Matky a dcery: Viděla jsem, jak je máma nešťastná, a ve 12 jsem ji přiměla odejít. Jsem díky ní silnější, říká dcera samoživitelky
Jitka (1971) vychovala sama tři děti. Jako samoživitelka se potýkala nejen s nedostatkem, ale i s nevyžádanými radami a podezíravými pohledy. Její nejstarší dcera Klára (2001) přitom dospívala po jejím boku a někdy přebírala i roli druhého dospělého. V rozhovoru se dotýkají toho, co jim jejich společná zkušenost dala, co jim vzala a jak se promítla do jejich vztahů, práce i představ o rodině. Co si ženy předávají z generace na generaci, a co naopak vědomě odmítají opakovat?
Jitko, jste matka samoživitelka, máte tři děti. Jaké to pro vás bylo a je?
Jitka: Dnes už je to snazší. Dvě děti studují vysokou školu, jsou samostatnější a přivydělávají si. Po třinácti letech máme pocit, že se naše rodina dostává do klidnějšího období. Děti dozrály a postupně odcházejí vlastní cestou. Začátky byly ale náročné. Měla jsem strach – a zpětně musím říct, že oprávněný. Když se ale ohlédnu, zvládli jsme to. Možná právě proto, že jsme zůstali sami, jsme všichni museli dospět o něco rychleji. Děti se postavily na vlastní nohy a myslím, že nás ta zkušenost velmi posílila.
Svět podle Heroine 2026: Přiznání superžen*
11.10. 2026 - zapište si datum dalšího ročníku!
Tentokrát otevíráme téma Přiznání superžen - protože superžena je mýtus, který jsme se rozhodly společně rozbít. Ty největší lekce přicházejí z našich neúspěchů. Čeká vás ženský večer plný sdílení, porozumění a inspirace.
Sdílet. Pečovat. Pomáhat si.
🗓️ 11.10.2026, Jatka 78
Můžete rozvést, v čem přesně vás posílila?
J: Když tím člověk prochází, prostě dělá, co je potřeba, musí zabezpečit sebe i děti. Neměla jsem pocit, že bychom byli něčím výjimeční – hledáte školy, hledáte práci a neustále sháníte peníze. Podařilo se mi najít dobrou práci, ale pomohly nám také nadační fondy. Nejdřív mi bylo nepříjemné pomoct přijmout, ale pak jsem si uvědomila, že je to v pořádku. Oslovila jsem Klub svobodných matek, Patrona dětí a se spoustou věcí pomohli. Hlavně v době covidové, kdy byli všichni tři byli doma, učili se, chtěli jíst, chtěli být v teple a náklady rychle rostly. Dodnes si pamatuju, jak rychle tehdy Klub svobodných matek reagoval. Ráno jsem sepsala žádost a odpoledne byly peníze na účtě. Když už děti mohly na brigádu, začaly si přivydělávat. Věděly, že peníze nejsou samozřejmost a co všechno stojí za tím, aby rodina fungovala. Věděly také, že jejich otec výživné dlouhou dobu platil jen v minimální výši a počítat s jeho pomocí nebylo možné. Říkala jsem jim vše otevřeně. Nevím, jestli to bylo správně, ale připadalo mi fér, aby znaly naši situaci.
Co dalšího se v rozhovoru dočtete:
- Jak se rodina vyrovnávala s dluhy, exekucemi a minimálním výživným
- Proč je tak těžké zbavit se některých rodinných vzorců
- V čem se liší Jitčin a Klářin pohled na seznamování a manželství
Úděl nejstarších dcer
Kláro, jak vás tahle zkušenost jako nejstarší dceru ovlivnila? Do jaké míry formovala to, jaká jste dnes?
J: Než Klára odpoví, chtěla bych něco dodat. Právě ona nesla jako nejstarší dítě největší díl zodpovědnosti. Často jsem ji stavěla do role nejbližšího parťáka, na kterého se můžu spolehnout. Dnes si uvědomuju, že jsem na ni někdy kladla až příliš velké nároky. Do určité míry suplovala druhého dospělého.
