„Co já ti všechno obětovala!“ Opravdu děti dluží rodičům za to, že je vychovali?

Debatu o společenském dluhu rodičům nedávno rozvířila maďarská influencerka Lainey Molnar. „Je tady jedna věc, kterou bych ráda, aby chápalo více rodičů s dospělými dětmi. Svým rodičům nedlužím nic za to, že mě vychovali. Dokonce ani poděkování,“ otevírá svou několikaminutovou instagramovou esej. Spousta lidí se urazila, hádala se v komentářích. Tahle myšlenka ale nestojí na neúctě nebo nevděčnosti dětí z řad mileniálů, ale na něčem, co provází každou novou generaci – snaze dělat věci jinak, lépe, než je dělali předci, píše v textu pro časopis Heroine Gabriela Boška.

Lainey ve svém příspěvku dále mluví o tom, že jakmile děti přestanou být na svých rodičích závislé – ať už finančně, nebo jinak –, vazba mezi rodičem a dítětem se mění. Stává se z ní stejný vztah jako všechny ostatní. Obě strany v ten moment začínají mít povinnost (a v ideálních případech také ochotu a touhu) na tomto vztahu pracovat. Už není automatický.

Schopnost „ctít otce svého i matku svou“ vychází z předpokladu, že máte fungující a zdravě nastavené vztahy, kde všichni navzájem respektujete své hranice. Co když to ale není váš případ? Co když jste zažili domácí násilí nebo zneužívání? Co když máte z dětství nepřekonatelné trauma, které způsobili právě vaši rodiče?

Nabízí se tedy otázka, za co být vděčný, pokud se člověk celý svůj dospělý život potýká s problémy s psychickým nebo fyzickým zdravím právě kvůli chování svých rodičů. Je udržování vztahů s rodinou pro náš další život vždy produktivní? Jak se vyrovnat s tím, když od nás rodina nějaké splácení dluhů očekává? A proč některé děti mluví o tom, že chtějí své rodiče žalovat za to, že je přivedli na svět? Přečtěte si text na Heroine.cz.