Ženy jsou dnes v prvních týdnech po porodu na vše samy. Jak prožít šestinedělí zdravě a v klidu?
Ještě nikdy v dějinách lidstva nezůstávaly novopečené matky s nemluvňaty tak často o samotě. Mnoho z nich dopředu netuší, jak náročné to bude, protože o šestinedělí se příliš nemluví. Z psychoterapeutického pohledu se dá říct, že psychika novopečené matky je téměř tak citlivá jako psychika nemluvněte. Proto je důležité, abychom si šestinedělí vzali zpátky.
Mám psychoterapeutickou praxi a zabývám se psychickou stránkou porodu a poporodního období. Při práci si tedy vyslechnu mnoho vyprávění o počátcích mateřství. Často jsou to těžké příběhy.
„Tobě jsme se věnovali celé těhotenství. Ale teď? Teď je tady Honzík, teď je čas věnovat se Honzíkovi!“ Tyto věty si vybavila máma dvouletého chlapce. Slyšela je po porodu od své matky a pamatuje si je slovo od slova.
„Copak nám nechceš ukázat vnuka? Přijedeme příští týden.“ O pečení koláče týden po porodu mi vyprávěla jiná žena, máma dvouměsíční holčičky.
Pojďme si o šestinedělí vyprávět nově a jinak. Nemusí to být černobílé. Může být náročné i poklidné zároveň. Žena se může radovat, ale zároveň oplakávat starý život. Může být dítětem nadšená a zároveň se na něj zlobit.
Sama si vybavuji jednu návštěvu komunitní porodní asistentky u mě doma. (V Polsku pečuje o ženu a dítě dva měsíce po porodu asistentka, která dochází k nim domů. Péče je v základním rozsahu hrazena ze zdravotního pojištění – pozn. překl.) Měla jsem dva týdny po porodu. Cítila jsem se mnohem líp než na začátku šestinedělí. Ve srovnání se zbytkem života jsem ale byla unavená jako nikdy. Asistentka se posadila ke stolu, aby vyplnila zdravotní kartu, a přitom prohodila, že se tenhle týden narodila spousta dětí a ona je hrozně unavená, ale jedna pacientka jí naštěstí nabídla polévku. Vzpomínám si, že jsem se v tu chvíli cítila trochu hloupě. Nalila jsem jí jen vodu s citronem, nic k snědku jsem jí nenabídla.
Tehdy se mě můj vnitřní hlas snažil povzbudit, dnes burcuje k protestu. Novopečená matka je ten poslední, kdo by měl někomu chystat polévku. Ona už má na práci krmit svoje dítě. Tu polévku by ale neměla vařit ani komunitní porodní asistentka – školím je, pracuju s nimi a vím, jak náročná jejich práce v podfinancovaném systému je. Právě proto by se mělo šestinedělí stát celospolečenskou záležitostí. Šestinedělky musíme začít v doslovném i emocionálním smyslu krmit. Musíme si šestinedělí vzít zpátky.
Měly by ženy po porodu dostat větší podporu hrazenou z veřejných peněz?
O šestinedělí toho moc nevíme
A pokud jsme o něm už slyšeli, je to nejčastěji proto, že někde neproběhlo dobře. Slýcháme o probdělých nocích, problémech s kojením a nekonečné únavě. Existuje také trend popírat samotnou jeho existenci. Některé ženy cítí tlak na návrat k předchozímu životu. Pokud mu podlehnou, nasoukají se do předtěhotenských džínů a fotí krásné snídaně v uklizeném bytě i životě. Během svých kurzů jsem se také setkala s mnoha lidmi, kteří se mi svěřili, že velmi dlouho nevěděli, že něco jako šestinedělí vůbec existuje! Ve výsledku nemá nikdo z nás k reálnému obrazu šestinedělí přístup, dokud se nepřihodí přímo nám nebo někomu blízkému.
Nikoho před námi, před západní kulturou jedenadvacátého století, ani nenapadlo, že by novopečená matka mohla vědět, jak se postarat o své dítě.
