Nechte kluky brečet a holky soutěžit. Tradiční role škodí ve výsledku každému

Bylo by hezké představovat si, že všichni jsme natolik mužem nebo ženou, jak jsme k tomu individuálně dospěli. Nežijeme ale ve vakuu a naše návyky a životní volby vznikají na pozadí společenského nastavení. Jak úspěšně plníte svou úlohu, která je tu s námi údajně už od pravěku? A vyplácí se vám to?

Nedávno prolétl sociálními sítěmi test, ve kterém jste si mohli změřit, z kolika procent jste muž a z kolika žena. Byl tam soubor velmi návodně znějících otázek a úvod, který si málokterý testovaný přečetl. V tom úvodu totiž stálo, že test byl vytvořen na podkladě několika studií a výzkumů o genderových rolích. A tak se téměř do jednoho každý testovaný a testovaná ohradili, že přece není pravda, že muži nejsou náladoví, vždyť přece znají takových chlapů, co jsou jak na houpačce. A že není pravda, že pro ženy je důležité být oblíbená, vždyť přece já a sousedka vůbec tohle neřešíme.

Test se týkal stereotypů, které se s jednotlivými pohlavími pojí. Můžou nám na malou chvíli nastavit zrcadlo, ukázat nám, co společnost od mužů a žen očekává a jak moc nebo málo to ladí s naší přirozeností. Neměřili jste si ve skutečnosti své „mužství“ a „ženství“, ale to, do jaké míry jste stereotypní a jak odpovídáte společenským představám o tom, jaká je žena nebo muž.

Gentlemani, dřevorubci, hospodyňky a cool girls

Takže co tam máme? Správný muž je dokonalý gentleman. Jeho oděv je vždy příhodný, stisk ruky pevný, záliby vybrané a rozhled široký. Mezi základní dovednosti patří otevírání dveří a pomáhání do kabátu, ženu v restauraci nikdy neobtěžuje něčím tak přízemním, jako je placení, a genetickou informaci rozsévá zásadně v příbytku jak ze zahraničního katalogu. Anebo přesně naopak. Správný chlap má smrdět i z fotky. Už od pravěku se věnuje hlavně lovu divé zvěře pro obživu a rozsévání své genetické informace kvůli zachování rodu. Jediný pořádný sport je fotbal, pitný režim se doplňuje zásadně pivem a nejlepší zelenina je propasírovaná přes prase.

Vzorná domácnost je pýchou každé pořádné ženské, péče o děti je láska, která nevyčerpává, ale výhradně naplňuje a nic nestojí, a práce ve zdravotnictví je přece poslání. Kdo by mluvil o penězích, časové a fyzické náročnosti nebo neexistující dovolené?

Jakkoli směšné se nám absurdní stereotypizace mohou zdát, nemění to nic na tom, že určité společenské představy o „správném mužství“ existují. Je jim společný důraz na fyzickou sílu a aktivitu, snaha o úspěch jak pracovní, tak sexuální, a zároveň absence čehokoli blízkého emocím, smutku a bolesti. Chlapi nepláčou, to dá rozum.

Řada žen se hlásí k tomu, že je pro ně přirozené akceptovat svou genderovou úlohu „posledních normálních žen na Zemi“, které se starají o svůj vzhled, nechávají muže za sebe platit, rády jim za to uvaří a zřejmě taky, ehm, podrží. Více či méně slyšitelným podtónem bývá úsilí o získání mužské přízně, včetně té sexuální, která je odměnou za to, že svou úlohu tak dobře plní. Jiné ženy touto předepsanou úlohou pohrdají a vůči první skupině žen se snaží vymezit. Se slepicemi, které zajímají jenom šminky, mužíček a domácnost, si stejně nemají co říct. Zatímco „poslední normální ženy na Zemi“ jsou potěšeny lichotkou na svou ženskost, cool girls nejraději slyší, že „rozhodně nejsou jako jiné ženy“.

Maskulinní, nebo feminní?

