Krev, bolest a nejistota. Jak jsem prožila spontánní potrat
Když jsem ležela ve vaně krvácející a v bolestech, protože jsem se rozhodla, že potrat takzvaně ‚nechám na přírodě‘, bývala bych si přála najít takový článek, jako je tento. Věřím, že máte štěstí a není to váš případ – ale přečtěte si ho i tak. Vědět, co čekat, když vaše těhotenství nečekaně skončí a vy se rozhodnete pro spontánní potrat, vám může opravdu hodně pomoci. Já to štěstí neměla.
Brzy mi bude třicet dva, žiju ve šťastném manželství a máme tříletou dceru Rozárku. Vystudovala jsem žurnalistiku, už léta jsem ale nenapsala ani řádku ‒ nebyl důvod. Až do chvíle, než jsem zažila něco opravdu intenzivního a zároveň tabuizovaného: spontánní potrat.
První dcera se nám narodila nečekaně brzy, šestnáct měsíců po svatbě. Porod proběhl plánovaným císařským řezem, ale jinak bez komplikací stejně jako celé těhotenství. Zhruba v Rozárčiných dvou letech jsme se začali snažit o druhé dítě, nejdříve nezávazně, později s pomocí ovulačních testů.
Poprvé v životě jsem se na křesle cítila vysloveně nepříjemně. Lékař mi oznámil, že jsem v šestém týdnu těhotenství, ale ještě není vidět srdeční akce.
Po dceřiných třetích narozeninách jsem šla k lékaři. Dostalo se mi srdceryvného proslovu o tom, že to moc řeším. Mám si najít koníčka, odjet na dovolenou a zahodit všechny testy. Rady jsem poslechla, zakázala jsem si druhé dítě plánovat, mluvit o něm i na něj jen myslet. A světe, div se, za tři měsíce přede mnou po dlouhé době opět ležel pozitivní těhotenský test.
Vítězství. Štěstí. Panebože, po těch dlouhých měsících ovulačních testů, plánovaného sexu a následného zklamání při první známce krve před menstruací. Vánoce slavíme čistě nealkoholicky a rodině zatím nic neříkáme, protože co kdyby. V půlce ledna jdu na první kontrolu ke gynekologovi. Od doktora slyším, že je ještě moc brzy. Jsem asi v šestém týdnu těhotenství, srdeční akce je viditelná, ale raději kontrola za dva týdny.
Šest týdnů plus dva
Za dva týdny to není ideální. Dcera je nemocná, tudíž nemůže do školky a musím ji vzít s sebou na gynekologii. Vcházím do ordinace. V čekárně se sestřička stará o netrpělivou Rozárku.
Přečtěte si také: Zamlklý potrat byl pro mě šok
Každý potrat může být traumatickým zážitkem. Ať ho podstoupíme dobrovolně, nebo potratíme spontánně. Takzvaně zamlklý potrat je ale v něčem možná ještě náročnější. Embryo se v děloze přestane vyvíjet; přestane mu bít srdce, přestane růst. Zbytek těla si toho ale nevšimne. Dál produkuje těhotenský hormon a žena se cítí těhotně. A pak přijde šok.
Poprvé v životě jsem se na křesle cítila vysloveně nepříjemně. Lékař mi oznámil, že jsem v šestém týdnu těhotenství, ale ještě není vidět srdeční akce. Ano, zase v „šestém týdnu“ jako před čtrnácti dny. Další kontrola za deset dní. Já už ale všechno vím. Je mi to jasné. Dokonce se při první návštěvě záchodu objevuje krev. Čas se zastavil, najednou bylo všechno jako v mlze. Nemůžu to v sobě dál držet, snažím se, ale slzy se derou ven.
„Mama pače,“ kouká se na mě moje téměř nemluvící dítě a utírá mi slzy.
„Ano, miláčku, to nic. Máma pláče, ale to bude dobrý.“ Nevím, jestli se snažím uklidnit sebe, nebo spíše netraumatizovat své dítě. Tahle situace se během dne ještě několikrát opakuje. Blíží se večer, manžel přijde z práce, nakonec už chrastí klíče v zámku a já pořád netuším, jak to říct.
