E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium

Deník zdravotní sestry v době pandemie 3: Pohodové dny v nás vzbuzují nervozitu

Pandemie koronaviru a s ní spojená globální krize dopadla nejrychleji a nejhůře na zdravotnictví. Lékaři, sestry a další zdravotnický personál denně čelí přibývajícímu počtu nakažených, nedostatku ochranných pomůcek, vyčerpání a riziku vlastní nákazy. Na webu Heroine jsme se proto rozhodli publikovat deníkové zápisy zdravotní sestry Šárky Albrechtové z Fakultní nemocnice Vinohrady a zprostředkovat tak příběhy lidí bojujících s virem doslova v první linii.

Předchozí díl: Deník zdravotní sestry v době pandemie 2: Začínám mít stíhu z dezinfekce

3. dubna 2020

Dneska jsem poprvé zaregistrovala, že jdu do práce bez vnitřního napětí z toho, že úplně přesně nevím, co mě čeká. Jak mám co zorganizovat, a co je ještě potřeba zařídit. Ráno to bylo konečně jiné a bylo to jako jít úplně obyčejně do práce.

Den byl náročný. Na fever clinic dorazila úplně nová sestřička, kterou bylo potřeba oddělením provést a zaučit. Dorazil i nový medik, první vlaštovka, který u nás bude pracovat na pozici sanitáře a tzv. červeného průvodce (pozn. red. nemocnice je rozdělena na zóny - neinfekční zelenou, oranžovou tvořící předěl mezi infekční a neinfekční částí, a červenou infekční část). Červený průvodce je člověk, který provází pacienty fever clinic – u vstupu jim pomůže s oblečením, zakrytím oděvů, s aplikací rukavic a všech ochranných pomůcek, do kterých u nás pacienty oblékáme. Jeho další úlohou je, aby doprovázel pacienty do boxu a potom se o ně v těch boxech postaral, když něco potřebují a není zrovna přítomná sestřička. Má na starosti i komunikaci vysílačkou. Tou se domlouváme s čistou částí příjmového oddělení. Je to tzv. triážová budka, což je místo, ke kterému dorazí každý pacient. Sedí tam sestřička a jejím úkolem je určit, zda pacient patří na infekční, nebo neinfekční část.

Pacientů bylo dneska hodně. Přicházejí ve vlnách, chvílemi to vypadá, že je oddělení zahlcené, ale pak si to postupně sedá. Pacienty vyšetřujeme, odcházejí, nebo jsou hospitalizovaní. Je zvláštní, že nic z toho se neděje postupně. Vždycky je to nárazová, rychlá akce. Hodina, dvě, někdy i tři, kdy se velmi zapotíme a pak následuje chvilka klidu. Trošku si s obavami říkám, co bude dál, když bude pacientů přibývat, a jestli ty chvilky, kdy si člověk oddychne, budou ubývat, anebo jestli se nám vše podaří udržet, jako to funguje teď.

Foto: Inzerce: Yves Rocher

Podělte se o své příběhy z izolace!

Jak prožíváte karanténu vy?

Napište nám své příběhy a vůbec nemusejí být z první linie. 

Podělte se o svůj příběh na Facebooku, nastavte svůj příspěvek jako veřejný, otagujte v něm profil Heroine, označte ho hashtagem #kazdajsmehrdinka, a my vám jako poděkování pošleme květnové číslo časopisu zdarma. Nebo nám ho pošlete na [email protected]

Co se týče pohybu po infekční klinice - všichni jsme zabaleni v ochranných oblecích. Máme ochranné štíty, masky a brýle, dvojité rukavice, na nohách holiny nebo galoše. Samotný pobyt v tomhle oblečení nám omezuje sluch a všechny další smysly. Máme velmi zúžené zorné pole, protože ten oblek zasahuje až ke kraji očí, nemáme žádný čich, a i s hmatem jsme trochu na štíru, protože přes dvojité rukavice je těžké udělat nějaký preciznější výkon. Všichni jsme se shodli na tom, že když jsme v nich navlečeni a pracujeme intenzivně, tak čas jako by nebyl. Je to takový nečas. Jdeme večer domů a to vnímání smyslů tak strašně ovlivňuje celé tělo… Je těžké popsat, jak se v tom člověk cítí, a jak se cítí potom, když se vysvlékne a dá si úžasnou sprchu a zase je to on.

Četla jsem některé reakce na první část deníku a je tam spousta poděkování za práci, kterou děláme. Neskutečně si toho vážím. Ale chci k tomu říct - a teď mluvím fakt jen za sebe - tohle je naše práce. I když s tím člověk nepočítá, tak ve chvíli, kdy se něco takového stane, tak prostě ví, že je v tom riziku, ale protože je to jeho práce, tak to dělá. Někdo míň rád, někdo víc rád, ale prostě to děláme, protože se to stalo.