Jaké vaše stránky odpovídají stereotypně mužským a ženským? Udělejte si test zmiňovaný v úvodu článku. 

Ať už je to jakákoliv strategie, je zjevné, že jde o reakci na silný společenský tlak. Velká část lidí ji ještě ke všemu zaujímá zcela nevědomky a dělá věci tak, jak je cítí, k jakým byl vychováni a jaké jim jsou známé a pohodlné. Všechny tyto strategie jsou naprosto v pořádku a každý člověk by se měl chovat v souladu se svým vlastním nastavením. Co však už úplně v pořádku není, je vnucování své vlastní strategie jako jediné správné a pohrdání těmi, kdo to zkrátka mají jinak.

Péče jako vrozená superpower

Pokud bychom shrnuli vlastnosti, které se považují na obecně feminní, tím jaksi všeobjímajícím je důraz na vrozenou citlivost, empatii, komunikativnost a schopnost (ba dokonce potřebu) pečovat o jiné. Holčičky mají být hodné a poslušné (a hezké, pro potěchu oka). Jistě časem zatouží po sňatku a po dětech, budou opečovávat manžela, domácnost (je to její vizitka), následně ty děti, poté například starší příbuzné nebo jiné blízké osoby. Pokud se v práci dostanou do vedoucí pozice (po které ale přirozeně netouží, jen to nikomu neumí odmítnout), pak se čeká, že to budou empatické podporovatelky a koučky, spíše než autoritativní šéfové (protože pak by z ní byl babochlap).

Taky se vám z toho dělá trochu špatně? Máte pocit, že je dnes všechno jinak a takhle už dnes nikdo neuvažuje? Začátkem srpna sdílela na svém profilu členka Trikolóry Natálie Vachatová úryvek z příručky o pravidlech pro zřizování mikrojeslí z dílny MPSV (pro děti od 6 měsíců do tří let). Citace z materiálu typu „neříkáme, že nějaká hračka či aktivita je jen pro chlapce, nějaká pro dívky“ a „povzbuzujeme dívky a chlapce ke společným hrám, které jsou běžně přisuzovány pouze jednomu pohlaví“ vzbudila ve stovkách komentářů a sdílení vlnu pohoršení nad koncem světa tradičních hodnot a prosazování zhoubného chování „proti lidské přirozenosti“.

Neslučitelná jsou údajně i naše přání, preference, očekávání. Jako by ženy a muži v podstatě neměli toužit po stejných věcech, usilovat o dosažení stejných cílů nebo alespoň používat stejných metod.

I když se na individuální úrovni můžeme rolím vzpírat, důsledkům široce společensky vnímaných genderových rolí se neubráníme. Obzvlášť jeden z důsledků tohoto společenského předpokladu je velmi závažný: Pokud je schopnost pečovat polovině lidstva „bezpracně“ vrozená, ztrácí na hodnotě. Není to nic, co by se ženy musely nějak učit nebo trénovat či rozvíjet. To má pak vliv na to, jak vnímáme hodnotu například domácích prací, neformální péče nebo „ženských“ profesí. Vzorná domácnost je pýchou každé pořádné ženské, péče o děti je láska, kterou všechny ženy umí samy, nevyčerpává je a nic nestojí, a práce ve zdravotnictví je přeci poslání. Kdo by mluvil o penězích, časové a fyzické náročnosti nebo neexistující dovolené?

Sebeoběť a práce z lásky

Co to znamená v praxi? Pokud vezmeme v potaz např. současná data o vzdělanosti, míře rozdílů v odměňování mezi ženami a muži nebo rozvodovosti a přihlédneme ke stavu sociální legislativy včetně toho, co můžeme nazývat „prorodinnými opatřeními“, můžeme si nakreslit celkem jednoduchý scénář.

