„Holky nejsou vtipný. Můj humor je prý mužský.“

15 392 | Anna Urbanová | 15. 5. 2019 | 1 komentář | Rozhovor

Pavla Horáková je typ ženy, kterou zachycují filmová dramata. Ve fiktivním scénáři by stálo: Talentovaná, krásná, s velkýma oduševnělýma očima a smyslným hlasem. Stereotypní obraz životem zkoušené hrdinky ale narušuje její ironie a velmi ostrý smysl pro humor.

S Pavlou se sejdeme v jednom z několika zaměnitelných vinohradských bister s nabídkou vaflí, avokádových toustů a prosecca k snídani. Když si předem smlouváme čas a datum setkání, omlouvám se, že nejsem dost připravená. „Budeme si normálně povídat a ty tam pak doplníš otázky,“ odbyde to lehkovážně.

Nakonec to není nutné, o témata není nouze. Nedávno ověnčená laureátka nejviditelnější tuzemské knižní ceny si od literárního provozu ponechává zjevný odstup, přestože je jeho aktuální hvězdou.

 

Jdeš z jednoho rozhovoru do druhého. Neleze ti to na nervy?

Trochu ano. Stalo se mi, že ze mě tahali osobní informace, a pak z nich udělali titulek. Ale jinak je to spíš příjemné. Začalo to v malé míře krátce po vydání, pak to nabralo větší obrátky po Vánocích a už jsem se nezastavila. Snažím se vyhovět všem, však to tím taky oplácím nakladatelství, které do mě investovalo.

Nevadí ti, když dostáváš stále stejné otázky?

Já to chápu. Ještě nejsem taková celebrita, abych říkala: „Prosím vás, na tohle jsem odpovídala stokrát, můžeme se raději bavit o mém díle!?“ (směje se) Když něco neřeknu tak, jak bych chtěla, a dojde mi to díky známému schodišťovém efektu až později, pak to můžu jinde říct lépe.

Pavla Horáková

Prozaička, publicistka, překladatelka a rozhlasová redaktorka. Je autorkou trilogie pro mladší čtenáře (Tajemství Hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí, Hrobaříci a Hrobaři), se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala novelu Johana, s Jiřím Kamenem uspořádala výbor z deníků a dopisů účastníků první světové války Přišel befel od císaře pána a Zum befehl, pane lajtnajt... 

Na konci loňského roku vydala román Teorie podivnosti, za který následně získala cenu Magnesia Litera. 

Kdy přišel první impuls k psaní?

Materiál jsem sbírala asi už od svých dvaceti, kdy jsem snila o tom, že napíšu román z ženské perspektivy. Pak to samozřejmě během let morfovalo. Prvním předobrazem byla Topolova Sestra s tou svou rozevlátostí, mlhavostí a neurčitostí, s poetikou odumírajícího pražského undergroundu, který se přerozuje v něco nového. V devatenácti jsem byla tím románem uchvácená, ale když jsem ho pak četla později, už mě nesytil.

Později na vysoké škole mě zaujalo, že se dá hrát s formou a obsahem tak, že spolu vytvářejí synergii. Že skrze svoji provázanost stvoří dílo větší, než je jen součet jeho částí. Takže jsem spekulovala, že kniha bude mít pět kapitol jako pět prstů na jedné ruce a ty budou mít nějakou s tím spojenou symboliku. Ale pak jsem se tomu už spíš smála.

Takže žádný skrytý řád v Teorii podivnosti není.

Zůstal tam princip fraktálů. Přímo to tam vkládám do úst hrdinčina bratra: „V ideálním díle se motivy opakují na všech plánech, od nejvyššího po nejnižší.“ Ale spíš než o hru s formou a kompozicí mi tam šlo o myšlenky; abych je tam všechny dostala a aby do sebe zapadly. Není tam žádná apriorní literárnost nebo artistnost.

Jak dlouho trvalo, než jsi našla svůj hlas?

Ono se to vyvíjelo organicky. Ideu té knihy jsem nosila v hlavě dlouho, ale spousta věcí mi chyběla. Jméno hlavní postavy i třeba jak to celé dopadne. Ale už jsem potřebovala a chtěla jsem psát. Jenže když jsem začala, bála jsem se, že – obzvlášť tady v Čechách – bude kritika ztotožňovat autorku a hlavní postavu. Chtěla jsem to obelstít tím, že to budu psát v er-formě.

Napsala jsem asi šedesát stránek, které nebyly vyloženě špatné, ale v momentě, kdy došlo na sny, jsem si uvědomila, že prostě nejde napsat: „Ada se ráno probudila a vzpomněla si, že se jí zdálo, že…“. Tak jsem od toho dala ruce pryč, že to nechám uzrát. Nakonec jsem těch šedesát stránek přepsala do ich-formy. Na vrub téhle změny jde i určitá pomalost rozjezdu.

Dělat humor je vlastně jednoduché

Tvůj román je také vtipný, což je v současné české próze poměrně výjimečné.

Humor přitom vůbec nebyl záměrný. Vyhřezával spontánně – k mému překvapení i rozčarování. Nechtěla jsme zase dělat třídního šaška. Chtěla jsem psát seriózní, zamilovanou, zahloubanou knihu s dalekosáhlými poselstvími. Měla jsem představu o femme fatale. A ona je to spíš Bridget Jones…

V rozhovoru pro Český rozhlas moderátor poznamenal, že tvůj humor je „mužský“.

