nové číslo Heroine právě v prodeji

Neziskovky nepotřebují vypadat lacině

21. říjen 2019
32 679

S šéfkou Nadačního fondu Českého rozhlasu Gabrielou Drastichovou o měnícím se neziskovém sektoru, generační obměně dárců, budoucnosti projektu Světluška, negativních dopadech dotačního byznysu a rivalitě mezi jednotlivými neziskovkami.

Zatímco o Nadačním fondu Českého rozhlasu a jeho projektech se dá na internetu najít spousta informací, o vás tam toho moc není…

Což je možná dobře. (smích)

Myslím, že ne. Kudy vedla vaše cesta do neziskového sektoru?

Původně jsem pracovala jako personalistka. Ve chvíli, kdy se mi narodily děti, jsem ale začala přemýšlet, jak co nejlépe skloubit rodinu a práci. Moje cesta tak postupně vedla z byznysu do neziskového sektoru, který mi tohle dokázal nabídnout. Myslím, že u mnoha žen je to podobné.

Nejdříve jsem dělala projekťačku v sociálních službách. Chtěla jsem se ale dál vzdělávat, takže jsem šla do Asociace společenské odpovědnosti, kde mě strašně lákalo téma udržitelného podnikání. Dlouho jsem profesně žila v klasickém modelu CSR [společenská odpovědnost firem – pozn. red.], kdy jen žádáte firmy, aby vám v rámci svých filantropických aktivit darovaly peníze. Udržitelné podnikání nabízelo nejenom páchání dobra pro dobrý pocit, ale především funkční propojení dobra s byznysem. V Asociaci jsem strávila zhruba dva roky a v téhle problematice získala zkušenosti v kontextu Česka i zahraničí. Pak přišla příležitost v Nadaci Vodafone, ve které jsem spoluvytvářela nadační strategii velkého korporátu. Nakonec jsem přišla do Nadačního fondu Českého rozhlasu, kde můžu přímo určovat směřování naší činnosti a sledovat, jak se nastavené změny propisují do výsledků, což je pro mě nová situace, protože dřív jsem byla vždycky řízená ještě někým jiným.

Gabriela Drastichová

Na FF Univerzity Palackého v Olomouci vystudovala andragogiku a anglickou filologii. Po ukončení studia prošla v rychlém sledu akademickou sféru, malou i velkou firmu a neziskový sektor. V Laboratoři distančního vzdělávání na MFF UK se zapojila do prvních projektů tvorby e-learninových kurzů, v tom pokračovala ve společnosti RENTEL, která vzdělávala úředníky. Pak šla pracovat do společnosti Vodafone na HR oddělení. Po narození dětí vedla malou vzdělávací firmu a paralelně pracovala na oddělení fundraisingu a projektového vedení v České asociaci pro psychické zdraví. Následovalo období učení se v Asociaci společenské odpovědnosti a pak pozice programové manažerky v Nadaci Vodafone, kterou opustila před dvěma lety. Rok pracovala se sociálními startupy včetně Návštěv POTMĚ, projektu Nadačního fondu Českého rozhlasu. V polovině roku 2018 se stala ředitelkou Nadačního fondu Českého rozhlasu.

Mluvíte o změnách směřování. Co přesně máte na mysli?

Nadační fond Českého rozhlasu i jeho hlavní projekt Světluška byly v posledních letech spíš tradiční. Na začátku přebíraly inovace ze zahraničí a hledaly nové způsoby oslovování dárců, ale později ustrnuly a těžily ze setrvačnosti, což je chvilkově v pořádku, ale nesmí to trvat dlouho, pak je to hazard s budoucností celé organizace. Museli jsme si přiznat, že dnešní padesátníci, kteří už dlouho patří mezi naše hlavní dárce, za pár let nemusí být tak aktivní a schopní darovat. Roste nám tady mladá cílová skupina mileniálů, kteří mají srdce otevřené, chtějí měnit svět víc než kdo jiný, ale holdují jiným způsobům společenské angažovanosti a komunikace.

Takže se chcete víc zaměřit na mileniály a sociální sítě?

Musíme pracovat na celkové komunikační strategii. Mým rodičům jako dárcům stačilo, když jim někdo napsal: „Vaše peníze jsme použili a vykonali jsme dobro.“ Moje generace byla spokojená, když dostala zprávu: „Vaše peníze jsme použili a podpořili jsme tím dvacet lidí.“ Dnešní mladá generace chce vědět, jakým konkrétním způsobem měníme obdarovaným život a jak se z dlouhodobého hlediska promítá naše činnost do kvality života a fungování komunity těžce zrakově postižených, na kterou se se Světluškou zaměřujeme.

