Koupit vstupenky na konferenci Heroine

„Po znásilnění se bojím porodu.“ Příběhy žen s traumaty apelují na změnu systému českého porodnictví

Specifikům vedení porodů u žen se sexuálními traumaty se v českém porodnictví věnuje v podstatě nulová pozornost. S nějakou formou sexuálního násilí nebo obtěžování se přitom setká více než polovina všech žen a téměř každá desátá zažije znásilnění. Žen, které s tímto paralyzujícím prožitkem vstupují do porodnice, tak zákonitě musí být ohromná spousta. A jednou z nich jsem i já.

Běžná vaginální kontrola těhotné může ženě s prožitkem sexuálního násilí připomenout, co na ní tehdy bylo zlého spácháno. Respekt k rodičce a její intimitě, empatie a citlivý přístup personálu by mnohdy stačily.Foto: Shutterstock

Chtěla jsem otěhotnět. Nehnaly mě hormony, netikaly mi biologické hodiny, jen jsem prostě najednou věděla, že jsem na mateřství připravená. Vedle sebe mám nejlepšího muže na světě a v sobě dostatek lásky k tomu, abych přivedla na svět nového, malinkého člověka. Když se to povedlo a já na té počůrané tyčince poprvé uviděla dvě čárky, zalila mě šílená euforie. Přišel takový nával radosti, až jsem měla pocit, že se do mě nevejde. Jenže hned potom přišel strach.

Jsem obětí znásilnění. Stalo se to už dávno, hrozně dávno. Takové trauma z člověka ale nikdy úplně nezmizí, naopak má tendenci se vracet – to léčené, tím spíš neléčené nebo i úplně potlačené. A to často tím nejvíc zraňujícím způsobem a v těch nejmíň „vhodných“ okamžicích, jako je třeba porod, který na konci této cesty těhotenstvím přijde.

Porod jako spouštěč sexuálního traumatu

Proč zrovna porod? Po znásilnění jsou nejen psychika, ale i těla obětí poznamenané jedním z nejhorších zločinů, které člověk člověku může způsobit, jak píše porodní asistentka Alžběta Samková. A při porodu dítě prochází naším tělem, místy, kde jsme zažily „všechno to zlé“. Naprostá většina žen navíc v průběhu těhotenství podstupuje v gynekologických ordinacích několik vaginálních vyšetření. A taková jednotlivá kontrola, která má za cíl zjistit, zda jde vše podle plánu, nebo následně i samotný porod mohou ženě připomenout, co na ní tehdy bylo zlého spácháno.

Z vlastní zkušenosti ale mohu říct, že mnohdy vzpomínky nerozpumpuje jen takové vyšetření. Pořád mám v hlavě zlomový moment, kdy mi dítě v břiše poprvé poslalo kopanec hodně nízko, směrem k pánevnímu dnu, prostě k pochvě. A já byla najednou zpátky v „tom“ okamžiku. Znovu zamrzlá, stažená, paralyzovaná strachem. Absolutně neschopná v tu chvíli rozeznat, že se mi „to“ ve skutečnosti neděje znovu, že je to jenom moje miminko, které se chová naprosto zdravě a normálně mě kope.

Foto: Shutterstock

Vše o porodech

Chci si projít

Když k něčemu takovému dojde v průběhu porodu, tělo ženy na podnět často zareaguje tak, že se stáhne. „A to je to poslední, co u porodu chceme. Trauma se otevírá, žena se stahuje, fyzicky se zavírá, a ačkoli ví, že chce porodit, tělo proti tomu začne podvědomě bojovat. Když se ji podaří uklidnit, psychicky udržet v tom, že je to bezpečné, jde to ještě uhrát. Když se ale rozloží i psychicky a nedokážeme to společně na místě udržet, bývá pak bezpečnější varianta pokusit se ještě vymazlit akutní císařský řez,“ popisuje pro web Heroine.cz Alžběta Samková. „Takový porod pak může ústit v poporodní deprese, úzkostné stavy, ztrátu sebedůvěry.“

Psychika rodičky a necitlivý přístup zdravotníků

Právě psychika rodičky bývá u porodu alfou a omegou. V rámci přípravy na tento článek (a vlastně i na svůj porod) jsem mluvila s desítkami žen, jimž se sexuální trauma u porodu ozvalo. Většina z nich se shoduje, že to, co u nich retraumatizační proces spustilo, byl hlavně nedostatek podpory a často velmi necitlivý, nerespektující přístup personálu porodnic.