Mám spoustu kamarádek, které jsou v tuhle chvíli zavřené doma buď samy, nebo s rodinou, s dětmi. Jsou všichni na jedné hromadě, táta, máma, děti, a ne vždycky je to snadný. Pro mě je zase tohle na smeknutí kloboučku, protože vydržet doma bez toho, aby se děti pořádně vyběhaly, aby se šlo do kina, do divadla, abychom si zašli na písek k sousedce… To je podle mě taky boj. Držme si palce všichni dohromady.

Když jsem jeden den zmiňovala to úmrtí sestřičky z Thomayerovy nemocnice, tak jsem si pak pro sebe udělala takové rozhodnutí - nebudu sledovat média. Nesleduju vůbec nikde počty nakažených, počty vyléčených, počty testovaných, počty zemřelých. Prostě to nesleduju a vůbec mi to nechybí. Nepotřebuju to. Zjistila jsem totiž, že mě to strašně stresuje. Naštěstí v bytě nemám televizi a myslím si, že když se tím člověk přestane zabývat a dělá jen to, co má v danou chvíli dělat, nebo dělá, co může, nebo chce, tak je to lepší cesta.

6. dubna 2020

Dnešek by se dal nazvat pohodovým dnem. My všichni, co pracujeme na příjmových odděleních, jsme zvyklí na velký šrumec a velký přísun pacientů v průběhu celých dní i nocí, takže pohodový den v nás vždycky vzbuzuje nervozitu. Když byly na našem příjmu běžné dny, tak jsme se navzájem varovali a ve chvíli, kdy někdo řekl „to je dneska pohoda“, tak se pak vždycky něco semlelo. Takže si na takové soudy dáváme velký pozor… Teď už je ale večer, takže můžu říct, že to pohodový den byl.

Když si přilepíme rukavice k tyveku náplastí, tak se ta náplast odchlípne a všechno, co se v tyveku drží, odkapává do rukavic a bot…

O víkendu jsme zpracovala nějaké pracovní postupy a konečně mám pocit, že práce a fungování našeho oddělení má nějaký rámec. Poslala jsem to kolegům, aby se k tomu vyjádřili, takže čekám zpětnou vazbu. V nemocnici vznikají další oddělení, která se budou zaměřovat na péči o pacienty s pozitivním testem na koronavirus. Mám pocit, že ve vzduchu visí otázka, jestli opravdu přijde to, na co jsme se připravovali. Jestli všechna ta opatření nejsou příliš, jestli jsme to nepřehnali, jestli jsme opatření nepředimenzovali…

Druhá otázka ale je, jestli bychom měli čas se ptát, kdyby se všechna ta opatření neudělala. Kdyby se neustanovily všechny ty zákazy a restrikce, jak by to dnes vypadalo na naší fever clinic. Jestli bychom nebyli taky tak přesyceni a neschopni se o všechny pacienty dobře postarat tak, jako to vidíme v jiných státech. To asi nikdo neví. Navíc je určitě předčasné říkat, že po bitvě je každý generál. Uvidíme. Přiznávám, že jsem se dneska podívala na statistiky pacientů, a ta čísla se mi zdají poměrně pohodová. Zdá se, že pacientů příliš nepřibývá, a že se všechno dobře zvládá.

Na fever clinic jsme dostali další zásilku obleků tyvek. Jsou zcela neprodyšné, takže po hodině práce máte v rukávech, botách a všude po těle jezírka potu, což je opravdu hodně nepříjemné. Když se takhle zpotíte, odlepí se vám všechny ochranné věci, které si přilepujeme na sebe. Když si přilepíme rukavice k tyveku náplastí, tak se ta náplast odchlípne a všechno, co se v tyveku drží, odkapává do rukavic a bot… uf. Je to poměrně nepříjemné. Možná to souvisí s tím, že se oteplilo, ale spíš si myslím, že to bude kvalitou těch obleků. Díky bohu za ně, máme je a máme se do čeho obléct, ale práce se tím velmi znesnadňuje.

(Další pokračování deníku Šárky Albrechtové připravujeme)

(Foto: Shutterstock)

Foto: Shutterstock

Heroine radí a pomáhá v čase karantény

Pokud v době nouzového stavu a domácí izolace také čelíte spoustě nečekaných problémů a často si nevíte rady s péčí o sebe, děti či vaše blízké, možná oceníte některé rady a návody, které vám v těchto dnech přinášíme.

Aktuální číslo

  • O tom, jak rodí ženy, rozhodují muži
  • BDSM coming out
  • Malý, tlustý, plešatý? Body shaming se týká i mužů. Promluvili Čestmír Strakatý, Šimon Holý, René Levínský a Jordan Haj
  • Budoucnost je rostlinná
Popup se zavře za 8s