Mladším dárcům se musíme přizpůsobovat i akcemi a projekty. Musíme jim být nablízku. Ať už jde třeba o úspěšné Noční běhy pro Světlušku, nebo Kavárnu POTMĚ. Zaměřujeme se víc na kontaktní kampaně. Už nestačí mít charitativně vypadající stánek jako před deseti lety a čekat, že se u nás dárci sami zastaví. Nadací a nadačních fondů je velké množství, takže musíme zaujmout. Nepotřebujeme vypadat lacině, abychom lidi přesvědčili k darování, charita může být hezká a moderní. Jsme silná organizace, která se chce prezentovat schopně a sebevědomě. Máme přece pomáhat lidem a inspirovat k pomoci i druhé.

Co za rok a půl, který jste v čele nadace, považujete za největší úspěch?

Mám velkou radost, že jsme se podstatně víc semkli s Českým rozhlasem, který je náš zřizovatel. Lidé si totiž Světlušku paradoxně spojují víc s Českou televizí, protože nás znají z benefičního koncertu, který se tam každoročně vysílá. ČT je náš mediální partner. Celý rok se proto snažíme komunikovat se zaměstnanci i posluchači Českého rozhlasu, aby věděli, že jsme jejich.

Obrovskou radost mám i z modulární Kavárny POTMĚ, kam chodí rodiny s dětmi i mladí lidé, tedy cílová skupina, kterou potřebujeme oslovovat. Jde o projekt, na kterém nejenom získáváme peníze, ale současně děláme i osvětu. Nevidomí a slabozrací kavárníci jsou zde v roli zaměstnaných lidí, kteří jsou plně kompetentní a nezávislí.

A co v nadaci naopak nejvíc vázne?

Velkou výzvou je pro mě přesvědčovat lidi v týmu, že změny, o kterých se tu s vámi bavím, jsou naprosto nezbytné. Občas narážím na nepochopení, že nám klidně může ujet vlak. Na druhou stranu se mnou mají kolegyně asi dost perné dny, jsem rychlá a netrpělivá.

Nedávno probíhaly sbírkové dny Světlušky, kdy bylo v ulicích možné nákupem propagačních předmětů podpořit zrakově postižené. Chtě nechtě jsem musel přemýšlet o tom, že mě v centru Prahy několikrát týdně osloví někdo s kasičkou, jestli nechci přispět na dobročinné účely…, a že mi to vlastně není příjemné. Radši si vyberu dvě nadace nebo neziskovky, kterým každý rok pošlu větší částku.

To chápu. A podobně to má, alespoň v Praze, nastavené hodně lidí. Například v regionech je ale pořád dost dárců, kteří jsou otevření tomu, že je někdo kontaktuje přímo na ulici. Finanční udržitelnost celonárodních sbírek je každopádně jedno z hlavních témat, které teď řešíme. Zapojit a koordinovat osm tisíc dobrovolníků, které musíme obléct a vybavit velkým množstvím předmětů, co necháme vyrobit speciálně pro tuto akci, dohlédnout, aby všechno perfektně fungovalo, a pak ještě posbírat vybranou hotovost, je totiž dost náročné a v podstatě i neefektivní. Trend je neúprosný, čím dál víc lidí chce darovat mobilně nebo online. Anebo spojit darování s nějakým zážitkem. Myslím, že letos byl poslední rok, kdy naše sbírkové dny probíhaly v této podobě.

Co plánujete změnit?

Celkový koncept sbírky bude vypadat jinak, ale na podrobnostech ještě pracujeme. Příležitost vidím například ve spolupráci s velkými firmami, které mají síť retailových prodejen po celé republice – týden nebo dva v roce by mohly prodávat užitečný produkt spojený se Světluškou. Myslím, že tímto směrem nepůjdeme jen my, ale i další nadace. Dlouhodobě v ulicích podle mě zůstanou jen sbírky, které prodávají symbol, který se pojí se zásadním celospolečenským tématem, jako jsou například žluté kytičky, srdíčka nebo vlčí mák.