Pojďme si tedy o šestinedělí vyprávět nově a jinak. Nemusí to být černobílé. Byt nemusí být ani naklizený, ani jako po výbuchu. Šestinedělí může být náročné i poklidné zároveň. Žena se může radovat, ale zároveň oplakávat starý život. Může být dítětem nadšená a zároveň se na něj zlobit.
O co v šestinedělí vůbec jde?
Šestinedělí je období po každém těhotenství včetně toho, které skončilo předčasně (ať už samovolným potratem, nebo interrupcí). Organismus ženy potřebuje tento čas, aby se vyrovnal se změnami, jež těhotenství přineslo.
Pokusím se vyjmenovat největší výzvy, s nimiž se novopečená matka potýká.
- Krvácení neboli „očistky“. S menstruací nemá mnoho společného. Je delší a silnější. Odborně se označuje jako poporodní krvácení nebo očistky. Ten výraz nezní zrovna hezký, ale je přiléhavý! Některé odcházející kousky tkáně mohou být i několik centimetrů velké.
- Zavinování dělohy. Děloha je neuvěřitelný orgán. Po porodu váží kolem 1000 g. Když ji dítě opustí, začne se scvrkávat. Její smršťování bolí, podobá se to menstruačním bolestem. Každý další stah přibližuje dělohu k její původní váze, což je 50–70 g. Z kila na šedesát gramů? Tělo dokáže neuvěřitelné věci!
- Stabilizace kojení. Pro mnoho žen spojená s bolestí. Mohou bolet bradavky, které na kojení ještě nejsou zvyklé, i prsa, která se nalévají mlékem. Bolí záda, která si zvykají na novou polohu. Také podbřišek bolí. Když žena přikládá dítě k prsu, dochází k uvolnění většího množství oxytocinu, což napomáhá zavinování dělohy, ale zároveň to bolí. A pozor! Zavinování dělohy obvykle s každým dalším šestinedělím bolí víc, protože po dalších těhotenstvích (případně vícečetném těhotenství) je děložní sval více roztažený. Děloha pak má se zavinováním více práce. Kojení navíc představuje komplikovaný propletenec společenských očekávání s nejhlubšími zákoutími ženské psychiky. Také od ženy vyžaduje ochotu přijmout blízkost a závislost, která z kojení plyne.
- Hormonální smršť. Hladina hormonů v perinatálním období kolísá ve srovnání s normou až dvěstěkrát! Z medicínského pohledu je to normální, ale pro tělo i psychiku ženy je to náročné.
- Návrat orgánů na původní místa. Vnitřní orgány se během těhotenství posouvají, aby uvolnily místo dítěti.
- Hojení porodních poranění. Statisticky viděno si většina žen nějaké poranění z porodu odnese. Ať už je to rána po císařském řezu, nebo nástřih či natržení.
Těch výzev není málo. A to jsem se zatím věnovala jen fyzické stránce šestinedělí.
V oblasti emocí se toho děje víc než kdykoli předtím
Z psychoterapeutického pohledu se dá říct, že psychika novopečené matky je téměř tak citlivá jako psychika nemluvněte. Stejně jako nemluvně nemá pojem o čase, i ženě se může zdát, že „to kojení trvá věčnost“ nebo že „už nikdy nebude sama sebou“. Stejně jako nemluvně neví, že je samostatná bytost, ani matka si není jistá, jestli cítí bolest dítěte, nebo svoji vlastní.
Tento stav se nazývá primární mateřské zaujetí. Pozoroval a pojmenoval ho britský psychoanalytik Donald Winnicott. Jakožto pediatr si všiml, že matky, které k němu do ordinace přicházejí s novorozenci, se nacházejí ve specifickém psychickém rozpoložení. Zaznamenal, že jsou často duchem nepřítomné, nesoustředěné, odtržené od reality. Tento stav lze pozorovat už během těhotenství: ženě vypadávají slova, snadno se rozpláče, hádá se emotivněji než obvykle, je složité s ní domluvit nějaký termín. Lidově se tomu přezdívá „baby brain“.
