#annaismissing: Tvůrci seriálu oceněného Emmy přicházejí s filmem o světě influencerů i revenge porna

Výchozí situace tísnivého thrilleru #annaismissing je podobná jako u osmidílného webového seriálu #martyisdead od stejného tvůrčího týmu. Seriál z roku 2019 oceněný televizní Emmy vyprávěl o kyberšikaně, které čelil patnáctiletý Martin. Krátce před svou smrtí nahrál sérii šokujících videí. Jeho otec se na jejich základě snaží zjistit, kdo syna vydíral. Nynější film vypráví samostatný příběh s novými postavami. Shoduje se ovšem žánr, zaměření na teenagery a edukativní rozměr. Režisér Pavel Soukup a scenáristka Lucie Kryzová varovně ukazují, že naše chování v online světě se málokdy obejde bez následků ve světě reálném.

S úzkostí, kterou postavy zakoušejí v materiálním světě, kontrastuje jejich online sebeprezentace. Anna je ve svých videích, kde přístupnou formou mluví třeba o konsentu, obvykle perfektně nalíčená a nasvícená. Naučila se, jak vzbudit cizí pozornost. A stala se na ní závislou. Druzí lidé, zejména dospělí muži, v ní nevidí dospívající dívku z nefunkční rodiny. Zajímá je pouze jako sexuální objekt, lolita s rudě namalovanými rty a rozpuštěnými zrzavými vlasy, do které se stylizuje na YouTube a Instagramu (a do které se přesvědčivě převtělila i herečka Viktorie Vítová). Jejich zájem ji do určité míry vzrušuje – film natáčený s koordinátorkou intimity přistupuje k teenagerské sexualitě otevřeně a citlivě –, ale stává se takto snadno zneužitelnou.

Jako kdyby nebezpečné situace, v nichž se postavy ocitají, nebyly dostatečně výmluvné, zaznívají z úst dospělých navíc výchovné věty typu „bacha kam posíláš svoje fotky a videa“. Scény vysvětlující, jak postupovat, když někdo „leakne“ vaše soukromé fotky, nebo jak lze přes Messenger dohledat něčí polohu, pak mají primárně vzdělávací, nikoli dějotvorný charakter. Rovněž Annin závěrečný vzkaz míří hlavně k publiku. Film se v těchto momentech ani nesnaží maskovat, že vznikl v rámci osvětové kampaně Bezpečně v síti, a to za asistence policie nebo specialisty na internetovou bezpečnost. Je otázka, zda mravoučný tón, na který jsou dospívající poměrně hákliví, nebude pro cílovou diváckou skupinu příliš „cringe“. Zranitelnost mladých lidí na internetu je ale pouze jedním z řady témat, na něž #annaismissing apelativně upozorňuje.

Dojde i na cancel culture, fake news, sharenting, sledovací aplikace nebo sebepoškozování. Je zjevné, že #annaismissing původně vznikala jako seriál (v této podobě bude později dostupná na platformě Voyo). Skoro každých deset minut dochází ke skokové změně vyprávěcího hlediska, cíle i tématu. Film se různým postavám a motivům nevěnuje souběžně, ale vždy až po uzavření určité kapitoly. Mechanicky je přitom aplikován stále tentýž postup – objeví se nová podezřelá osoba, možná stojící za Anniným zmizením, aby se o pár scén později ukázalo, že její role v případu je složitější. Dojem epizodičnosti posiluje i zakončování scén seriálovými cliffhangery a přehnané množství dějových zvratů, které jsou čím dál absurdnější. Ve fikčním světě se každý zná s každým a má důvod k pomstě. Zpočátku sevřené detektivní vyšetřování Niny a Robin je kvůli narůstajícímu počtu falešných (digitálních) stop, slepých uliček a návratů v čase stále roztříštěnější.

Ve druhé polovině je Nina, stojící do té doby v centru příběhu, odsunuta úplně do pozadí. Přes sugestivní herectví Alexandry Vostrejžové tak zůstává poněkud jednorozměrnou, plakátovou hrdinkou, která se možná občas unáhlí ve svých soudech o kamarádech, ale jinak vždy jedná čestně. Víc prostoru později dostávají její otec a matka v podání Barbory Bočkové, jejíž osobnost se ale tvůrcům na omezené ploše též nedaří pořádně vykreslit. Přestává být jasné, o kom a o čem chce snímek primárně vyprávět. A v jakém žánru. Klíčový důkaz mají postavy celou dobu na dosah ruky. Stačí, když jej v závěru náhodou objeví. Nedojdou k němu postupným pospojováním vodítek. Podobně nahodile, bez motivace v přítomném dění, jsou zapojovány některé osvětlující flashbacky. Z hlediska detektivky je podobné řešení à la antická tragédie notně frustrující.

Na rozbíhavost vyprávění doplácí i napětí, které se Pavlu Soukupovi a kameramanovi Miloslavu Holmanovi daří budovat v jednotlivých scénách, ne napříč celým filmem. Také vizuální styl s různými podhledy, vychýlenými úhly a kamerou otáčející se spolu s herečkou na kolotoči je sice dynamický, ale nekonzistentní. Oproti předchozí webové sérii je každopádně patrný vyšší rozpočet. Film se zásluhou dotažené postprodukce, zahrnující například textové zprávy v obraze, vyznačuje vysokou formální atraktivitou a vypadá líp než velká část tuzemské produkce. Stejně jako #martyisdead by mohl prorazit v zahraničí. Autoři už se ani tolik nespoléhají na návodnou hudbu, byť s ní v dramatických momentech nešetří, a víc využívají výmluvných obrazů. Holmanovou specialitou jsou stylizované symetrické kompozice s atmosférickým svícením, které má někdy až hororový efekt.

Celý film ostatně dává největší smysl jako katalog hororů, které do naší reality přinesly chytré telefony a sociální sítě. Anna se sice snaží šířit osvětu a dělat online sféru bezpečnější, ale zle na to doplácí. Pozitivní důsledky jejího jednání nevidíme. To, co se odehrává na internetu, má na životy postav převážně negativní účinek. Lidé si nedokážou naslouchat, děti přestávají důvěřovat svým rodičům, přátelství se rozpadají. Film nás nechlácholí snadnými odpověďmi, vybízí k dialogu. Třeba mezi rodiči a dětmi. Není jisté, zda Nina dokáže přerušit bolestivý cyklus křivých obvinění, psychických traumat a zničených životů. Na vině samozřejmě nejsou jen technologie a také otec protagonistky v jedné z prvních scén mluví o tom, že stroje se nedokážou rozhodovat jako lidé. Nedostatečné psychologické prokreslení postav a vztahů, pro něž v motivicky přehuštěném příběhu nezbývá dost času, nám ale nedává jinou možnost než vidět příčinu jejich jednání právě v působení médií.

#annaismissing je jako každé pokračování větší a ambicióznější. Pokrývá díky tomu víc důležitých témat, ale povrchněji. Vzhledem k tomu, jak málo alespoň trochu uvěřitelných filmů a seriálů ze života dospívající mládeže u nás vzniká, je nicméně pochopitelné, že se toho filmaři snaží sdělit tolik najednou a zaplnit prázdná místa. A pokud alespoň pár diváků a divaček přesvědčí, aby o sobě na internetu s takovou bezstarostností neprozrazovali osobní detaily nebo si více prověřovali, co postují jejich oblíbení influenceři, zaslouží si přes popsané výhrady větší pochvalu než tvůrci všech stereotypizujících teenagerských komedií, co u nás kdy vznikly.