„Jak jste se dneska měly?“
„Byla jsem u doktora. Už nejsme těhotní.“ Nebylo to nejchytřejší ani nejcitlivější vyjádření století a vzápětí jsem se rozbrečela. Nic víc jsem nedokázala.
Mám v sobě mrtvý plod. Co dál?
Nový den, nová řešení. Podle internetu to v této fázi žádné zdravotní riziko neznamená. Fajn. Dále se píše, že existují vlastně dvě, respektive tři cesty.
- Nechat potrat zcela na přírodě. Dnes méně obvyklý, leč v raných fázích těhotenství údajně neškodný způsob.
- Jít do nemocnice a celý průběh urychlit. Chápu-li to dobře, dostanu tabletku, potratím a bude dořešeno.
- Další možností je revize dělohy, tedy anestezie a následně rutinní zákrok. Ještě ten den nebo následující den jdu domů.
Narkóza mě vůbec neláká, a tak hledám informace o spontánním potratu. Nacházím jen tolik, že nejspíš nebude potřeba absolvovat kontrolované šestinedělí. A já chci přece znovu otěhotnět co nejdříve, ne čekat dalších šest týdnů.
Potrácím, mírně krvácím a mám pocit, že vím, co bude dál, údajně taková „silnější menstruace“. Psychicky jsem vlastně už s celým procesem smířená a čeká mě kontrola na gynekologii. Vzadu v hlavě ale pořád hlodá naděje… přijdu tam, gynekolog se usměje a řekne: všechno je v pořádku, vidím srdeční akci.
Matka má za pět
Je pondělí 7. února, svátek má Veronika a jedna taková jde na kontrolu.
„Veroniko, existují dvě, respektive tři možnosti… ale záleží na vás.“
Cítím, že ten přísný pán čeká, že něco řeknu, ale nemám tušení, co říct. Stydím se. Můžu se tady ptát?
„Co mi doporučíte? Jaká jsou pro a proti?“
„Rozhodnout musíme spolu.”
Ale žádné „spolu“ se nekonalo. Připadala jsem si jako při zkoušce na vysoké škole. Neučila jsem se a jen čekám, až mě zkoušející vysvobodí větou „Dnes to bude za pět, přijďte příště“. Což samozřejmě nenastalo. Žádné vysvobození, ani žádné příště.
„Necháme to na přírodě,“ vypadlo ze mě, ani nevím jak. Hlavně abych si už mohla cestou domů v klidu pobrečet.
Dostávám jedinou instrukci: Objeví se krvácení a v krvi by se měly objevit malé kousíčky, opravdu malé, jakoby sraženiny. Kontrola za dva týdny.
Všechno se mění v noci z pátku na sobotu. Mám silné bolesti břicha, je mi horko i zima zároveň, nevím, jak si lehnout, aby se mi ulevilo.
V nejbližších dnech se neděje nic, občas krvácím silněji, občas méně. Nic zásadního, nic mě fyzicky netrápí.
Všechno se mění v noci z pátku na sobotu. Mám silné bolesti břicha, je mi horko i zima zároveň, nevím, jak si lehnout, aby se mi ulevilo. Vstávám po několika hodinách spánku s malou úlevou, po snídani je ale zase všechno jinak. Začíná mě hodně bolet břicho a oblast podbřišku, mám občasné křeče, špatně se mi chodí, každý rychlejší pohyb bolí.
Chtě nechtě mě ale čeká cesta do obchodu, protože dcera nutně potřebuje novou lahev na mléko. Vezmu si analgetikum. V autě cítím břicho a slabé křeče, spíš proto, že se na to soustředím – prášky už plnohodnotně zabraly. V okamžiku, kdy vystupuju z auta, ale vnímám, že mnou prošlo něco velkého. Cítím velký tlak, horko a vlhko. Musím urychleně najít nejbližší záchod. Naštěstí byl hned vedle dětského obchodu.
