E-shop Heroine: předplatná, Manuál pro moderní mámy, Heroine Premium
Heroine.cz

Když přestanu pracovat, zhroutím se. Co vám neřekli o workoholismu a duševním zdraví

Práce pro řadu z nás není jen způsobem obživy. Dodává nám pocit užitečnosti a významně formuje naši identitu. Co když ale jejím prostřednictvím zároveň utíkáme od hlubších problémů v našem nitru? Většinu lidí asi nepřekvapí, že workoholismus neboli chorobná závislost na práci může podle psychologů vést k depresím. Málokdy se ale mluví o tom, že proces funguje i opačně.

Lze depresi potlačovat prací? Podle psychologů ano. Nejde ale o zrovna zdravý postup.Foto: Shutterstock

Řada lidí zahání vnitřní démony pomocí pití či rizikového sexuálního chování. Podle psychologů je ale možné utíkat před depresí také prostřednictvím neustálé práce. Nekonečný kolotoč e-mailů, telefonátů a odškrtávání položek na seznamu povinností totiž dokáže alespoň na chvíli odvést pozornost od temných myšlenek, které se člověku honí hlavou. Podle studie norských a amerických vědců z roku 2016 uveřejněné ve vědeckém časopise PLOS One „může workoholismus v některých případech vzniknout jako snaha potlačit nepříjemné pocity, úzkosti a deprese“.

Závěry hojně citované studie napovídají, proč se během nejkritičtějších fází pandemie koronaviru řada lidí dobrovolně zcela utopila ve své práci, píše časopis The Atlantic. Do hry během opakovaných lockdownů pochopitelně vstupovaly i další faktory, například očekávání, že zaměstnanci budou neustále „na příjmu“, jelikož stejně nemají po pracovní době kam jít. Všeobecně rozšířená nuda, prázdnota a pocit zmaru ale rozhodně z „depresivního workoholismu“ vytvořily rozšířený jev.

Pracovat rychleji a víc se nerovná vždycky dobře.
Foto: Gabriela Knížková/Midjourney

Rychleji neznamená lépe a odpočinek není lenost. Pomalá produktivita ukazuje, jak pracovat udržitelně

Práce

Workoholismus jako takový má navíc podstatný háček: na rozdíl od jiných závislostí nejen že není společensky zavrhován, ale v současné zrychlené době plné aspirativních příspěvků na sociálních sítích je často považován za ctnost. Pokud začnete své depresivní stavy vědomě či nevědomě „léčit“ drogami, okolí to pravděpodobně brzy zaznamená: těžko od něj můžete očekávat pochvalu. Co je ale špatného na práci? Přesčasy, maximální soustředěnost a schopnost reagovat na požadavky šéfa v kteroukoli denní dobu vám nejspíš přinesou povýšení a obdiv k vaší nezlomné pracovní morálce.

Závislost hodná obdivu

Winstona Churchilla, jednoho z největších velikánů evropských dějin, zná asi každý. Britského premiéra si navzdory jeho kontroverznímu odkazu spojenému s bengálským hladomorem pamatujeme z dějepisu především jako neúnavného bojovníka proti nacistickému zlu. Málokdo ale ví, že „neúnavný“ je pro Churchilla přiléhavější označení, než by se mohlo na první pohled zdát. Churchill údajně pracoval až 18 hodin denně: během svého života navíc kromě vyvedení ostrovní země z válečné krize zvládl sepsat 43 knih dostatečně dlouhých na to, aby zaplnily celkem 72 svazků.

Můžete mít všechno. Ženám se to tvrdí, je to lež. Falešná emancipace nerovnosti neřeší

Feminismus

Vzhledem k Churchillově zabijácké produktivitě (podpořené ještě vražednějším množstvím konzumovaných doutníků a alkoholu) může být překvapivé, že muž s přezdívkou Buldok ve skutečnosti trpěl těžkými depresemi, které nazýval svým „černým psem“. Psychiatrovi prý jednou vysvětlil, že se nerad ocitá na palubě lodi, protože ho při pohledu do hlubin moře přepadá nutkavý pocit, že „jediná vteřina a jednoduchý úkon by mohly vyřešit vše“.

Příznaky deprese si totiž obvykle představujeme jen jako extrémní apatii, únavu a častou neschopnost třeba jen vstát z postele. Extrémní pracovní vytížení, které charakterizovalo Churchillův každodenní život, tak do vzorce na první pohled příliš nezapadá. Někteří historikové tuto skutečnost vysvětlují Churchillovou údajnou bipolární poruchou a obdobími silných mánií, které umožnily krátkodobě podávat velké výkony.