Genderové role

Genderové role bychom mohli vymezit jako soubor společenských očekávání ve vztahu k osobám jednotlivých pohlaví. Existují představy o tom, jak se ženy a muži chovají, uvažují, jak vypadají. Jakým koníčkům dávají přednost, jaká preferují povolání, jaké mají „typické“ vlastnosti. Často se o těchto rolích (nebo některých jejich prvcích) uvažuje jako o něčem daném, neměnném, dokonce vrozeném a přirozeném. Tak tomu ale není, jejich obsah se jednak mění v závislosti na situaci, v níž se daná role „hraje“ (dcera, matka, milenec, otec, šéfová), jednak v závislosti na společenství, které tuto roli konstruuje. Genderové role se odlišují regionálně, třídně, dle náboženské příslušnosti a podobně. A pochopitelně se proměňují i v čase – obsah genderových rolí dnes není zcela totožný, jako byl za časů našich prarodičů.

Mladá žena vystuduje např. český jazyk a literaturu a nastoupí jako učitelka na gymnázium v některém středně velkém městě. Do pěti let od ukončení studia se vdá a porodí dvě děti, mezi kterými bude dvou až tříletý rozdíl. Jelikož vydělává o hodně méně než manžel, přestože ten má jen středoškolské vzdělání, zůstane s dětmi doma, a protože školky nejsou a ani peněžně se to nevyplatí, nastupuje zpátky do práce, až když jsou mladšímu dítěti 4 roky, tedy po sedmileté pauze. Její spolužák z ročníku už tomu gymnáziu řediteluje, ale pro ni zůstává jen série pracovních poměrů na dobu určitou a vedení školní knihovny za příplatek pár stovek měsíčně. Kromě dětí se postupně začne starat i o manželovy stárnoucí rodiče, následně i ty své, a někdy po čtyřicítce s údivem zjistí, že se její manželství rozpadlo, tak jako každé druhé.

Na děti zůstane sama, manžel má novou rodinu. Není výjimkou, že své příjmy z podnikání „optimalizuje“, aby na výživném platil co nejméně. Stále chodí občas pomoci bývalé tchyni a tchánovi, protože jsou na to zvyklí, nikdo to tak dobře neumí jako ona, a copak by mohla prarodičům svých dětí něco odmítnout? A tak postupně pečuje o všechny, kromě sama sebe, na nic podobného profesnímu rozvoji jí už nezbývají síly, až nakonec pár let před důchodem musí na Úřad práce, protože se s novými pedagogickými metodami neumí sžít. Ty tři roky v evidenci nějak přežije, novou práci jí nikdo nedá, a následně ji v důchodu čeká jen pár korun, tak akorát na nájem bytu, kam se po odchodu dětí z domova odstěhovala. Sama bydlení neutáhne, tak se sestěhuje se starším mužem, se kterým se seznámila na seniorském výletě a opět se o někoho stará, i když by už chtěla mít svatý klid.

Péče je společensky naprosto nepostradatelná hodnota, která ale neprochází z velké části trhem, a i proto její finanční ohodnocení je doslova nula nula nic. Sebeobětování můžeme považovat za ušlechtilé, ale proč k němu více či méně explicitně vychováváme polovinu populace, abychom se za to svým dcerám nejen neodměnili, ale místy i vysmáli, to je otázka.

Kdo nehraje s námi

Porušení nebo překročení genderových rolí se na druhou stranu spíš promine ženám než mužům. Představme si třeba reakci, jaké se může dostat holčičce hrající si s figurkou superhrdiny a chlapečkovi hrajícímu si s panenkou v kočárku. Jenže na co svá princátka připravujeme, pokud je tlačíme do úzce vymezených rolí? Budou se celoživotně potýkat se strašákem selhání a možná budou tajně chtít dělat věci, které si ale nikdy nedovolí. (Jedním z velmi populárních vláken na Redditu byla otázka, co by muži dělali, kdyby to nebylo považováno za „ženské“. Nosili by například sukně, používali hodně kosmetiky a věnovali by se ručním pracím.

