Chyť mě, když to dokážeš

13 510 | Ondřej Tůma | 12. 8. 2019 | Rozhovor

Jsou tváře, které po ránu v trafice vidíte rádi. Třeba Lukáše Hejlíka na titulní straně našeho bratrského magazínu Finmag. Lukáš vyměnil dobře placené seriály za kočování po knihovnách a kulturácích. A dokáže tím uživit menší herecký ansámbl. A do toho pro vás po celé republice ochutnává, kde se dobře najíst.

Domluvit si rozhovor a focení s Lukášem Hejlíkem není jednoduché. Přesněji: jednoduché není zastihnout ho na delší dobu na jednom místě. Už šestnáct let brázdí křížem krážem celé Česko se svým cyklem scénických čtení Listování. Ročně jeho herecký ansámbl odehraje až 800 představení pro dospělé i děti. Zároveň boduje i s „vedlejším produktem“ – Gastromapou Lukáše Hejlíka, ve které milovníkům jídla a pití doporučuje, do jakých podniků od Chebu po Třinec se vypravit. Mobilní aplikaci si už stáhlo kolem osmdesáti tisíc lidí, knížek se prodalo takřka dvacet tisíc. Naše komunikace nejdřív připomíná mejlový ping-pong, nakonec se scházíme v jednom letenském bistru.

Lukáš Hejlík

Lukáš Hejlík. Foto: Jan Zátorský

Narodil se v roce 1980 v Mostě. Po absolvování Vyšší odborné herecké školy v Michli začal hrát v budějovickém Jihočeském divadle. Role v divadle i v televizních seriálech jako Ordinace v růžové zahradě 2 nebo Terapie v posledních letech vyměnil za full time práci na cyklu scénických čtení pro dětské i dospělé publikum Listování. Zhruba hodinová představení si obvykle vystačí se dvěma herci a minimem rekvizit. Na jaře vydal knihu 365 - Gastromapa Lukáše Hejlíka s tipy na dobré podniky po celém Česku. Pod značkou Gastromapy funguje i facebooková stránka, mobilní aplikace nebo seriál videí na Aktuálně.cz.

Vás není snadné nahnat. Než jsme domluvili termín, vyměnili jsme si pětadvacet mejlů. A stejně rozhovor prokládáme focením a děláme ho napůl v Praze a v Brně…

Fakt tolik mejlů? Možná si to tím, že už pět let netelefonuju, trochu komplikuju. Jenže já s větším předstihem plánuju jen Listování. Všechno ostatní řeším ze dne na den. A přes mejl jde vyřídit všechno.

Proč jste přestal telefonovat?

Měl jsem pořád telefon u ucha. Když mi teď někdo volá, přijde mu automatická zpráva s omluvou, ať mi napíše SMS nebo mejl. Navíc když něco potřebujete, stejně to líp formulujete písemně. Já pak můžu odpovídat ve vlaku, v tramvaji, zkrátka kde se mi to hodí.

Možná to zní pohodově, ale není to tak, že v pondělí odpovídám na mejly a zbytek týdne medituju. Na telefonu stejně visím pořád. S Listováním máme 800 představení ročně a kulturní pracovnice strašně rády telefonují, ale já jsem pořád v pohybu. Když mi někdo zavolá, jestli můžeme přijet na začátku září do Pelhřimova, stejně se nejdřív musím podívat v Googlu do kalendáře a taky napsat hercům, jestli mají čas.

Takže si nevoláte ani s manželkou?

Ne. Známe se šest let a denně si píšeme mejly. Každé mejlové vlákno máme pojmenované, je to takový náš deník. Ale v poslední době to trochu šidíme a posíláme si hlasové zprávy, což má jednu zásadní nevýhodu: když potřebujete něco zpětně dohledat, máte v tom hrozný bordel.

Na stole se rozvibruje telefon. Lukáš kontroluje displej.

Teď mi třeba volá bývalá žena. Ta jediná z mého nejbližšího okolí se pořád ještě nenaučila, že mi má psát, protože to zkrátka neberu.