Takový příběh má i Markéta. Znásilnil ji její opilý přítel, v noci, v její vlastní posteli. Znamenalo to pro ni naprostou ztrátu bezpečí, důvěry, pocitu kontroly. V těhotenství (mnoho let poté, s jiným partnerem) si myslela, že své trauma má zpracované, a tak si intenzivní strach, který v té době pociťovala, se zážitkem z minulosti nespojovala. Zpětně ale vidí, jak stresující pro ni byly už návštěvy těhotenské poradny – neustále se u ní střídali doktorky, doktoři i sestřičky, ona se tak musela opakovaně svlékat a nechávat vyšetřovat cizími lidmi. Stejné to bylo i u porodu. „Jak docházelo k neustálému střídání lidí v ordinaci, cítila jsem, že své těhotenství nemám pod kontrolou, že se neubráním. Odmítala jsem vaginální vyšetření, přesto se mě každý stále snažil přesvědčit, že do mě musí sáhnout. Když to nešlo přese mě, tlačili na manžela, nebáli se použít i výhrůžky: že by ‚mohl ženu a dítě navštěvovat na hřbitově‘.“ Markéta tak znovu měla pocit, že se ji někdo snaží dostat do situace, ve které nemá možnost se bránit.

Kdyby ze mě to dítě nemuseli vyndat, nemusím si to znásilnění prožívat znovu…

K vaginálnímu vyšetření nakonec, pod pohrůžkou vyvolání porodu, svolila. Doktor se při něm bez jejího vědomí (zjistila to až později z lékařské zprávy) pokusil provést Hamiltonův hmat (úkon, který provádí lékař v konečném stadiu těhotenství, aby uměle vyvolal porodní kontrakce – pozn. aut.) „Cítila jsem to jako další znásilnění. Uhýbala jsem pánví, chtěla to zastavit, nikdo si toho ale nevšímal. V ten moment jsem přišla o poslední zbytky důvěry – v sebe, ve vnější svět, ve své tělo, v celý ten proces,“ říká.

Advokátka Hrdá: Jak dál neubližovat obětem znásilnění

Znáte svá práva?

Porod nakonec, i po neúspěšném a pro Markétu opět velmi násilném a nepříjemném pokusu o vyvolání, skončil císařským řezem. Navázat po takovém porodu s miminkem vztah pro ni, jak říká, bylo velmi těžké. „Kdyby ze mě to dítě nemuseli vyndat, nemusím si to znásilnění prožívat znovu. Cestu jsme pak k sobě hledali dva roky,“ vzpomíná dnes.

Vedle zážitků z porodnic mají tyto ženy společné taky pocity, se kterými od porodů odcházely. „Po akutním císaři, ve který můj porod vyústil, protože jsem se po nějakých nechtěných zákrocích prostě zasekla a zavřela, jsem z porodnice odcházela s tím, že jsem to zase nezvládla. Že to moje tělo nezvládlo. Že jsem selhala. Že jsem se těm věcem, které jsem nechtěla, měla bránit. Že to byla moje vina,“ popisuje další z oslovených žen. Připomíná vám to něco? Přesně takhle ženy často popisují pocity po znásilnění.

Jde to i jinak

Nechci nyní rozpoutávat debatu o českém porodnictví, na to nejsem fundovaná, sama s ním ani ještě přímou zkušenost nemám (porod mě čeká za měsíc). Pravda ale je, že zdravotnický personál v českých porodnicích v naprosté většině netuší, jak k ženám se sexuálním traumatem u porodu přistupovat, jak mi potvrdila i Alžběta Samková. A ženy zase v naprosté většině buď nenapadne, anebo nevědí jak a kdy mu to říct, necítí se dostatečně bezpečně, komfortně k tomu, aby tohle téma vznesly.

Jinak to funguje například v Norsku, kde jako porodní asistentka působí Barbora Smolová. „Pět let jsem pracovala v jedné velké pražské porodnici a za celou dobu jsem se nesetkala s jedinou ženou, která by nám, personálu, řekla, že byla v minulosti znásilněna. Za jediný rok v Norsku jsem naopak pracovala s celou řadou takových žen. Nemyslím, že je to tím, že by v Česku takové ženy neexistovaly,“ říká.