Velkým tématem je pro mě i udržitelnost sbírky s ohledem na životní prostředí. Cestu vidím v bezobalových a užitečných předmětech, které neskončí v šuplíku nebo odpadkovém koši, v podpoře lokálních výrobců a minimálních nárocích na přepravu předmětů sem a tam.

Jak velkou část darů, které Světluška posbírá, tvoří peníze ze sbírkových dnů?

Je to zhruba čtvrtina. Zbytek je pak z eventového fundraisingu jako Noční běhy pro Světlušku, Kavárna POTMĚ a velkou část financí získáváme i na benefičním koncertu, který se vysílá v České televizi a na Radiožurnálu. Ten aktivuje mobilní dárce, protože mobilní dárcovství v případě Světlušky funguje opravdu jen tak, že lidé vidí DMSku naspanou v televizi. Pak máme samozřejmě i příspěvky od internetových dárců, kteří nám posílají peníze převodem na účet nebo přispívají kartou online.

A co korporátní dárci?

Ti nám nesmírně pomáhají s provozními náklady, které bohužel nejsou vůbec zanedbatelné. Většina nadací vám potvrdí, že získat a rozdělit jednu korunu mezi potřebné zpravidla znamená další korunu utratit. Za vydatnou pomoc od korporací jsem proto moc ráda a oceňuji i to, že se tahle spolupráce postupně mění a je mnohem promyšlenější než dřív. Velké firmy chtějí pomáhat v oblastech, kde samy byznysově působí a které se přímo týkají jejich klientů. Taková spolupráce je koncepčnější a ve finále i dlouhodobější.

V neziskovém sektoru se poměrně často řeší, jak se postavit k darům od firem, které působí ve společensky problematických branžích. Jaký na to máte pohled?

Jako organizace to máme ošetřené formálním etickým kodexem. Osobně ale tohle téma považuji za hodně ožehavé. Neziskovky mají na blacklistu firmy spojené s politikou, hazardem, tabákem a alkoholem, ale například velké znečišťovatele životního prostředí neřeší. Sama bych se k tomu asi postavila jinak.

Takže byste byla pro úpravu kodexů?

Doba se mění, takže nemusíme za každou cenu fungovat podle kodexů, které jsou deset nebo dvacet let staré. Kdo a jak chce určovat hranici toho, jaké podnikání je ještě etické a jaké už ne, nebo do jaké míry je ten který byznys pro společnost závadný? Pokud je firma transparentní, neporušuje zákony, vydává report o společenské odpovědnosti, zprávu o udržitelnosti, pokud dokáže reflektovat, co dobrého a co špatného společnosti přináší, a hledá řešení, jak své negativní dopady zmírnit, tak nemám problém, aby si od ní nadace vzaly peníze a použily je pro dobrou věc.

Neziskovky a nadační fondy jsou v posledních letech pod velkou palbou některých politiků, ale i lidí na sociálních sítích. Čím to je?

Některé útoky na neziskovky jsou naprosto absurdní a nepochopitelné. S určitou kritikou neziskového sektoru ale musím souhlasit. Problém je v tom, že tahle oblast začala naprosto nekoordinovaně bujet. Stát nedokázal říct, jaké činnosti zvládá zajistit sám, a kde by se mu naopak hodila pomoc neziskovek a nadací. Jednotlivé služby se překrývají, zatěžují systém administrativně. Setkávám se ale i s tím, že si neziskovky zbytečně konkurují a nejsou ochotné spolupracovat a propojovat se.

Je v neziskovém sektoru velká rivalita?

Paradoxně větší, než jakou jsem zažila v byznysu. Bohužel se na tom negativně promítl i dotační byznys, protože řada neziskovek ohýbala svou činnost směrem, kde byly zrovna peníze, takže tu máme Ferdy Mravence, kteří dělají práci všeho druhu. Ve Světlušce se teď snažíme propojovat s dalšími nadacemi, které se zaměřují na podobnou cílovou skupinu, abychom se mohli domluvit na větší specializaci a cílení pomoci. Je zbytečné, abychom se vzájemně překrývali. My jsme silní v podpoře asistivních technologií a služeb pro zrakově postižené, další můžou zase lépe zvládat cvičení vodicích psů nebo něco jiného. Do budoucna bychom rádi zintenzivnili pomoc ve vybraných organizacích, zaměřili se na menší počet projektů, ale s víceletou a vydatnější finanční pomocí.

Úvodní fotka Lenka Červenková, fotka v boxu David Sedlecký 

Popup se zavře za 8s