„Po znásilnění se bojím porodu.“ Příběhy žen s traumaty apelují na změnu systému českého porodnictví

Chtěla jsem otěhotnět. Nehnaly mě hormony, netikaly mi biologické hodiny, jen jsem prostě najednou věděla, že jsem na mateřství připravená. Vedle sebe mám nejlepšího muže na světě a v sobě dostatek lásky k tomu, abych přivedla na svět nového, malinkého člověka. Když se to povedlo a já na té počůrané tyčince poprvé uviděla dvě čárky, zalila mě šílená euforie. Přišel takový nával radosti, až jsem měla pocit, že se do mě nevejde. Jenže hned potom přišel strach.

Jsem obětí znásilnění. Stalo se to už dávno, hrozně dávno. Takové trauma z člověka ale nikdy úplně nezmizí, naopak má tendenci se vracet – to léčené, tím spíš neléčené nebo i úplně potlačené. A to často tím nejvíc zraňujícím způsobem a v těch nejmíň „vhodných“ okamžicích, jako je třeba porod, který na konci této cesty těhotenstvím přijde.

Proč zrovna porod? Po znásilnění jsou nejen psychika, ale i těla obětí poznamenané jedním z nejhorších zločinů, které člověk člověku může způsobit, jak píše porodní asistentka Alžběta Samková. A při porodu dítě prochází naším tělem, místy, kde jsme zažily „všechno to zlé“. Naprostá většina žen navíc v průběhu těhotenství podstupuje v gynekologických ordinacích několik vaginálních vyšetření. A taková jednotlivá kontrola, která má za cíl zjistit, zda jde vše podle plánu, nebo následně i samotný porod mohou ženě připomenout, co na ní tehdy bylo zlého spácháno.

Z vlastní zkušenosti ale mohu říct, že mnohdy vzpomínky nerozpumpuje jen takové vyšetření. Pořád mám v hlavě zlomový moment, kdy mi dítě v břiše poprvé poslalo kopanec hodně nízko, směrem k pánevnímu dnu, prostě k pochvě. A já byla najednou zpátky v „tom“ okamžiku. Znovu zamrzlá, stažená, paralyzovaná strachem. Absolutně neschopná v tu chvíli rozeznat, že se mi „to“ ve skutečnosti neděje znovu, že je to jenom moje miminko, které se chová naprosto zdravě a normálně mě kope.

Právě psychika rodičky bývá u porodu alfou a omegou. V rámci přípravy na tento článek (a vlastně i na svůj porod) jsem mluvila s desítkami žen, jimž se sexuální trauma u porodu ozvalo. Většina z nich se shoduje, že to, co u nich retraumatizační proces spustilo, byl hlavně nedostatek podpory a často velmi necitlivý, nerespektující přístup personálu porodnic.

Takový příběh má i Markéta. Znásilnil ji její opilý přítel, v noci, v její vlastní posteli. Znamenalo to pro ni naprostou ztrátu bezpečí, důvěry, pocitu kontroly. V těhotenství (mnoho let poté, s jiným partnerem) si myslela, že své trauma má zpracované, a tak si intenzivní strach, který v té době pociťovala, se zážitkem z minulosti nespojovala. Zpětně ale vidí, jak stresující pro ni byly už návštěvy těhotenské poradny – neustále se u ní střídali doktorky, doktoři i sestřičky, ona se tak musela opakovaně svlékat a nechávat vyšetřovat cizími lidmi. Stejné to bylo i u porodu. „Jak docházelo k neustálému střídání lidí v ordinaci, cítila jsem, že své těhotenství nemám pod kontrolou, že se neubráním. Odmítala jsem vaginální vyšetření, přesto se mě každý stále snažil přesvědčit, že do mě musí sáhnout. Když to nešlo přese mě, tlačili na manžela, nebáli se použít i výhrůžky: že by ‚mohl ženu a dítě navštěvovat na hřbitově‘.“ Markéta tak znovu měla pocit, že se ji někdo snaží dostat do situace, ve které nemá možnost se bránit.

K vaginálnímu vyšetření nakonec, pod pohrůžkou vyvolání porodu, svolila. Doktor se při něm bez jejího vědomí (zjistila to až později z lékařské zprávy) pokusil provést Hamiltonův hmat (úkon, který provádí lékař v konečném stadiu těhotenství, aby uměle vyvolal porodní kontrakce – pozn. aut.) „Cítila jsem to jako další znásilnění. Uhýbala jsem pánví, chtěla to zastavit, nikdo si toho ale nevšímal. V ten moment jsem přišla o poslední zbytky důvěry – v sebe, ve vnější svět, ve své tělo, v celý ten proces,“ říká.

