Deník zdravotní sestry v době pandemie 4: Čekáme, bojíme se, doufáme

Předchozí díl: Deník zdravotní sestry v době pandemie 3: Pohodové dny v nás vzbuzují nervozitu

7. dubna 2020

Další pohodový den. Zdá se, že pacientů nepřibývá nijak rapidně, alespoň ne u nás na fever clinic, ale zaznamenala jsem, že na neinfekční části našeho příjmu pacientů přibývá. Jsou to pacienti, kteří se ve chvíli, kdy začala restriktivní opatření, báli zavolat záchranku, protože se báli infekce. Nyní znovu nastává doba pro všechny příjmu obvyklého typu, kdy si při drobném píchnutí tu nebo onde volají záchrannou službu, aniž by to byl stav, který je ohrožuje na životě, nebo kdy je nutné okamžité vyšetření lékařem…

Z pohledu infekční části to byl klidný den. Přichází další medikové a sestřičky, kteří se zaučují, všechno funguje. Myslím, že jsme připraveni, pokud by nastala nějaká horší vlna a přišlo víc pacientů.

8. dubna 2020

Dnes bylo hodně práce. Většinou jsme se starali o nemocné, kteří jsou ve starším věku a často mají různá přidružená onemocnění. Někteří už jsou dlouhodobě ležící, ale některým z nich třeba ještě před pár dny bylo úplně dobře a teď najednou dostanou horečku a jsou neschopni chůze a přijedou k nám. Když se tak nad nimi skláním v tom obleku, v té vší ochraně, kdy jsou mi vidět jen oči, tak si říkám, co se asi těm lidem hodí hlavou…

Když ještě včera nebo předevčírem sledovali televizi a viděli zprávy, protože všem těm informací o současném dění se nedá zcela vyhnout… Co se jim asi honí hlavou, když se najednou ocitnou v tom prostředí a vidí jen ty oči ve skafandru? Co si asi říkají? Takhle to nakonec vypadá? Jsem nemocný a mám ten ošklivý virus? Nebo nepřemýšlí o ničem, protože jim není dobře a nemají moc sílu na nějaké velké přemýšlení?

Dneska to na mě prostě nějak dolehlo. Zdálo se mi, že většina těch pacientů, kteří byli v těžkém stavu a opravdu jim nebylo dobře, ale byli při vědomí, měla obrovskou sílu a odvahu. A tak jsem si říkala, že na jednu stranu je ta naše práce fajn, protože jsem měla pocit, že jsme opravdu užiteční, že léčíme a že děláme všechno, co máme, aby ti pacienti byli v pořádku. Ale pak jsem si říkala, že můj dobrý pocit z práce stojí na tom, že je někdo nemocný a že mu je vážně zle. Mám z toho rozporuplné pocity a nevím přesně, jak to popsat.

Když jsou pacienti u nás a my provádíme běžnou péči - odebíráme krev, zavádíme kanyly, dáváme infuze a inhalace, točíme EKG, měříme fyziologické funkce - tak pokud je to ten trochu možné, snažím se s těmi lidmi mluvit. O úplně běžných, obyčejných věcech, o rodině, nebo o tom, co prožili v životě, jak se mají a tak dále. Vždycky, když odjíždějí na oddělení, tak se loučíme a já jim přeju, ať jsou brzy fit a oni se usmívají. Je to hezký. Tohle se samozřejmě děje i za normálních okolností, když jsou lidi nemocní bez koronaviru, ale v téhle době, když víme, jaké jsou následky u hodně nemocných a starých lidí, tak - když se zavřou za nimi dveře, tak si tiše přeju, aby byli opravdu fit a v pořádku.

16. dubna 2020

V sobotu to bude měsíc, co se otevřela na fever clinic. Za tu dobu už všechno perfektně funguje, jsme sehraný tým, který ví, co má jak udělat. Do týmu patří sestřičky, záchranáři, lékaři, medici a všechno klape. V tenhle čas je na našem oddělení klid, pacientů nepřibývá, řekla bych, že naopak. Hodně pacientů teď přijíždí na neinfekční část, jsou to poměrně nemocní lidé, kteří zřejmě trošku zanedbávali svá onemocnění ze strachu z koronaviru, a nyní jsou v poměrně závažném stavu.

Na fever clinic je to takové vyčkávání v připravenosti. Pokud se situace nebude zhoršovat, tak to bude príma. Pokud se zhorší, tak jsme připraveni. Všichni se drží stranou optimistických výhledů, raději, ať to nezakřikneme. Je to zvláštní, všichni máme radost, že jsme zdraví, i naši kolegové a blízcí, ale je tam to velké ALE. Co když…. Čekáme, bojíme se, doufáme.

(Další pokračování deníku Šárky Albrechtové připravujeme)

(Foto: Shutterstock)