Co kdyby šlo o něco důležitého?

Když se děje něco urgentního, je nejlepší napsat: „Okamžitě zavolej!“ Každý určitě zná ten pocit, když vytáhnete mobil z tašky a bliká vám tam od někoho blízkého pět nepřijatých hovorů. V člověku automaticky hrkne, že se stalo něco vážného. A v drtivé většině případů o nic nejde.  

Takže všechny záležitosti kolem Listování řešíte jen přes mejl?

Ano. Mejlová schránka je pro mě něco jako pracovní stůl. Reaguju rychle, to víte sám. Jen si to zkrátka musíme párkrát pinknout tam a zpátky. Vždycky se snažím všechny mejly co nejrychleji vyluxovat a všem odpovědět. Když vidím, že někomu v mejlboxu svítí 1135 nezodpovězených zpráv, dostávám kopřivku. 

(…)

Lukáš Hejlík. Foto: Jan Zátorský

Čas nás začíná tlačit. Dopíjíme kafe, zvedáme se od stolu a vydáváme se směrem ke Stromovce na focení. Nejdřív v ateliéru, později v parku. Diktafon zůstává celou dobu zapnutý.

Jak dlouho dopředu plánujete?

Celkem dost. Listování řeším zhruba s dvouměsíčním předstihem. Přes prázdniny, když se nehraje, plánuju září a říjen, kdy pojedeme knížky Mé dětství v socialismu od Honzy Simkaniče a Český ráj od Jardy Rudiše. Ale nejsem na to sám. Organizací dopoledních představení má teď na starost manželka. A hodně mi pomáhá i máma, pro kterou je to v podstatě full time job, i když už je v důchodu. Jsme vlastně takový rodinný podnik.

Listování

Projekt Listování založil Lukáš Hejlík v roce 2003. Jeho cílem je představit divákům všech generací zajímavé knihy formou scénického čtení, které neotřelým způsobem spojuje literaturu a divadelní představení. Na štacích herce často doprovázejí i samotní autoři – například Robert Fulghum, Mariusz Szczygieł, Sarah Watersová, Mikaël Ollivier, Tomáš Sedláček, Miloš Urban. Ročně se po celé republice uskuteční několik stovek představení pro děti i dospělé.

Co budete dělat, až vám máma řekne, ať si už všechno organizujete sám?

Jednou to asi přijde. Pak bych rád ukecal sestru.

Je pravda, že přijímáte herce i podle toho, jestli mají řidičák?

Je. Nedávno mi napsal jeden herec z Brna, že končí v Buranteatr a že by se rád připojil k nám. Uvedl seznam rolí a že se mu Listování líbí. Odpověděl jsem, že to vypadá fajn a jestli řídí. On na to, že mu řidičák už prošel a auto nemá. Tak jsem odepsal, že by to asi chtělo dělat rozvoz pizzy jako prázdninovou brigádu. Dal jsem za to sice smajlíka, ale očividně vtípek nepadnul na úrodnou půdu, protože mi už nikdy nenapsal. My herci býváme ješitní, všechno se nás hned dotkne.

A podmínka je řidičák, nebo auto?

Řidičák a zkušenosti. Každý z nás musí občas řídit, máme taky hodně přejezdů vlakem. Naše tempo je dost šílené, někoho to baví, někoho odrovná. Když přijdou noví herci, občas se vyděsí a nedají to.

Nebylo by lepší jezdit všude vlastním autem?

Z každého, kdo má auto a zvykne si s ním všude jezdit, se postupem času stane závislák. Počítá každou minutu, pořád řeší, kde zaparkuje, jestli si může dát pivo, kolik ho čeká kiláků a jestli je po cestě zrovna zácpa. Řízení nemám rád, když můžu, jedu radši vlakem. Pro spoustu Čechů je ale auto pořád ještě statusová záležitost. Než aby šli pěšky nebo jeli sockou, radši stojí v centru města v zácpě.

Většinou se několikrát denně přesouváte, nemáte strach, že když chytnete zpoždění na jednom spoji, budete ve skluzu celý den? Zvlášť, když jsou velká zpoždění na našich železnicích evergreen, se kterým člověk musí počítat.

