Chyť mě, když to dokážeš

Domluvit si rozhovor a focení s Lukášem Hejlíkem není jednoduché. Přesněji: jednoduché není zastihnout ho na delší dobu na jednom místě. Už šestnáct let brázdí křížem krážem celé Česko se svým cyklem scénických čtení Listování. Ročně jeho herecký ansámbl odehraje až 800 představení pro dospělé i děti. Zároveň boduje i s „vedlejším produktem“ – Gastromapou Lukáše Hejlíka, ve které milovníkům jídla a pití doporučuje, do jakých podniků od Chebu po Třinec se vypravit. Mobilní aplikaci si už stáhlo kolem osmdesáti tisíc lidí, knížek se prodalo takřka dvacet tisíc. Naše komunikace nejdřív připomíná mejlový ping-pong, nakonec se scházíme v jednom letenském bistru.

Čas nás začíná tlačit. Dopíjíme kafe, zvedáme se od stolu a vydáváme se směrem ke Stromovce na focení. Nejdřív v ateliéru, později v parku. Diktafon zůstává celou dobu zapnutý.

Jak dlouho dopředu plánujete?

Celkem dost. Listování řeším zhruba s dvouměsíčním předstihem. Přes prázdniny, když se nehraje, plánuju září a říjen, kdy pojedeme knížky Mé dětství v socialismu od Honzy Simkaniče a Český ráj od Jardy Rudiše. Ale nejsem na to sám. Organizací dopoledních představení má teď na starost manželka. A hodně mi pomáhá i máma, pro kterou je to v podstatě full time job, i když už je v důchodu. Jsme vlastně takový rodinný podnik.

Co budete dělat, až vám máma řekne, ať si už všechno organizujete sám?

Jednou to asi přijde. Pak bych rád ukecal sestru.

Je pravda, že přijímáte herce i podle toho, jestli mají řidičák?

Je. Nedávno mi napsal jeden herec z Brna, že končí v Buranteatr a že by se rád připojil k nám. Uvedl seznam rolí a že se mu Listování líbí. Odpověděl jsem, že to vypadá fajn a jestli řídí. On na to, že mu řidičák už prošel a auto nemá. Tak jsem odepsal, že by to asi chtělo dělat rozvoz pizzy jako prázdninovou brigádu. Dal jsem za to sice smajlíka, ale očividně vtípek nepadnul na úrodnou půdu, protože mi už nikdy nenapsal. My herci býváme ješitní, všechno se nás hned dotkne.

A podmínka je řidičák, nebo auto?

Řidičák a zkušenosti. Každý z nás musí občas řídit, máme taky hodně přejezdů vlakem. Naše tempo je dost šílené, někoho to baví, někoho odrovná. Když přijdou noví herci, občas se vyděsí a nedají to.

Nebylo by lepší jezdit všude vlastním autem?

Z každého, kdo má auto a zvykne si s ním všude jezdit, se postupem času stane závislák. Počítá každou minutu, pořád řeší, kde zaparkuje, jestli si může dát pivo, kolik ho čeká kiláků a jestli je po cestě zrovna zácpa. Řízení nemám rád, když můžu, jedu radši vlakem. Pro spoustu Čechů je ale auto pořád ještě statusová záležitost. Než aby šli pěšky nebo jeli sockou, radši stojí v centru města v zácpě.

Většinou se několikrát denně přesouváte, nemáte strach, že když chytnete zpoždění na jednom spoji, budete ve skluzu celý den? Zvlášť, když jsou velká zpoždění na našich železnicích evergreen, se kterým člověk musí počítat.

Když mě bude čekat přesun z Ústí nad Labem do Břeclavi, naženu pravděpodobně větší zpoždění za volantem než ve vlaku Hungaria, i když ten má skoro vždycky dvacetiminutovou sekeru.   

Takže si nervete vlasy hrůzou, když na peróně začne na tabuli naskakovat zpoždění v desítkách minut?

Nemá cenu se stresovat. Listování je osobitý projekt. Naše scéna je minimalistická, na mobilu zapneme hudbu, řeknu lidem pár vět na úvod a hrajeme. Už samotný nástup je v podstatě součást představení. Někdy dorazíme pět minut před plánovaným začátkem, někdy pět minut po. Vždycky říkám, že nejsme divadlo. Lidi, co chodí pravidelně, si na to už zvykli.

(…)

Pomalu se loučíme, Lukáše čeká přesun na další představení. Začíná také obepisovat herce, jestli ho někdo zítra sveze na Moravu. „Když to neklapne, zeptám se lidí na Instáči,“ říká bezstarostně, a když vidí můj udivený výraz, dodává: „Občas to tahle dělám. Většinou se někdo najde. V autě pokecám s někým, koho ještě neznám, a vezmu ho pak třeba na jídlo do nějakého podniku z Gastromapy. A kdyby bylo nejhůř, odřídím to prostě sám.“ 

Následující den se v pětatřiceti stupních kodrcám po hájveji číslo jedna do Brna. Sraz máme ve dvě. Lukáš dopoledne stíhá dvě představení pro školu v Hořepníku na Vysočině, večer ho čeká Moravská Nová Ves a Hodonín. Jen co zaparkuju pod Špilasem, pípne mi na mobilu nový mejl: „Ondro, dorazíte vlakem, nebo autem? Po půl druhé přijedu autobusem na Starý Lískovec, mohli bychom dát inspekci v jednom bistru, ať to máte i s Gastromapou. Pak by bylo nejúžasnější, kdybyste mě mohl hodit na vlak.“ Neprotestuji. Že je na poslední chvíli všechno jinak, mě vlastně ani nepřekvapuje. Rychle otvírám mapy, abych věděl, kam jet. Za chvíli už sedíme v malé restauraci na okraji Brna a jíme burgery s trhaným masem.

Fotil Jan Zátorský

Pokud se chcete dozvědět, jestli se Lukášovi stýská po hraní v divadle nebo filmu a koho by si rád zahrál, jestli vás zajímá, kde ho naposled vystřelilo jídlo z gatí a jestli se z něj nestává kvůli Gastromapě snob, podívejte se v trafice po Finmagu. Nebo si ho pořiďte na webu – elektronicky i na papíře.