O problematice sexuálního násilí se tam mluví velmi otevřeně. Žena v těhotenství dochází na vyšetření pouze k jedné porodní asistence, u které má celkem devět plánovaných hodinových sezení. Vedle fyzických kontrol tak mají dostatek času pro navázání důvěry a otevření i takto intimních témat. Velká část žen se sexuálním traumatem už je navíc předem v péči psychologa nebo psychoterapeuta, a jsou tak lépe schopny navnímat a nadefinovat, jak se k nim má při porodu přistupovat. Již vědí, jak reagují ve stresu a co je dokáže uklidnit. Takové informace pak píšou do dopisu porodní asistentce (obdoba porodního plánu). A tamní zdravotnický personál jej plně respektuje.

Právě respekt k ženě a její intimitě (vylučující například situaci, kdy na porodní sál vejdou během hodiny tři různí lidé a všichni s ženou, bez zeptání, vysvětlení, představení, začnou fyzicky manipulovat), empatie a citlivý přístup jsou přitom úplný základ, který by mnohdy stačil.

Porod jako léčba sexuálního traumatu

Na začátku jsem popisovala strach. Strach, že mi těhotenství, kdy člověk zase tak trochu ztrácí kontrolu nad svým tělem, moje sexuální trauma znovu oživí, že mě paralyzuje flashback přímo u porodu, zamrznu, zavřu se a nezvládnu to, doma se pak zhroutím, nepůjde mi navázat vztah s dítětem, že ho třeba kvůli tomu pak ani nebudu mít ráda… Jasně, trochu se bojím pořád. Ale čím dál tím víc věřím, že to může být i úplně naopak. A vedou mě k tomu, trochu paradoxně, právě i všechny ty příběhy těch neuvěřitelně statečných žen, se kterými jsem o jejich zkušenostech mluvila.

Foto: Penny Simkin

Kniha: Když přeživší porodí

Kanadská dula Penny Simkin se v knize, kterou sepsala pro ženy, které zažily sexuální zneužívání, a jejich pečovatelky, věnuje důsledkům sexuálního zneužívání v dětství s důrazem na jeho možný dopad na rodící ženy. Kapitoly o poradenství při porodu, psychoterapii a klinické péči o přeživší sexuálního násilí činí z této knihy užitečný zdroj informací pro traumatizované ženy i všechny, kdo s nimi pracují. V Česku kniha zatím nevyšla.

Víceméně všechny totiž, i přes mnohdy extrémně traumatizující porod a začátky mateřství, končí pozitivně nebo spíš nadějeplně. I ten Markétin. Ta pár let od prvního porodu otěhotněla znovu. Tentokrát už s vědomím, co se může stát a co nechce, aby se stalo, se na druhý porod připravila jinak: našla si porodní asistentku, která ji provázela celým těhotenstvím a dokázala ji psychicky podpořit, dále i novou gynekoložku, které se o svém traumatu svěřila, dopředu se seznámila s porodníky, kteří pak u jejího porodu byli přítomni. Zkrátka si to tentokrát zvládla ohlídat, nastavit si hranice a hlavně je podržet. A jak sama říká, to, že v sobě své trauma po prvním porodu otevřela a začala s ním pracovat, mimo jiné i v rámci terapie, a následně druhý, vědomý porod, jí velmi pomohly původní trauma překonat.

Podobně mluví i většina těch, které jsem oslovila. A ty, ve kterých celý jejich příběh rezonuje ještě velmi silně, říkají, že nebýt toho, že v nich porod jejich trauma, ačkoli tak brutálním způsobem, otevřel, nejspíš by jej nikdy nebo ještě minimálně hodně dlouho nezačaly skutečně řešit, a samy sebe tak pořádně léčit. Zároveň se mi taky ozvalo i mnoho žen, pro které byl naopak léčivý už i jejich první porod.

Nebýt v tom sama

Specificky k otázce, jak a kdy informovat personál, porodní asistentka Alžběta Samková doporučuje: „Můžete si třeba dopředu domluvit konzultaci s vedoucím lékařem porodnice, kde chcete rodit, probrat s ním, že tohle trauma máte a jaká se k tomu vážou vaše porodní přání či potřeby. Informovanost vedoucího lékaře by měla zajistit, že to bude vědět i personál přímo u porodu. Pokud to nechcete říkat dopředu a při porodu se na to necítíte, zkuste najít někoho, kdo vám s tím pomůže – ideálně svou porodní asistentku, dulu nebo partnera. Skvělé je, když tuto záležitost proberou s personálem někde v soukromí – ne přímo nad vámi, když na lůžku zrovna procházíte bolestivou kontrakcí.“

Jak zvýšit šance na příjemnější porod:

Mít všechno pod kontrolou nezvládneme, ale zvýšit pravděpodobnost na „hezký“ porod (a díky němu třeba i šťastnější začátky mateřství) je vždycky dobrá volba. 