Zdaleka ale nejde jen o koníčky. Nutnost konstantně plnit úlohu racionálního tvrďáka se může projevit a nezřídka také projeví v potížích s prožíváním, vyjadřováním a zpracováním emocí nebo v popírání psychické i fyzické bolesti a problémů, často i s těžkými dopady na zdraví. Pokud se nevyznám ve svých emocích, zejména smutku, lítosti nebo zklamání, a nemám nástroje k jejich zpracování a zvládnutí, co ze mne bude? Cholerik s vysokým tlakem. Nebo morous, se kterým nikdo nevyjde. Agresivní násilník a domácí tyran. Takhle by bylo možné pokračovat, jedna možnost lákavější než druhá.

S takovým partnerem, manželem či otcem pak není jednoduché vyjít, a ne každý zvládne nálož tzv. emoční práce, kterou tento typ partnera představuje. Důsledkem bývají nešťastné vztahy, případně jejich konec, odcizení od dětí, od dalších blízkých. S ohledem na společenský předpoklad, že muži nejsou „k péči zrozeni“ – ale nejen z tohoto důvodu –, jim pak v případě nezletilých dětí bývají výrazně méně často svěřovány do péče.

I úloha frajera, který necítí bolest a přechází příznaky nemoci, má celkem jednoznačný dopad na duševní i fyzické zdraví. V rámci EU je například míra úmrtnosti v důsledku alkoholismu a drogové závislosti u mužů více než čtyřikrát vyšší než u žen, násobně vyšší je pak i úmrtnost mužů z řady jiných důvodů, jako je například záměrné sebepoškození či sebevražda. Muži umírají více i na řadu forem rakoviny nebo v důsledku ischemické choroby srdeční. Ačkoli důvodů je pochopitelně více, společenské stereotypy se jednoznačně podílejí na přístupu mužů k jejich vlastnímu zdraví.

Příštím generacím

Na genderových rolích je mimo jiné zajímavé, jak protikladně jsou konstruovány. „Typicky mužským“ vlastnostem často u žen odpovídají očekávání opačná – například mužské racio vs. ženské emoce. Podobně neslučitelná jsou i odpovídající přání, preference, očekávání. Jako by ženy a muži v podstatě neměli toužit po stejných věcech, usilovat o dosažení stejných cílů nebo alespoň používat stejných metod.

U chlapců a mužů se například typicky očekává, že budou průbojní, ambiciózní, draví, soutěživí. Ženy a dívky pak takové osobnostní nastavení mít nemají a je považováno v podstatě za nepřirozené, pokud takové jsou. Zrovna tento stereotyp má skutečně tuhý kořínek, bez ohledu na to, že reálně existuje řada mužů, kteří se nikam nederou, a řada ambiciózních žen. A tak může například místopředseda Českého olympijského výboru tvrdit, že ženy sportovkyně nejsou vlastně vůbec soutěživé, i když se tomu řada současných českých reprezentantek v mnoha sportech může zcela upřímně vysmát.

Pokud tedy někdo (zejména dětem) tvrdí, že dnes může být kdokoli čímkoli, neříká pravdu. Přesněji řečeno, neříká celou pravdu. Výraznější vykročení mimo očekávání společnosti je zkrátka náročné, mnohem náročnější, než by v uvolněnějším společenském nastavení muselo být. A nejde tady o schopnosti, nadání nebo vlohy, ale čistě jen o to, co se od vás jako od muže nebo ženy očekává. Pokud si uvědomíme, že lpěním na genderových rolích odčerpáváme z lidí spoustu sil, energie, nadšení a kdo ví čeho všeho dalšího, možná to bude první krok na cestě ke svobodnější společnosti méně sešněrované stereotypy a očekáváními. V ideálním případě bychom si rovněž mohli uvědomit, že to, co očekáváme od ženské části populace, má společensky i ekonomicky bohužel nižší hodnotu, a to je krutě nefér. To by mohl být krok ke společnosti spravedlivější.

Aktuální číslo

  • Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
  • Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
  • Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
  • Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
  • K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
Popup se zavře za 8s