Vlastně se jedná o přípravu k budování blízkého vztahu s dítětem. Psychika se sama intuitivně připravuje na navazování vazby s nemluvnětem. Vazby, která bude zpočátku velice těsná. Matka a dítě se přece dorozumívají na úrovni emocí. Slova jsou jen příjemný bonus. Baby brain obvykle přejde sám. Tento psychologický regres během těhotenství narůstá, vrcholu dosahuje během porodu a potom ustupuje ruku v ruce s tím, jak se dítě od matky separuje.
Během šestinedělí prožívá mnoho žen smutek. Takzvané „baby blues“ se týká zhruba osmdesáti procent žen, takže lze směle tvrdit, že smutek, plačtivost nebo podrážděnost po porodu jsou spíše normální stav než výjimečná věc.
Je při všech těchto výzvách možné, aby šestinedělí nebylo nejhorší období v životě ženy?
Je. Žena ale musí mít dostatečnou podporu. Mnoho žen má kapacity na to, aby si s těmito výzvami poradily, ale nesmějí zůstat samy. Model, v němž fungujeme – žena je s novorozencem deset hodin o samotě, zatímco muž jde do práce –, je v dějinách lidstva absolutní novinka. Nikdy dřív žena po porodu sama nezůstávala.
Jak se dřív matky učily pečovat o nemluvňata?
Tím, že o ně pečovaly. My teď chodíme na předporodní kurzy, kde koupeme panenku a očekáváme od sebe, že pak budeme vědět, jak koupat své dítě. Jako by těhotenství byl čas na studium a porod zkouška, která ověřuje, zda se žena na mateřskou roli dobře připravila. Tisíce let to ale vypadalo jinak.
V mnoha kulturách existuje rituál umývání ženina těla po porodu. Tato tradice je doposud živá v Barmě, Číně či Maroku. Žena je koupána, aby věděla, jak koupat svoje dítě. Je krmena, aby mohla krmit. Podle tradice žena během šestinedělí nevykonává žádné domácí práce včetně vaření. Jídlo jí nosí ostatní. Její jediný úkol je kojit své dítě. Něha vůči dítěti nevzniká z ničeho. Je potřeba ji dostávat, aby bylo možné ji posílat dál.
Vezmeme si šestinedělí zpátky?
Šestinedělí je důležité nejen pro ženu po porodu. Dobré šestinedělí je v zájmu nás všech. Je to počátek života lidí, s nimiž budeme sdílet prostor v tramvaji nebo spolupracovat na klíčovém projektu. To, co nemluvňatům uděláme, budou jednou vracet světu. Šestinedělí nemůže být jen záležitostí samotných žen.
Musíme si ho vzít zpátky.
Co tím myslím? Především je potřeba odmítnout tlak na předčasný návrat ke společenskému životu; místo toho důvěřujme, že žena ze svého mateřského zaujetí vystoupí, až přijde čas, obohacená o blízkou vazbu.
Předpokladem dobrého šestinedělí je odpočinek. A proto žena potřebuje, aby s ní někdo byl. Někdo jí musí podat sklenici vody, když začíná kojit, přinést uvařený oběd místo dalších dupaček. Někdo se musí ptát na ni místo na dítě. Díky tomu nepřerostou poporodní výzvy novopečeným rodičům přes hlavu.
Máme-li někoho doprovázet v šestinedělí, musíme být jako nádoba. Nádoba, do níž může žena vhodit, co potřebuje. Může to být vyprávění o vůni hebké hlavičky, roztomilých nožičkách, ale také drtivé bolesti, nejistotě a myšlenkách, které ji samotnou děsí. Nemusíme dělat nic víc, stačí přijít a uchovat v sobě její porodní nebo poporodní příběh. A ovládnout svůj neklid, když její vyprávění není zalité cukrovou polevou.
Článek vyšel poprvé na Heroine.pl.
