Americký sen

Tři desky s kapelou. Jedna sólovka. Nominace za muzikálovou roli na cenu Thálie. Kritici o ní mluví jako o jedné z nejtalentovanějších českých zpěvaček současnosti. Čtyřiadvacetiletá „frontmanka“ skupiny Mydy Rabycad tímhle výčtem rozhodně nemíní končit. Cíl je jasný – stát se světovou hvězdou.

Schůzka nám kvůli chřipce klapne až na druhý pokus. Podle chrapotu a kašle je patrné, že zdaleka není doléčeno. Dobrou náladu to ale Žofii nekazí, dvě hodiny, co si povídáme, se nepřestane usmívat.

Vážně jste neměla žádnou alternativu?

Jezdila jsem závodně na koních, takže jsem přemýšlela o jezdectví, ale tím bych se asi jen těžko uživila. Zpívání navíc byla moje největší vášeň. Jasno jsem měla na konci základky, kdy na nás všichni naléhali, ať se rozhodneme, co chceme dělat. Snila jsem o tom, že budu zpěvačka a že se jednou v Americe dostanu na hudební školu Berklee. Všichni se mi tenkrát smáli, že mám moc velký oči, ať si radši vyberu něco pořádnýho. Odpovídala jsem, že zpívání je přece pořádný a že to zkusím v Praze na konzervatoři. Nakonec jsem šla stejně na gympl v Hradci.

Proč?

Všichni na mě naléhali, že mám super známky, ať jdu radši na gympl, protože zpívat můžu vždycky. Paradoxně mi to říkali i učitelé zpěvu. Místo toho, aby mě podporovali v oboru, kde jsem se mohla nejvíc rozvíjet, posílali mě šprtat jiné věci.

Už od čtrnácti jsem ale dojížděla na soukromé hodiny zpěvu k Pavle Forest, která mě nakonec přesvědčila, abych si na konzervatoři vyzkoušela talentovky. Ať mám aspoň představu, jak to probíhá. Šla jsem do toho a hned mě vzali. Chvíli jsem studovala obojí, na gymplu jsem měla individuální plán. Tři dny v týdnu jsem byla v Hradci, dva dny v Praze.

Šlo to skloubit?

Moc ne. Vlastně to bylo spíš peklo. Měla jsem sice silácké řeči, že gympl za každou cenu dodělám, ať mají rodiče radost, ale hodně rychle se to otočilo. Místo jedniček jsem najednou končila prvák se čtyřkama. Neustálé ježdění tam a zpátky mě frustrovalo. Naši mi naštěstí nakonec sami řekli, abych přerušila gympl a věnovala se jen konzervatoři.

Ve vašem životopise člověk narazí na klasiku, jazz, swing, rock, folk, elektroswing, glamtronic. Proč tak časté střídání žánrů?

Podle mě je to normální. Ráda vyzkouším všechno. Dobrý zpěvák by měl navíc umět zazpívat cokoli. Na hudebce se automaticky začínalo klasikou. Pop se tenkrát ještě moc neučil, všichni říkali, že to není potřeba. Potom jsem měla zase učitele, který nám zakládal kapely a posílal přihlášky do různých soutěží. To už byly modernější písničky. Pak jsem se v podstatě náhodou dostala do swingového orchestru. V té době začalo i moje folkové období, které jsem si nejdřív dost protrpěla.

Jak to?

Bylo mi dvanáct a kromě zpívání jsem hrála na kytaru. Učitel mě proto přihlásil do folkové soutěže Brána. Rodiče byli nadšení, ale mě to tenkrát moc nebralo. Problém byl, že jsem pořád postupovala do dalších kol, takže jsem s tím nemohla seknout. Pamatuju se, jak jsme s tátou čekali na výsledky oblastního kola, procházeli se po městě a já nadávala, že už se tam nechci vracet. Chtěla jsem být rocková hvězda, ne nějaká folkařka.

Vrchol všeho bylo, když mě naši zapsali na folkový tábor, který pro finalisty pořádala Česká tábornická unie. Brečela jsem doma do polštáře a ječela na rodiče, že přece nebudu hrát trempům v lese. Nakonec to byl nezapomenutelný týden, ze kterého se mi nechtělo domů. Hrálo se tam divadlo, zpívalo se všechno možné. A taky jsem se tam poprvé potkala s klukama z mojí dnešní kapely.