Souhrn doporučení jak samotných žen, které si porodem se sexuálním traumatem prošly, tak i porodních asistentek, gynekoložky, psycholožky a dalších odborníků, se kterými jsem o tomhle tématu mluvila:

  • Mějte u porodu někoho, kdo o traumatu ví, zná vás a bude vás umět podpořit. Ideálně vlastní porodní asistentku, dulu nebo i partnera či partnerku (pokud se na to cítí).
  • Informujte o svém traumatu personál porodnice, ideálně předem. Možná nebudou přesně vědět, co s tím mají dělat, ale aspoň to budou mít v hlavě a můžou se chovat empatičtěji, citlivěji.
  • Pokud to jde, zkuste si trauma co nejvíc opečovat, nejlépe už dopředu – lze využít kombinaci psychoterapie s formou terapie orientované na tělo (například kraniosakrální terapie, gynekologické fyzioterapie nebo somatic experiencing terapie).
  • Mějte připravenou záchrannou síť: počítejte s tím, že zážitek z porodu může být opravdu intenzivní (na obě strany), a mějte seznam, na koho nebo kam se obrátit, kdyby to nešlo podle vašich představ. Kromě výše zmíněných odborníků může velmi pomoct například organizace Úsměv mámy.

Já dodávám ve zkratce jediné: nebuďte v tom sama. Mějte někoho, s kým o svých traumatech, úzkostech, obavách můžete mluvit. Otevřít to v sobě, přiznat si to a zvládnout pojmenovat, co se vám stalo. Dokázat to říct ještě někomu jinému bývá jedním z nejtěžších kroků. Zároveň je to ale přesně to, co může spustit léčebný proces. Jasně, nemusíte o tom zrovna vykládat na Heroine.cz. Úplně stačí mít aspoň jednu osobu, které se dokážete svěřit. Ať už je to partner, kamarád, dula, nebo terapeutka. Pro mě je to hlavně můj manžel, bez kterého bych tohle celé nikdy nezvládla. A tenhle článek by nikdy nevyšel. Díky.

Komentář: V Česku chybějí citlivější postupy při porodech

Lilia Khousnoutdinova, lektorka, porodní dula, zakladatelka NF Propolis33

Když jsem zhruba před deseti lety absolvovala školení pro profese pomáhající u porodu, které vedla Penny Simkin, světoznámá kanadská dula, odnesla jsem si z něj mimo jiné jednu zásadní a velmi jednoduchou radu: je potřeba, aby se rodící žena necítila bezmocná, měla by vědět, že má možnost ovlivnit to, co se kolem ní děje, a prostředí kolem ní by se mělo uzpůsobit dle jejích potřeb. Zejména by se nic nemělo konat bez kvalitní komunikace, a už vůbec ne proti její vůli. Klíčová je pak úcta, možnost informované volby, svoboda vybrat si porodní polohu a soucitný a citlivý přístup všech, kdo do porodní místnosti vstoupí. Kontinuální péče pak přináší obrovské benefity. Ostatně jak vychází ze studie Agnes Gisladottir, vědkyně z Centra věd o veřejném zdraví při University of Iceland, pravděpodobnost, že po sexuálním násilí porodí žena vaginálně a bez problémů, je skutečně statisticky snížená.

U žen po sexuálním traumatu je jistě klíčové, aby se k nim přistupovalo s respektem, nicméně takový přístup by měl platit za standard ve všech dalších případech. V tomto kontextu je důležité myslet i na to, že porod jako takový a rovněž i zážitek, který si z něj žena odnáší, ovlivní i její následný sexuální život. Porod, u kterého se žena cítí bezmocná, zneužitá či jiným způsobem zneuctěná, může, a zpravidla také bude mít negativní dopad na její budoucí sexuální život (i život obecně).

V Česku systematický přístup k péči o ženy po sexuálním traumatu je stále téma, kde je prostor pro lepší informovanost na všech stranách a implementaci citlivějších standardních postupů.

Aktuální číslo

  • Jak se školy vypořádají s nástupem AI?
  • Ženské zdraví se často zlehčuje a zanedbává. Nemusíme to ale "vydržet". 
  • My a nespavost. Existuje ideální spánek?
  • Příloha Heroine tentokrát od dětí pro nás i od nás pro děti.
Popup se zavře za 8s