Než jsem si stáhla kalhoty a dosedla, stihla jsem zakrvácet kus podlahy a prkénko. Všude mám krev, na rukou, na kalhotách, vložka je nasáklá krví a dívám se přímo na kus toho, co vložka nepojala a co jsem cítila, jak ze mě odchází. Není to žádná malá sraženinka. Je to hrudka velikosti asi tři na tři centimetry, tmavě rudá, nečekaně pevná. Nemám odvahu ani chuť to dál zkoumat.
Ačkoliv se mi chce brečet, nevlídné prostředí veřejných záchodů mi to tak nějak nedovolí. Oklepu se, utřu si ruce, vyměním vložku a následně po sobě vytřu i půlku místnosti. Mažu do obchodu koupit to nejnutnější a urychleně domů.
Máte vlastní zkušenost s potratem?
Zbytek dne už tak dramatický není, krvácím více než doposud, občas s krví odejdou i pevnější části, ale rozhodně menší než to, čím to všechno začalo. Bolesti mám asi jako při silnější menstruaci. Na večer si beru další prášek, protože se chci vyspat. Stejně se celou noc co chvíli budím ze strachu, abych náhodou nezakrvácela celou postel. V hlavě mi zase vyskakuje už známá otázka – tak tohle byl teda ten potrat?
Ne, nebyl. To pravé peklo přichází s dalším ránem.
Krev, bolest, svatá trojice a krev
Budím se a rozhodně se necítím na vstávání. Ačkoliv jsem spala relativně dobře, cítím se vyčerpaná a mám šílené bolesti. Z dětského pokoje slyším, že se probudila dcera. Budím manžela. Chápe a ochotně vstává k dítěti. Jakmile projdou ranní rutinou, vrací se do ložnice, aby se zeptal, co pro mě může udělat.
„Prášek na bolest, prosím. Ten nejsilnější, co máme.“
Vím, že vstát musím, protože odpoledne přijedou na návštěvu naši. Návštěvu samozřejmě nebylo možné přesunout ani zrušit, navíc přece o ničem nevěděli.
Jakmile prášky trošičku zaberou, vstávám a pomalu se ploužím na záchod, abych sečetla krvavé škody. Pyžamo přežilo, vložka měla namále, takže ji měním a jdu si lehnout do obýváku za dcerou a manželem. Bolesti nepolevují, i přes prášky jsou mnohem horší než včera.
Po chvíli se opakuje včerejší situace – tlak, vlhko, horko a okamžitá cesta směr záchod. Vložka je úplně celá nasáklá krví a pyžamo taky. Sedím na záchodě a slyším, jak do vody v záchodové míse kape krev.
Záchod opouštím s tím, že dnešní krvavou tsunami mám za sebou a bude klid. Jdu do sprchy, převlékám se a vracím se za dcerou do obýváku. Cestou mě silná, dosud nepoznaná bolest málem srazí na kolena. Do patnácti minut se vracím na záchod se stejným scénářem jako minule, opět měním vše včetně oblečení. S krví pokaždé odcházejí stejně jako včera při prvním krvácení velké kusy čehosi. Poprvé mě napadá, že je něco asi špatně, protože gynekolog mi toho sice neřekl mnoho, ale zdůrazňoval „malé sraženinky“.
V následující hodině se tentýž kolotoč silných bolestí, krve s menšími či většími sraženinami a nového oblečení opakuje asi čtyřikrát. Napadá mě, že za chvíli nebudu mít co na sebe, takže posbírám síly a vydávám se na cestu k pračce. Na několik strategických míst v bytě umisťuji „svatou trojici“ – kalhotky, vložky a vlhčené ubrousky. Zavřu se do koupelny a sednu si do vany, abych si tam mohla následující asi hodinu v poklidu krvácet bez dalších ztrát na oblečení.
