Zápisy do škol pro zoufalé rodiče. Dochází na praktiky, nad nimiž jsme ohrnovali nos

Na základní školu jsem nastoupila dva roky po revoluci, v době, kdy si nikdo se školstvím příliš hlavu nelámal - tím spíše ne rodiče žáků. V naší základce tenkrát fungoval institut speciálního pedagoga i psychologa. Inkluzi předcházel pojem integrace, ale co si za těch devět let pamatuji, řešilo se především problémové chování žáků z nižších sociálních vrstev a jejich případné odchody na zvláštní školy. Moji rodiče neměli příliš složitou volbu - v naší městské části byla jedna základní škola a já jsem vykazovala znaky bezproblémového dítěte, takže šup a už jsem seděla v lavici!

Střih. O třicet let později řešíme s mužem nástup syna do první třídy v Praze a mě to stálo tři kýble nervů a pár bezesných nocí. Proč? Děláme si život záměrně složitější? Ne. Prostě nemáme na výběr - musíme pečlivě vybírat. A pak udělat možné i nemožné, aby všechno klaplo. Pokud se vesmír spojí, nastoupí náš syn v září do školy, která splňuje jeho potřeby, a kde, jak doufám, bude spokojený. Možná si teď říkáte, že jsme ten typ rodičů, kteří považují své dítě za něco extra, za malého génia, kterému musí všichni umetat cestičku. Není to tak, my jenom nechceme, aby školou trpěl. Chceme tak moc?

Nebudu příliš konkrétní stran synovy diagnózy, proto ve zkratce. Náš syn má od kojeneckého věku opožděný psychomotorický vývoj a jeho diagnóza nabývá na závažnosti právě s nástupem do první třídy. Zároveň ale nevykazuje žádné jasné znaky, jako třeba závažnější poruchy autistického spektra, které dítěti znemožňují nástup na klasickou devítiletku. Ocitá se tedy v šedé zóně dětí, pro něž neexistuje specializované pracoviště, a jako suplementace zde slouží asistent pedagoga, který potřebným dětem vypomáhá během výuky.

Abych byla úplně přesná - existují školy, kde se k potřebám těchto dětí přihlíží. Jedná se o školy se sníženým počtem žáků ve třídě či školy s odlišným přístupem ke vzdělávání (jako například slovní hodnocení či alternativní formy výuky). Problém je, že poptávka míst v těchto školách alespoň v Praze několikanásobně převyšuje nabídku, a umístit dítě do podobného zařízení se tak stává doslova kláním v poměřování sociálního kapitálu rodičů. Pokud nejste dostatečně průrazní, včas a dobře informovaní a ochotni leccos skousnout, pak se musíte smířit s umístěním podle spádovosti, které ale nemusí vyhovovat potřebám vašeho dítěte.

Rozhodnete-li se vaše dítě umístit do školy, která respektuje jeho specifické potřeby (a teď nemluvím o nějakých “módních rodičovských výstřelcích”, ale o skutečných potřebách dítěte, které v některých ohledech není a nějakou dobu nejspíš ještě nebude na stejné úrovni jako jeho budoucí spolužáci), máte alespoň v Praze zhruba tři možnosti, z nichž každá představuje jiný druh úskalí.

Nám byla ve speciálně pedagogickém centru nabídnuta například Hlásná Třebáň. Bezesporu skvělá škola, ovšem s dvouhodinovým až tříhodinovým dojížděním ve špičce každý den. Zkomplikovat život sobě, mladšímu sourozenci, který se s vámi bude vláčet tam a zpět, a v neposlední řadě i samotnému dítěti, které bude vstávat v pět ráno a v místě bydliště si nevybuduje síť kamarádů, to je řešení, které chcete zmačkat a zapálit. Zbývá tedy třetí možnost, po níž zpravidla sáhnou zoufalí rodiče i ti, kteří nad podobnými praktikami ještě vloni touto dobou ohrnovali nos: změna trvalého bydliště dítěte.

