Vše na scéně je skutečné – včetně bolesti, pochybností i euforie

V roce 2026 se v Jatkách78 rozloučíte se dvěma projekty: Rest in Euphoria a OKAMŽIK. Mrzí vás to?

To bezpochyby, ale současně mám radost, že inscenace vzbudily takový zájem, protože v rámci obsazení a náročnosti se jedná o naše největší vystoupení za posledních pět let. Rest in Euphoria navíc vznikalo jako jednorázový projekt, přitom se několikrát vrátil. A jsem moc rád, že se nám s převážně zahraničními účinkujícími povedlo dohodnout i na derniéře, která proběhne na jaře příštího roku. Dojde tam pouze k jedné alternaci – na hrazdě se představí umělec Renato Dias, který působil například v Cirque du Soleil.

Inscenace OKAMŽIK byla předem plánovaná na tři roky a je hodně spjata s naším druhým působištěm – Azylem78. Ten provozujeme vždy dva měsíce v roce a vznikají tam velkoformátová představení, která se těžce udržují v klasickém repertoárovém hraní. A protože nás čekají nové projekty, nedokázali bychom tak bohatý program udržet. Takže jde o přirozený proces, ale ohlasy předčily naše očekávání.

Podle čeho určujete, kolikrát se představení odehraje?

Vše plánujeme dlouho dopředu. V tuto chvíli máme postavený celý rok 2026 a dohlédneme i dál – u některých představeních až do ledna 2028. Vše se odvíjí od velikosti představení, našich očekávání a záměru. Velkou výhodou je vlastní divadlo, kdy se můžeme sami rozhodnout, kolik termínů nasadíme. Na druhou stranu dlouhodobá budoucnost je v rukou diváků, promotérů, festivalů nebo agentů.

Vaše vůbec první inscenace La Putyka, momentky z (ne)obyčejné české hospody, má celkem dlouhou životnost. Konkrétně 16 let. Čím to je?

La Putyka je otevřená širokému publiku a myslím, že její obliba pramení mimo jiné z originality tématu. V dnešní době by toto dílo nejspíš nevzniklo, protože dřívější hospodská kultura postupně vymizela a mladí do hospody ani nechodí. Já si ji ale pamatuji z dětství. Ještě před sametovou revolucí byla kreativním místem, kde se scházeli lidé jako Hrabal, Havel nebo Forman. Byl to ostrov svobody. To, jak jsme vznikli před 16 lety, byla shoda různých okolností – dobrého načasování i místa.

Performance La Putyka i Up End Down Remastered ovšem plní ještě trochu jiný účel. V obou případech totiž na jevišti můžete vidět zakládající členy naší company. Chceme je držet i nadále, tak aby diváci viděli, kam jsme se po letech posunuli.

Nedávno jste uvedli představení St.art neboli „saint art“. O čem pojednává?

Pro mě je to vysněný projekt. Pracoval jsem na něm sedm let. Jde o úplně jiný formát, než jsme dosud dělali. Záměrem bylo hledat podobnosti a rozdílnosti mezi vrcholovými sportovci a umělci.

Podařilo se je najít?

Tak podobností je spousta a paralelu lze vyčíst i z pouhých slov, jako jsou: stadion – jeviště, trenér – režisér, kostým – dres, výkon – představení. Pojí nás rovněž euforie po výkonu, reakce publika, péče o tělo, každodenní dril. U některých sportů pak týmovost, což je nám nejbližší. Kultura i sport také dokážou vytvářet lidské vzory.

Co nás umělce od sportovců odlišuje, je, že neznáme prohru. Jaké to je budovat životní formu, obětovat svůj čas a tělo pro 10 vteřin svého života. Momenty, kdy se člověk dostává na dno. V tom jsou sportovci mnohem odolnější, protože se na to dno dostávají celkem pravidelně.

Představení otvíráme slovy Marka Aurelia. Když je budu parafrázovat, tak nezáleží na tom, co v životě děláte, ale pokud chcete něčeho dosáhnout, musíte to milovat. A je jedno, jestli jste tanečník, truhlář nebo lékař. Prostě platí to sportovní klišé Don't Give Up.

Jak probíhala příprava?

Zevrubně. Performeři se potkávali s vrcholovými sportovci, absolvovali trénink v judu, šermu, hodu oštěpem, sprinterský trénink nebo profesionální zátěžové testy pod dohledem lékaře.

Na představení se podíleli profesionální sportovci, kteří nás pustili do svého světa – ať už to byla snowboardistka Eva Adamczyková, vodní slalomářka Gabča Satková, kajakář Vávra Hradílek, judista Lukáš Krpálek, horolezec Radek Jaroš, kordista Jiří Beran nebo atlet Jan Veleba. Dokonce nám věnovali své dresy nebo vybavení z olympijských her. Mám pocit, že do toho představení otiskli sami sebe. Sdíleli s námi, jak se soustředit, když se sportovec dostane do předzávodní zóny, co znamená prohra, nechtěná myšlenka, frustrace nebo naopak touha, jak vypadá vrchol, proč se snaží být nejlepší na světě.

