Deník zdravotní sestry v době pandemie 5: Kdy se přestaneme bát?

7 473 | Šárka Albrechtová | 27. 4. 2020 | Deník zdravotní sestry

Karanténa a další výjimečná opatření trvají už šestý týden. I když se situace v mnohém zlepšuje, spousta omezení tu s námi bude ještě dlouho. V neustálé pohotovosti a pracovním nasazení zůstávají i zdravotníci včetně sestry Šárky Albrechtové z Fakultní nemocnice Vinohrady, která v dalším díle svého deníku reflektuje události posledních týdnů...

Shutterstock

Předchozí díl: Deník zdravotní sestry v době pandemie 4 – Čekáme, bojíme se, doufáme

Po měsíci jsem se vrátila ze synova bytu k sobě domů. Ten měsíc byl maraton mezi prací a prací. Byla jsem ráda, že v jeho bytě můžu zůstávat, protože zvlášť ty první týdny jsem jen chodila do práce a spala. To se teď změnilo. Vrátila jsem se domů a přišly běžné starosti, na které jsem úplně zapomněla. Protože když jsme ty první týdny byli v nemocnici téměř pořád, firmy nám posílaly jídlo, takže jsem se po spoustě let nemusela starat o nic jiného než o svou práci.

Je zajímavé vrátit se zpátky do reality. Nevím, jestli je covid u konce, nebo jestli nás ještě čeká další vlna, ale pro mě osobně je to zvláštní zastavení v čase a v mém životě. Člověk si uvědomí spoustu věcí, některé i přehodnotí, jak pracovně, tak i soukromě, a vlastně je to takový životní time out, kdy se život zastavil a převrátil na hlavu, pak zase vrátil zpátky, a teď běží dál ve svých kolejích téměř jako předtím…

Podělte se o své příběhy z izolace!

Shutterstock

Jak prožíváte karanténu vy?

Napište nám své příběhy a vůbec nemusejí být z první linie. 

Podělte se o svůj příběh na Facebooku, nastavte svůj příspěvek jako veřejný, otagujte v něm profil Heroine, označte ho hashtagem #kazdajsmehrdinka, a my vám jako poděkování pošleme květnové číslo časopisu zdarma. Nebo nám ho pošlete na redakce@heroine.cz. 

Inzerce: Yves Rocher

Už nebýváme každý den v práci a pracujeme v infekčním prostředí poměrně jistě. Pacienti, kteří k nám přijíždějí poslední dny, jsou velmi sporně diagnostikovatelní a je zajímavé, jak se s příchodem covidu změnil náhled na některé příznaky. Vypadá to u nás tak, že každý člověk, který má teplotu, musí být vyšetřený na infekčním příjmu. Napadá mě, jestli od roku 2020 budou všichni lidé, kteří mají teplotu, bráni jako velmi infekční a budou vyšetřováni, nebo jestli se někdy vrátíme do normálu. S tím souvisí i to, že jak jsem doma, chodím na procházky se psem a všimla jsem si, že místo pozdravu, který byl dřív běžný, si lidi nasadí roušku a otočí hlavu. Zvláštní a hodně nepříjemný. Takže si říkám, jestli se budeme napořád bát, nebo jestli až nám vláda řekne, že můžeme sejmout roušku, tak luskneme prsty a bát se přestaneme…

Perspektiva je teď jiná. Katastrofa se nekoná. Víme, že se situace uklidňuje, všechna ta opatření snad brzo skončí. Méně se bojíme, já už vůbec neřeším, jestli je ten člověk nakažený. Nemám strach se přiblížit a komunikovat velmi zblízka. Cítím se navzdory trochu pochybným respirátorům celkem chráněná, navíc celou dobu používám ochranný štít. Ty respirátory… ony nedoléhají těsně ke kůži. Netrpíme otlaky, protože nás nic netlačí. Upřímně, raději bych možná měla sedřenou kůži než pocit, že to jaksi není dokonalé. Ale nic s tím bohužel nenadělám, takže se na to snažím nemyslet. A sedřená kůže je zas potenciální brána pro infekce. Takže babo raď…

Někteří z mých kolegů zažívají, že jejich blízká rodina se bojí kontaktu s nimi, což musí být hrozně těžké. U nás to probíhá tak, že se s rodiči normálně obejmeme. Mým rodičům je 70+, ale jinak jsou zdraví, takže po nějakých počátečních opatřeních, kdy jsme drželi distanc, se teď snažíme žít normálně. Neumím si úplně představit, že bych ještě při té vší práci, při tom všem, co jsme zažili, nemohla obejmout svoje blízké.

Jak se všechno vrací do normálu, tak se do normálu vrací i škola, takže ze starostí pracovních jsem skočila do starostí školních. Máme za sebou půlku semestru, žádné přednášky jsme neabsolvovali, všechno nám chodí mailem, takže bude zas zábava.

Prostě to vidím jako určité zpomalení a doufám, že to není rouhání a že všechno už to bude v pořádku a jenom se to bude zlepšovat. Vnímám to jako zdvižený prst. Abychom byli pokornější ke všem, k přírodě, okolnímu světu, ke svým blízkým. Víc si vážit, míň spěchat, víc přemýšlet. Pro mě je to velmi osobní zastavení, za které by se snad možná dalo i poděkovat – ale to už by na vás bylo asi moc a na mě vlastně taky.

Přečtěte si všechny díly deníku zdravotní sestry:

Díl 1.: Říkám si, že je to dočasný

Díl 2.: Začínám mít stíhu z dezinfekce

Díl 3.: Pohodové dny v nás vzbuzují nervozitu

Díl 4.: Čekáme, bojíme se, doufáme

Šárka Albrechtová

Šárka Albrechtová

Zdravotní sestra ve FN Vinohrady. Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

Prodloužená záruka? Pozor, co vlastně kupujete

Prodloužená záruka ke zboží – to zní lákavě. Někdy vám ji obchodník dává zadarmo jako součást nákupu, jindy si ji můžete přikoupit jako...

Peníze

Odstupné při výpovědi, servis kanceláří... Co teď právník nejvíc řeší

Téměř 200 zájemců využilo od poloviny března poradnu, kterou web DostupnýAdvokát.cz spustil na pomoc s dopady pandemie Covid-19. Zakladatel...

Finmag

Pionýr kulturních válek Allan Bloom a uzavírání americké mysli

Allan Bloom je jedním z otců kritiky politické korektnosti na amerických univerzitách – byť jeho dnes proslulá kniha o úpadku vysokoškolského...

Finmag

Korona prohloubí zombifikaci americké ekonomiky. Po ní by ale měla přijít očista

Spojenými státy se potácejí zombie a s globální pandemií to souvisí jen částečně.