což je alespoň ve filmové verzi nahlíženo spíš s despektem. Když jste prodávala práva na svůj román, cítila jste paralely?

Vlastně mě to doposud nenapadlo. Ano, mohla jsem hořce litovat, kdyby film dopadl příšerně. Jenže žijeme v reálném světě a jako spisovatelka si potřebuji vydělat. Získat peníze za práva pro mě bylo příslibem, že budu moct v klidu napsat další knihu, možná proto jsem necítila morální výčitku.

Důležité také je, že kniha vyšla před víc než dvěma dekádami a měla čas žít svým životem. Čeština bude šestatřicátým jazykem, ve kterém vyjde. Kdyby měla filmová adaptace vzniknout bezprostředně po vydání, asi bych se bála, že zaujme dominantní roli. Ačkoliv jsem se naučila každou interpretaci respektovat, nerada bych, aby některá nabrala prioritu před originálem. Po tolika letech však, co kniha mohla dokázat, již dokázala. Vždyť měla už i vlastní operu! Film jí teď může leda pomoct k novým čtenářům. Jako každý autor předlohy i já samozřejmě doufám, že diváci a divačky budou zlákaní natolik, aby si po zhlédnutí přečetli „pravou“ verzi.

Spisovatelka Janne Teller vedla debatu s českým publikem v polovině května v rámci Mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy.Foto: Jiří Šeda

Válka v Jugoslávii je hanbou naší generace

Je zajímavé, že na strom vyleze chlapec, to on má existenciální krizi. Hybatelkami děje jsou přesto dívky, které na Pierrovu krizi reagují a chtějí ji svérázným způsobem vyřešit. Je tahle genderová dynamika náhodná?

Spíš ano. Když píšu, vciťuji se do každé postavy, vnímám je jako jednotlivce a přemýšlím o jejich specifických potřebách a motivacích, neuvažuji tedy na rovině genderu. Kdybych měla přemýšlet nad důvodem, proč na strom vylezl zrovna chlapec a proč je vypravěčkou dívka, nenapadl by mě žádný. Myslím, že tenhle prvek je patrnější ve filmu, jednoduše protože máte herce a herečky neustále na očích. Pierre má taky v knize mnohem víc obsáhlých monologů, jimiž opravdu nahlodá představy o světě všech svých kamarádů. Ve filmu to možná vypadá, že mu děti chtějí prostě pomoct ze špatné nálady, je to zkrátka jiný zážitek. Což je pochopitelné vzhledem ke specifikům filmového média, kde není prostor na stejné zastávky.

Koordinátorka intimity Ita O’Brien tvrdí, že někdy má nahota ve filmu své opodstatnění. Sama jednou koordinovala obří davovou scénu, při které byly desítky nahých lidí při orgiích. (Snímek z roku 2021.)
Foto: Profimedia.cz

Změnila pravidla hry ve filmu. „V žádné práci nás nikdo nemá právo zneužívat,“ tvrdí O’Brien

Násilí a právo

Zatím zněla vaše metoda spíš intuitivně. Když si ale přečtu vaši biografii, píše se v ní, že vaše tvorba je plná velkých témat vyjadřujících se ke světu. To by ve mně evokovalo nutnost plánování a rozmyslu.

Intuice a plán jsou při tvorbě v neustálém konfliktu. Záleží to samozřejmě knihu od knihy. Někdy se člověk může nechat víc unášet, jindy musí být pečlivější a připravenější. Obzvlášť když se věnuje skutečným historickým událostem. Jedna má kniha se odehrává v Bosně během války v devadesátých letech, musela jsem tedy strávit hodně času studiem, mluvením s pamětníky, a dokonce jsem navštívila některá místa, kde jsou následky stále patrné. Samotní hrdinové jsou však fiktivní, může se jim stát cokoliv, a právě tady mám prostor při psaní improvizovat a dát prostor intuici.

Jugoslávská válka pro mě vlastně byla způsobem, jak se vypořádat s vlastní zkušeností. Strávila jsem mnoho let v Mosambiku prací pro Organizaci spojených národů, kde se odehrávala hrozivá občanská válka. Věnovat se přímo jí by pro mě ale bylo moc bolestné, rozhodla jsem se tedy vyjádřit se prostřednictvím jiného, už ukončeného konfliktu. Jugoslávská válka je navíc hanbou naší generace – když se podíváme do moderní minulosti, vidíme španělskou občanskou válku, ve které se mladí lidé napříč Evropou sebrali a šli bojovat proti Francovi. Tak velký byl zájem o to, co bylo vnímáno jako správná věc.

V případě Jugoslávie se ale nesnesitelně dlouho přihlíželo genocidě, aniž by kdokoliv zasáhl. Dělo se to, když jsem byla třicátnice, a bylo to pro mě šokující. Nyní jsem se tedy zpětně pokoušela pochopit, co se tehdy přesně dělo. Ne na úrovni politiky, ale lidských rozhodnutí.