Vedle zážitků z porodnic mají tyto ženy společné taky pocity, se kterými od porodů odcházely. „Po akutním císaři, ve který můj porod vyústil, protože jsem se po nějakých nechtěných zákrocích prostě zasekla a zavřela, jsem z porodnice odcházela s tím, že jsem to zase nezvládla. Že to moje tělo nezvládlo. Že jsem selhala. Že jsem se těm věcem, které jsem nechtěla, měla bránit. Že to byla moje vina,“ popisuje další z oslovených žen. Připomíná vám to něco? Přesně takhle ženy často popisují pocity po znásilnění.

Nechci nyní rozpoutávat debatu o českém porodnictví, na to nejsem fundovaná, sama s ním ani ještě přímou zkušenost nemám (porod mě čeká za měsíc). Pravda ale je, že zdravotnický personál v českých porodnicích v naprosté většině netuší, jak k ženám se sexuálním traumatem u porodu přistupovat, jak mi potvrdila i Alžběta Samková. A ženy zase v naprosté většině buď nenapadne, anebo nevědí jak a kdy mu to říct, necítí se dostatečně bezpečně, komfortně k tomu, aby tohle téma vznesly.

Jinak to funguje například v Norsku, kde jako porodní asistentka působí Barbora Smolová. „Pět let jsem pracovala v jedné velké pražské porodnici a za celou dobu jsem se nesetkala s jedinou ženou, která by nám, personálu, řekla, že byla v minulosti znásilněna. Za jediný rok v Norsku jsem naopak pracovala s celou řadou takových žen. Nemyslím, že je to tím, že by v Česku takové ženy neexistovaly,“ říká.

O problematice sexuálního násilí se tam mluví velmi otevřeně. Žena v těhotenství dochází na vyšetření pouze k jedné porodní asistence, u které má celkem devět plánovaných hodinových sezení. Vedle fyzických kontrol tak mají dostatek času pro navázání důvěry a otevření i takto intimních témat. Velká část žen se sexuálním traumatem už je navíc předem v péči psychologa nebo psychoterapeuta, a jsou tak lépe schopny navnímat a nadefinovat, jak se k nim má při porodu přistupovat. Již vědí, jak reagují ve stresu a co je dokáže uklidnit. Takové informace pak píšou do dopisu porodní asistentce (obdoba porodního plánu). A tamní zdravotnický personál jej plně respektuje.

Právě respekt k ženě a její intimitě (vylučující například situaci, kdy na porodní sál vejdou během hodiny tři různí lidé a všichni s ženou, bez zeptání, vysvětlení, představení, začnou fyzicky manipulovat), empatie a citlivý přístup jsou přitom úplný základ, který by mnohdy stačil.

Na začátku jsem popisovala strach. Strach, že mi těhotenství, kdy člověk zase tak trochu ztrácí kontrolu nad svým tělem, moje sexuální trauma znovu oživí, že mě paralyzuje flashback přímo u porodu, zamrznu, zavřu se a nezvládnu to, doma se pak zhroutím, nepůjde mi navázat vztah s dítětem, že ho třeba kvůli tomu pak ani nebudu mít ráda… Jasně, trochu se bojím pořád. Ale čím dál tím víc věřím, že to může být i úplně naopak. A vedou mě k tomu, trochu paradoxně, právě i všechny ty příběhy těch neuvěřitelně statečných žen, se kterými jsem o jejich zkušenostech mluvila.

Specificky k otázce, jak a kdy informovat personál, porodní asistentka Alžběta Samková doporučuje: „Můžete si třeba dopředu domluvit konzultaci s vedoucím lékařem porodnice, kde chcete rodit, probrat s ním, že tohle trauma máte a jaká se k tomu vážou vaše porodní přání či potřeby. Informovanost vedoucího lékaře by měla zajistit, že to bude vědět i personál přímo u porodu. Pokud to nechcete říkat dopředu a při porodu se na to necítíte, zkuste najít někoho, kdo vám s tím pomůže – ideálně svou porodní asistentku, dulu nebo partnera. Skvělé je, když tuto záležitost proberou s personálem někde v soukromí – ne přímo nad vámi, když na lůžku zrovna procházíte bolestivou kontrakcí.“

Já dodávám ve zkratce jediné: nebuďte v tom sama. Mějte někoho, s kým o svých traumatech, úzkostech, obavách můžete mluvit. Otevřít to v sobě, přiznat si to a zvládnout pojmenovat, co se vám stalo. Dokázat to říct ještě někomu jinému bývá jedním z nejtěžších kroků. Zároveň je to ale přesně to, co může spustit léčebný proces. Jasně, nemusíte o tom zrovna vykládat na Heroine.cz. Úplně stačí mít aspoň jednu osobu, které se dokážete svěřit. Ať už je to partner, kamarád, dula, nebo terapeutka. Pro mě je to hlavně můj manžel, bez kterého bych tohle celé nikdy nezvládla. A tenhle článek by nikdy nevyšel. Díky.