Než vznikli Mydy Rabycad, trvalo to ještě další čtyři roky…

Dohromady jsme se dali až v roce 2012. Bylo to v době, kdy se mi rozpadla kapela a já zoufale hledala někoho, s kým bych mohla zpívat. Tehdy za mnou přišel Mikuláš Pejcha, jestli znám Parov Stelar a elektroswing, že bychom mohli něco podobného zkusit. Hraje totiž na saxofon a vždycky ho štvalo, že měl příležitosti hrát jen v orchestru nebo skáčko. Nèro bubnoval všude možně od jazzu po metal a Honza na basu taky vystřídal několik žánrů. Tak jsme si řekli, že založíme vlastní kapelu, ve které si to všichni užijeme. V létě 2012 mi kluci volali, že mají první písničku, ať ji přijedu nazpívat. Od té doby je to jedna velká jízda.

Z elektroswingu jste ale nakonec přešli k vlastnímu žánru, který jste pojmenovali glamtronic.

S elektroswingem jsme začínali, ale chtěli jsme se posouvat dál. Hráli jsme už něco jiného, ale pořád se psalo, že jsme elektroswingová kapela. Když by podle toho někdo přišel na koncert, mohl by se divit.

Obecně nemám ráda žánrové škatulkování. Umělci se vyvíjejí, stejně tak hudba. Sama od svých oblíbených interpretů očekávám, že se s každou další deskou posunou. Že přijdou s něčím novým, co u nich ještě neznám.

Když jste v jednom rozhovoru vysvětlovali, proč jste se žánrově posunuli, znělo to jako racionální úvaha. Vlastně mi přišlo, že hledáte díru na trhu…

Vždycky se snažíte hrát to, co vám nejvíc sedí. Ale pokud chcete mít šanci prorazit ve světě, nemůže to být indie rock a další žánry, které hraje milion dalších kapel. Musíte se trochu lišit.

Je to důvod vaší popularity v zahraničí?

Dost možná. Už není těžké se spojit se zahraničními producenty a muzikanty. Zvednete telefon, napíšete e-mail, pošlete jim písničku. Musíte jim ale nabídnout něco, co ještě neznají. Výhoda je, že v zahraničí jsou hladoví po novinkách. V Americe nám říkali, že většina lidí už na festivaly dávno nechodí kvůli headlinerům. Hvězd mají plnou televizi. Chtějí objevovat. To samé v Británii. U nás je to pro menší kapely pořád dost složité.

Takže je větší šance prorazit v cizině než v Česku?

V podstatě jo. Jako česká kapela to tady máme paradoxně těžší. Spousta lidí si řekne, že jsme neobvyklí, jiní, což pro ně v překladu znamená, že jsme divní. Vezměte si, co u nás hrají rádia. Kromě profláknutých zahraničních hitů pořád dokola Michala Davida a Helenku Vondráčkovou. Bojujeme s tím, že jsme pro mainstreamová rádia moc alternativní a pro alternativní rádia zase moc mainstreamoví. Nedávno jsem si při poslechu desky Melodrama od Lorde říkala, že kdyby tahle holka byla Češka, bude mít problém, že ji tady rádia nebudou chtít zahrát.

Ale abych jenom nenadávala: Je skvělé, že na českých festivalech se tohle už pomalu mění. Lidi chtějí vidět i nové kapely, programy jsou rok od roku výrazně pestřejší.

Hráli jste na Glastonbury, Szigetu a dalších obřích akcích. Co je teď váš festivalový sen?

Absolutní vrchol by pro nás byla Coachella v Kalifornii. Hrozně ráda bych také na Lollapaloozu nebo do Leedsu a Readingu v Anglii. A vlastně nevidím důvod, proč se nevrátit na Glastonbury.

Je šance?

Věřím, že jo. Známe tam pár lidí. Mohlo by to být jednodušší i právě proto, že jsme na jejich festivalu hráli.

Pod pseudonymem Zofie Dares vydáváte sólové album. Co vás k tomu vedlo?

Přemýšlela jsem o tom už několik let a v létě jsem si řekla, že nechci dál čekat. Chtěla jsem zkusit něco jiného. Vlastně se trochu vracím ke klasice. Vycházím sice pořád z elektra, ale je tam i hodně smyčcových nástrojů. Šla jsem do toho po hlavě a za půl roku bylo hotovo.

Plnou verzi rozhovoru, ve kterém se mluví mimo jiné o Žofiině čerstvé sólovce, o tom, jestli se dneska vyplatí mít nahrávací smlouvu s velkou firmou nebo o extravaganci na pódiu i na ulici, najdete v novém vydání Finmagu, který právě dneska zamířil na stánky. Můžete tam zamířit taky – anebo si Finmag objednejte přes web. 

Všechny fotografie: Jan Zátorský