Když mě bude čekat přesun z Ústí nad Labem do Břeclavi, naženu pravděpodobně větší zpoždění za volantem než ve vlaku Hungaria, i když ten má skoro vždycky dvacetiminutovou sekeru.   

Takže si nervete vlasy hrůzou, když na peróně začne na tabuli naskakovat zpoždění v desítkách minut?

Nemá cenu se stresovat. Listování je osobitý projekt. Naše scéna je minimalistická, na mobilu zapneme hudbu, řeknu lidem pár vět na úvod a hrajeme. Už samotný nástup je v podstatě součást představení. Někdy dorazíme pět minut před plánovaným začátkem, někdy pět minut po. Vždycky říkám, že nejsme divadlo. Lidi, co chodí pravidelně, si na to už zvykli.

(…)

Pomalu se loučíme, Lukáše čeká přesun na další představení. Začíná také obepisovat herce, jestli ho někdo zítra sveze na Moravu. „Když to neklapne, zeptám se lidí na Instáči,“ říká bezstarostně, a když vidí můj udivený výraz, dodává: „Občas to tahle dělám. Většinou se někdo najde. V autě pokecám s někým, koho ještě neznám, a vezmu ho pak třeba na jídlo do nějakého podniku z Gastromapy. A kdyby bylo nejhůř, odřídím to prostě sám.“ 

Následující den se v pětatřiceti stupních kodrcám po hájveji číslo jedna do Brna. Sraz máme ve dvě. Lukáš dopoledne stíhá dvě představení pro školu v Hořepníku na Vysočině, večer ho čeká Moravská Nová Ves a Hodonín. Jen co zaparkuju pod Špilasem, pípne mi na mobilu nový mejl: „Ondro, dorazíte vlakem, nebo autem? Po půl druhé přijedu autobusem na Starý Lískovec, mohli bychom dát inspekci v jednom bistru, ať to máte i s Gastromapou. Pak by bylo nejúžasnější, kdybyste mě mohl hodit na vlak.“ Neprotestuji. Že je na poslední chvíli všechno jinak, mě vlastně ani nepřekvapuje. Rychle otvírám mapy, abych věděl, kam jet. Za chvíli už sedíme v malé restauraci na okraji Brna a jíme burgery s trhaným masem.


Fotil Jan Zátorský


Pokud se chcete dozvědět, jestli se Lukášovi stýská po hraní v divadle nebo filmu a koho by si rád zahrál, jestli vás zajímá, kde ho naposled vystřelilo jídlo z gatí a jestli se z něj nestává kvůli Gastromapě snob, podívejte se v trafice po Finmagu. Nebo si ho pořiďte na webu – elektronicky i na papíře.  

Finmag, nejlepší magazín

Dál v čísle

  • Zuzana Fuksová
  • Adam Gebrian
  • Táňa Zabloudilová
  • Janek Rubeš
  • Michal Kašpárek

a další...

Vyzkoušet Finmag

Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad... Další články.

V diskuzi nejsou žádné komentáře

Vstoupit do diskuze

Naše další projekty

Peníze

První opravdu neomezená data. T-Mobile mění tarify, výhody už dá i bez závazku

T-Mobile přichází s výrazným zlevněním. Změna tarifů od září nebude jenom kosmetická. Díky tomu musí reagovat i konkurenti.

Peníze

Pojištění bez kliček

Ačkoliv má životní pojištění vnést klientům do života jistotu, často není jasné, co všechno kryje.

Finmag

Co nechceme slyšet: Samota zabíjí

Vzali jsme za vědecky ověřené, že ve zdraví nás k vysokému věku může dovést pět (ne)činností: nekouřit, zdravě jíst, hýbat se, pít nejvýš...

Finmag

A nikdo vám nepomůže. Funguje efekt přihlížejícího?

Lidé se často domnívají, že když se dostanete do průšvihu, pomoci kolemjdoucích nebo přihlížejících se spíš nedočkáte, než dočkáte. Psychologové...