Anglický psychiatr a spisovatel Anthony Storr ale v Churchillově biografii přišel s jinou myšlenkou. Politikův workoholismus možná nebyl hříčkou přírody vyčnívající v kontextu Churchillovy diagnózy, ale naopak přímou odpovědí na něj. Churchill tak byl možná nejslavnější obětí depresivního workoholismu. Přinesl mu věhlas, ale černého psa v jeho životě nezahnal.

Zaplnit prázdnotu

Jako u každé závislosti jsou totiž jakékoli výhody, které workoholismus skýtá, těžce vykoupené. Zlepšení nálady u něj funguje krátkodobě – brzy se dostavují ještě hlubší deprese, úzkosti a obávaný syndrom vyhoření. Syndromem rozhodně nejsou ohroženi jen lidé, které práce nenaplňuje nebo v ní nevidí smysl, jak se občas nesprávně traduje. Naopak. Pracovníci ve zdravotnictví jsou si obvykle velmi dobře vědomi obrovského významu své kariéry pro společnost a o své práci smýšlejí jako o celoživotním poslání. Vyhoření přitom v průběhu své činnosti zažije každý třetí lékař.

Pokud začnete své depresivní stavy vědomě či nevědomě ‚léčit‘ drogami, okolí to pravděpodobně brzy zaznamená: těžko od něj můžete očekávat pochvalu. Co je ale špatného na práci?

Workoholici také často propadají dalším závislostem, ať už jde o zmiňovaný alkohol, drogy, nebo pornografii. Pokus zalepit duševní problémy prací má totiž obvykle za výsledek prohloubení vztahových neshod – ve chvíli, kdy se o nás nejbližší začínají obávat, přichází nejprve vztek a rozčarování („je to přece moje práce“, „mám ambice, no a co“ a „mám se radši tiše utápět, než abych něco dělal/a?“) a posléze nutkavý pocit, že nikdy nebudeme dost dobří. Únavou zdecimovaný mozek pak nejlépe uklidní jakákoliv jednoduše a rychle dostupná útěcha, například v podobě několika skleniček vína.

Nerušit, odpočívám

Správný time management a dobře rozvržená činnost jsou základem úspěšného pracovního dne. O době volna ale máme tendenci přemýšlet jako o něčem nahodilém, co nějak dopadne, „pokud zbude čas“. Koníčky, rodina a přátelé si přitom pevné místo v týdenním plánu zaslouží úplně stejně jako firemní porady a odpovídání na e-maily.

Foto: Je třeba si všímat, kdy už naše obětování se něčemu a někomu není v pořádku. Shutterstock

Myslet na sebe není sobeckost. Je to nutnost, pokud nechceme vyhořet, varuje psycholožka

Sebepéče

Jednou z cest, jak se workoholické pasti vyhnout, je nejprve udělat pořádný časový audit: jak dlouho zabere cesta do a z kanceláře? Kolik hodin strávím v práci, kolik dalšími nutnými pochůzkami a kolik jich zbývá na to, co mě skutečně baví? Jakmile před sebou jasně uvidíte množství času, které strávíte prací navíc a které ukrajuje z jiných činností, těžko si můžete stále nalhávat, že je všechno v nejlepším pořádku.

Vyhradit si čas ale nestačí. Dvě hodiny večerního volna v rozvrhu vypadají hezky. Pokud je ale ničím nezaplníte, pravděpodobně je stejně znovu strávíte kontrolou přijaté pošty. Zvolte si jasně definovanou aktivitu a té se věnujte, ať už je to cvičení, čtení, nebo dlouhá procházka se psem. Přemýšlejte o nich, jako by to byla schůzka s americkým prezidentem. Nechali byste se na ní vyrušit vyzváněním telefonu?

Nejlépe strávený čas však bude ten, který věnujete terapii. Zejména v případě, kdy tušíte, že je práce vaší poslední záchranou před pomyslným skokem do hlubokého oceánu. Winstonu Churchillovi se jeho životnímu stylu navzdory podařilo dožít se 91 let. Málokterý workoholik se však může na podobnou dlouhověkost spolehnout. A i kdyby ano: víte, čeho lidé na smrtelné posteli nejčastěji litují? Je to nedostatek pracovního nasazení, nebo chvíle s blízkými, o které přišli? Tušíte správně.

Popup se zavře za 8s
zavřít reklamu