Postup je velmi kreativní. Vyberete si vhodnou školu pro svoje dítě, a pak už jen zbývá sehnat všemi dostupnými prostředky kohokoliv, kdo bude ochotný poskytnout vašemu dítěti na omezený čas svoje bydliště. Poprvé jsem se s touto praktikou setkala vloni, když moje kamarádka přepisovala trvalé bydliště dceři. V tomto případě šlo všechno hladce - majitel bytu byl kamarádčin známý a jejich žádost vyslyšel. 

Složitější situace nastává ve chvíli, kdy v místě spádovosti nemáte koho požádat, protože tam zkrátka nikoho neznáte. Tady už přichází na řadu těžký kalibr improvizačních dovedností. Zkušenější radí seznámit se se spádovými matkami rovnou na hřišti, kde je možnost jejich výskytu nejpravděpodobnější. Potom tlačit na emoční pilu tak dlouho, dokud se vás někomu nezželí a za drobnou úplatu v řádech tisíců vám k sobě dítko nenapíše. Dalším a poněkud drsnějším krokem bývá náhodné obcházení a zvonění na zvonky paneláků ve spádových ulicích. Před rokem bych si klepala na čelo, dneska už vím s jistotou, že se tohle skutečně děje, jakkoliv to zní neuvěřitelně a bizarně.

Překvapilo mě, jak je tahle praktika mezi rodiči rozšířená a jak „nenápadně" se o ní mluví. Obešla jsem mnoho dnů otevřených dveří v naší městské části a nenarazila jsem na školu, kde by nepadla otázka z řad rodičů: „A nevadí, když mám jinou adresu, než dítě? Víte, já jsem se ještě nestihla po svatbě přepsat jinam." 
Ředitel se většinou blahosklonně usměje, protož ví svoje: „Ne, nevadí," odpovídá. Přepis trvalého bydliště dítěte totiž není nelegální, pohybuje se spíše na tenkých hranicích morálky a vlastní odpovědnosti. Buď je vám to jedno, nebo se za to stydíte, nebo se dostanete do fáze, kdy vám systém nenabízí jinou uspokojivou možnost. Tím obhájíte vlastní morálku, ale stejně se pořád tak trochu stydíte.

V čem tedy přesně selhává systém? Neumí zajistit dostatek kapacity ve školách pro děti s individuálními potřebami. Nebavíme se přitom pouze o dětech se specifickými poruchami učení či o dětech na autistickém spektru, ale třeba i o nadprůměrně nadaných dětech, které systémem protékají stejně jako ty první. 

V současné době funguje v Praze pouze jedna státní škola pro extrémně nadané děti. Umístit sem dítě téměř hraničí s nemožností. Naštěstí existují firmy, které za úplatu poskytují dočasné trvalé bydliště. Běžně se tedy stává, že do první třídy nastoupí polovina žáků, kteří bydlí ve stejné ulici pod stejným číslem popisným a škola s tím nic nenadělá. Souhlasím, že není dobré tuhle šmelinu podporovat, ale když máte dítě, které umí v šesti letech číst, psát, počítat a cizí jazyk k tomu, tak ho nechcete dát na klasickou devítiletku, kde bude dostávat trojky z chování za vyrušování.

Celý problém má ale ve výsledku společného jmenovatele a tím je výrazně odlišná úroveň jednotlivých škol, v rámci krajů i v rámci městských částí. Obešla jsem téměř všechny školy ve spádové městské části, absolvovala jsem všechny schůzky rodičů s vedením, na leccos jsem se vyptávala. Byly to velmi vyčerpávající dva měsíce, kdy jsme doma téměř denně diskutovali o kladech a záporech jednotlivých škol a co týden jsme měnili plán. Pevně doufám, že jsme se nakonec rozhodli pro nejlepší možnost.