Jak dlouho můžu ještě tímhle tempem krvácet? Kolik krve může člověk ztratit, než to začne být problém? A kolik jsem toho vlastně dneska vykrvácela? Sama sebe přesvědčuji, že jakmile ztratím více krve, než je zdrávo, poznám to a zavolám si sanitku.
Night-mega-maxi
Zkouším chvíli googlit nějaké ucelené informace o tom, co mě čeká a zda je to běžné. Vlastně doufám, že najdu něco jako „neboj, Vejo, to přežiješ“. Nic, a navíc musím řešit další problém – neplánovaně velkou spotřebu vložek.
„Miláčku, prosím tě, dojdi do obchodu a kup mi vložky. Ať na sobě mají napsané ‚night‘ a ‚mega-maxi‘ a co nejvíc kapiček. Kup čtyři různé druhy a já si pak něco vyberu, to zvládneš.“ Vlastně bych teď dala cokoliv za vložky poporodní.
Netěší ho to, ale ochotně se obléká, a když je připraven vyrazit na svůj zcela jistě první nákup vložek, zadívá se na mě.
„Ehm… zlato, krvácíš,“ kývne směrem ke kapkám krve, které mi tečou po nohou. Není to ani dvacet minut, co jsem se naposledy převlékala.
Záchod, rychlá sprcha, nové oblečení s novou vložkou.
Obchod máme hned vedle bytu, takže za deset minut mi u nohou přistane taška mega-maxi vložek. A jsou v ní i tři nanuky. Rozbaluju jeden pro dceru a následně druhý pro sebe. Stojím v předsíni, abych to neměla daleko na záchod a do koupelny, a užívám si vlastně první příjemnou věc dnešního dne. Najednou si uvědomuju, že po čtyřech předlouhých hodinách už nemám bolesti.
Rozjímání přeruší můj drahý muž. „Zlato, krev.“
Vložka, spodní prádlo, nohy, papuče, podlaha. Všechno od krve, kterou už ani necítím. Zbytek nanuku si odcházím sníst do vany, krvácení vůbec neustává (pomalu zeslábne až za dvě hodiny), do kanálu odtekla a ještě odteče spousta krve, ale poprvé za celý den cítím velkou úlevu.
Návštěva proběhla v pořádku. Sice jsem se třikrát za hodinu poroučela na toaletu, ale dalo se to zvládnout.
Dítě usnulo. Sledujeme film a pijeme víno.
„Dneska jsem o tebe měl vážně strach.“
„Já o sebe taky, ale myslím, že už je to snad definitivně za námi.“ A skutečně bylo. Ještě pár dní jsem špinila a o dva dny později ze mě vyšlo cosi jako větší křepelčí vajíčko s ocáskem.
Dále jsem to nezkoumala, strávila jsem s tím pár uplakaných chvil a rozloučila se.
Bude to dobré?
Více než týden po potratu jdu na závěrečnou kontrolu na gynekologii.
„Děloha je čistá. Veroniko, vím, že jste chtěla miminko. Ale mám pro vás vlastně dvě dobré zprávy.“
Úplně se vidím, jak připitoměle na doktora koukám. Pokračuje: „Tak zaprvé víme, že můžete otěhotnět. A za druhé, nenarodí se vám postižené dítě.“
Čekám otázku na průběh potratu, nějaký projev „péče“. Neptá se, nezajímá se. Možná proto mi před potratem nic neřekl – neměl co, protože nic neví.
Loučí se se mnou slovy: „Hlavně klid, Veroniko, to bude dobré.“
Já si tím nejsem jistá. Bude?
Aktuální číslo
- Swap - nový životní styl, pro který je podstatné nacházet radost jinde než v nezřízené spotřebě.
- Co by ženy měly dělat, pokud by chtěly mít v důchodu stejně peněz jako muži?
- Ani umělá inteligence není objektivní a nestranná. Proč má AI předsudky?
- Náš feel good speciál jsme tentokrát věnovali chůzi. Jak to udělat, aby nás po dlouhém výšlapu nebolely nohy ani duše?
- K ročnímu předplatnému balíček pečujících krémů od L'Occitane zdarma