Kromě sportovců mi nesmírně pomohl Marián Jelínek, sportovní psycholog a kouč. Doporučil mi přečíst Platóna, již zmíněného Marka Aurelia a Homéra, abych pochopil, o čem sport je.

Udělal jste to?

Ano, a opravdu jsem tam odpovědi našel.

St.art se mimo jiné odlišuje technikou vyprávění.

To potvrzuji. Namísto klasické dějové linie staví na pohybových strukturách, dokumentárních výpovědích, rytmu, hlasu a fyzické přítomnosti. Sledujeme tělo jako nástroj, schránku i paměťovou stopu – emocionální i fyzickou výpověď o lidech zasvěcených výkonu, tlaku i pochybám, o momentech před startem, během výhry, po prohře. Vše na scéně je skutečné – včetně bolesti, pochybností, euforie.

Současně v něm používáme úplně nové typy svícení, speciální zvukovou aparaturu, která divákům umožňuje cítit tep srdce, dech sportovce či zažít 80tisícový dav na stadionu.

Do hlavní role jste obsadil syna Matyáše. Jak se vám s ním pracovalo?

Matyáš už na jevišti stál v devíti letech, pak však následovala jedenáctiletá odmlka, kdy se věnoval pouze sportu – je sedminásobný mistr Česka ve skoku na trampolíně a druhým rokem trénuje s Bárou Špotákovou hod oštěpem. Jeho životním snem jsou olympijské hry. Naše dohoda proto zněla, že divadlo nesmí ovlivnit jeho sportovní kariéru.

Každopádně jsem strašně rád, že s Matyášem můžu jeviště sdílet. Sám jsem se narodil do divadelnické rodiny, v divadle jsem vyrůstal, a přestože jsem se chtěl této profesi původně vyhnout, nakonec jsem režíroval i svého tátu… Moment, kdy se s Matyášem obejmeme těsně před začátkem, popřejeme si zlom vaz a víme, že jsme tam pro sebe, je nepopsatelný. Věřím, že taková zkušenost mu pomůže odhalit další kvality, které se propíšou do jeho sportovního světa.

Do vašeho programu příští rok přibudou dva mezinárodní projekty Ballroom a Glorious Bodies. Podle čeho zahraniční díla, která uvedete na domácí scéně, vybíráte?

V divadle funguje dramaturgická rada, která se snaží rozvíjet nejen vztahy se soubory z domácí scény, ať už DEKKADANCERS, nebo My Kluci, co spolu chodíme, ale má možnost vozit také zahraniční představení, vzdělávat publikum a ukazovat lidem, co se děje na poli současného cirkusového umění, tance nebo činoherního divadla i ve světě.

Čím vás zaujaly zrovna tyto dvě inscenace?

Glorious Bodies už jsme jednou uváděli a vzhledem k silnému tématu jsme ho chtěli dostat k dalším divákům. Nejmladšímu akrobatovi na scéně je 55 let a nejstaršímu přes 70. Je úžasné sledovat tu neuvěřitelnou svobodu lidí, kteří na jevišti nemají žádné hranice a ukazují, že věk je jen číslo. Pro mě jsou zdrojem energie a současně je dojemné pozorovat, jak dokážou inspirovat a nakládat se svým životem.

Ballroom pak poukazuje na odvahu Jatek 78. Ačkoliv se zde představení prodává, odehrávat se bude v návěsu kamionu. Jde o sólové představení performera kombinujícího žonglérské a kouzelnické umění, který s kamionem přijede, roztáhne návěs a vytvoří svět, jenž vás zavede do světa fantazie a imaginace. Já sám v životě nic podobného neviděl, i proto to chci sdílet s naším publikem.

Když ještě zůstaneme v zahraničí, tak nelze opomenout vaši spolupráci s britským choreografem Akramem Khanem, který vstupuje do světa nového cirkusu vůbec poprvé.

Pro nás je to popravdě stále nepochopitelná věc. Akram Khan patří k nejrespektovanějším světovým tanečním a divadelním tvůrcům současnosti. Je to poprvé, co se někomu z nezávislé scény podařilo navázat s ním spolupráci. Akram Khan třikrát odmítl Cirque du Soleil a nám řekl ano. Bude režírovat pro českou company, s českými lidmi a českými realizačními tvůrci. To nás reálně přibližuje divadelním metropolím, jako je Londýn či Berlín, kde vznikají věci, kam se sjíždějí lidé ze všech koutů světa. Výsledkem bude premiéra díla v roce 2027, přičemž přípravy zahrnují sérii workshopů v Praze a Londýně. Strašně se na to těším.