Profesí spisovatelkou jste nebyla vždy. Našla jste si cestu k psaní postupně, nebo jste k němu inklinovala vždy a pouze si nejprve budovala jinou kariéru?

V principu jsem byla spisovatelkou od mlada, vlastně už od dětství. Vždy mě bavilo psát a první povídku jsem v novinách publikovala, když mi bylo čtrnáct. Nicméně nepocházím z akademického prostředí, moji rodiče do Dánska imigrovali s cílem založit lepší život. A já musela podstoupit kvalitní vzdělání a najít si pevnou profesi, abych je ujistila, že jsem zajištěná a úspěšná. Spisovatelská pozice vás v Dánsku neuživí, rozhodně ne, když píšete fikci.

Mým cílem bylo stát se novinářkou a psát v médiích o důležitých společenských tématech. Fikci bych měla k tomu jako koníček. Ukázalo se však, že nejsem dost dobrá novinářka, na to mě příliš zajímá vyprávět příběhy. Protože jsem přesto chtěla nějak přispět světu, pracovala jsem dlouhé roky pro OSN, celou tu dobu jsem ale střádala peníze, abych splatila studentské dluhy a mohla se věnovat psaní. Měla jsem velké štěstí, že když k tomu došlo, hned mé první knize se zadařilo.

Vydání samotného Nic ale bezproblémové nebylo.

Kombinace dětských postav se stupňujícím se násilím a sexualitou byla pro mnohé odrazující. Chvíli to vypadalo, že knihu odmítnou vydat, pak byla zakazována na školách. Vyhrála jsem za ni několik cen, zároveň jsem ale cítila velkou nedůvěru a odpor, bylo to pro mě velmi zvláštní období.

Na dospívajícího chlapce dolehne existenciální tíže, celý příběh stráví tím, že pokládá základní otázky o smyslu vlastní existence.Foto: Film Europe

Myslíte si, že by se kniha se stejně ostrými reakcemi setkala, kdyby vyšla dnes?

Těžko říct. Už jen proto, že ještě před dvaceti lety zabíraly knihy víc veřejného prostoru než dnes. Na druhou stranu tu máme internet, který často vede lidi k tomu, aby se vzdali své individuality a přidali se k ukřičenému davu. Umím si představit, že bych se o sobě dočetla něco hodně nepěkného.

Nové technologie komplikují autorům zápletky

Ve filmu vidíme moderní mobily a počítače, odehrává se tedy někdy v současnosti, nikoliv před čtvrt stoletím. Není to ale problém? Když už postavy existují vedle současných technologií, neměly by zasáhnout do jejich života mnohem víc? Je dnes vůbec pro děti možné zažívat stejná dobrodružství s chytrými telefony v kapsách?

Věřím, že by Pierre na začátku příběhu svůj mobil zahodil, jinak máte ale samozřejmě pravdu. Lidé čelí napříč historií univerzálním výzvám, ty se však projevují různými způsoby, které vycházejí z jejich prostředí, včetně technologií. Sociální sítě jsou nakonec světem ve světě, v němž existují vlastní pravidla chování, etiketa a tabu. Tyto konflikty jsou ale virtuální a těžko zaznamenatelné formou klasického příběhu, proto je tak těžké o nich psát. A je těžké i zaznamenat je na film – přestože textování je všudypřítomnou součástí života, všimněte si, jak divně působí, když se ho filmaři snaží nějak vizuálně zpodobnit.

Před autory dnes vyvstává opravdu zásadní překážka. Velká část problémů, na nichž příběhy odnepaměti stály, dnes může být vyřešena rychlým telefonátem či vyhledáním potřebných údajů. Můžu vám říct jako spisovatelka, během jejíž tvorby k tomuto přechodu došlo, o jak velkou výzvu jde, když je třeba přijít se zápletkou. Člověk často musí vymýšlet, jak postavám zamezit v přístupu k jejich telefonům, ať už je to ztráta signálu, nebo vybitá baterka.

V případě Nic naštěstí pomáhá určitá nadreálnost, o níž jsme mluvili u zvoleného jazyka. V nějaké míře víme, že nejde o skutečné děti, ale postavy v příběhu, který tyto modernější prvky zkrátka nezahrnuje.

Řekla jste, že literatura dnes zabírá méně prostoru než dřív. Je to méně, než potřebuje? Jak se bude tento prostor vyvíjet?

Samozřejmě je skvělé, když lidé čtou, ale je jasné, že už nikdy nepůjde o stejně masovou činnost. Možná ale nebude špatně, pokud bude literatury existovat méně, bude ale kvalitnější, což se jeví jako možná trajektorie.


Heroine.cz je mediálním partnerem filmu Nic, který vstupuje do kin 1. června.

Aktuální číslo

  • o tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s