To jsem slyšela mockrát, a to výhradně od mužů. Myslí si, že holky nejsou vtipný. V tomhle prostředí jsme ostatně vyrůstaly; kluci dělají humor a holky se smějou. Ale ono stačí si ty chlapský fóry odposlechnout a zjistíš, že dělat humor je vlastně strašně jednoduché. Myslím si, že holky jsou kolektivně vtipnější než chlapi, zejména v naší bublině.

FOTO: Richard Klíčník

Byl tenhle typ hodnocení – tedy takový, který nějak tematizuje to, že jsi žena – signifikantní součástí zpětné vazby?

Objevilo se to, byť ne často. Ony s tím souvisí právě i ty výroky o tom, že můj humor je mužský. Anebo údiv typu: Jeminkote, ona tam má myšlenky! Umí se to projevit i v opačném pólu, v absolutním odmítnutí: Žádné myšlenky tam nejsou, je to holčičí, předvídatelné, úplně blbé.

Připadá mi, že tenhle typ ohlasu je hodně osobní. Kritika jako taková je samozřejmě vždycky do určité míry osobní – sice se tváříme, že literaturu nějak objektivně posuzujeme, ale všecko se nakonec odehrává na škále líbí-nelíbí, a to z nějakých hlubokých důvodů, které často ani neznáme. Umění nás buď zasáhne, nebo znechutí, protože zabrnká na něco zasutého. My to pak jen racionalizujeme.

Jaký je tedy rozdíl mezi oprávněně osobní kritikou a tou příliš osobní?

Kdo si vidí do pusy a dokáže svoje subjektivní čtení opentlit akademickými pojmy, napíše báječnou recenzi. Někdo to opentlit nedovede, a pak je z toho fanouškovská recenze, která je samozřejmě příjemná, ale pak se bojím, že to bude vypadat, že jsem dotyčného kamarádka. Totéž platí u negativní kritiky. Vlastně pořád čekám na takovou, která ukáže prstem na chyby, o kterých vím, a řekne: Kdepak, Pavlo, mě neošálíš! Tohle jsi fakt zkazila! Ale zatím se ještě neobjevila.

Ty příliš osobní recenze prozrazují více o jejich autorovi než o mé knize. Cítím to u hodnocení typu: „Hrdinka je narcistní.“ Nebo: „Hrdinka je rajda. Preferuje krátkodobé vztahy a je lehčích mravů.“ Dotýká se mě to, tu nevyjádřenou osobní invektivu tam cítím. Tenhle typ kritiků má jedno vypozorované pojítko: chybí jim smysl pro humor. I to, co je v nadsázce, berou doslova. Něco v té knize je zraňuje, takže kopou, ale do špatných terčů, a tím se sami strašně odkopávají. A bohužel to nevidím jen já, ale i lidé okolo. „Tys mu nedala, nebo co proti tobě má?“

Nedalas, tak se nemůžeš divit.

Ale já bych třeba dala! Jenže se holt ani neznáme.

Litery a romány

Čekalas tu cenu?

Ne. Ani nominaci. Když sleduju, co se tady čtenářsky i kriticky oceňuje, většinou se s tím míjím. Kritička Eva Klíčová někde řekla, že nořit se do české prózy je jako vstupovat do vlhkého a studeného sklepa. Čekala jsem, že nominované budou knihy „ze sklepa“, a moje nominace mě pak velmi příjemně překvapila. Co se dělo potom, je víceméně loterie, průnik pěti subjektivních vkusů.

Přišlo mi, že pokud by se na Literu sázelo, byla bys jasná favoritka.

Stresovalo mě to. Kdybych měla pocit, že jsem outsider, užila bych si slavnostní večer a přála bych to vítězi. Ale takhle jsem odevšad slyšela: My ti fandíme! Představovala jsem si, jak budu ještě dlouho potom slýchat: „To je škoda, to je mi líto, měla jsi to být ty...“ Také se mi nelíbilo, že jsem se cítila jakousi pasivní účastnicí závodu, i když nikdo z nás samozřejmě „nesoutěžil“. Já jsem jen napsala knihu, a přesto jsem se ocitla v situaci, která předpokládala řevnivost.

Každá soutěž se jeví jako druh závodu, ale nenapadlo by mě, že to takhle můžeš vnímat i zevnitř.

Psala jsem teď pro Rozhlas krátkou zprávu o nové britské literární ceně, která si přímo vytýká, že nebude literaturu hodnotit jako něco, co se dá kvantifikovat. Snaží se získat od sponzorů víc peněz, aby tu pomyslnou první cenu mohlo dostat víc knih, a kritériem není imperativ „Tato kniha musí vyhrát“, ale naopak „Tato kniha nemůže nevyhrát“. Ruší to umělou představu hierarchie v umění.

Když by ses měla někomu představit, použiješ slovo spisovatelka?

Je to nejpohodlnější z kostýmů, které nosím. Překladatelka pro většinu znamená služebnice, redaktorka z tebe dělá automaticky podezřelou. „Víte, paní redaktorko…“ (napodobuje témbr Miloše Zemana). Ale „paní spisovatelko“, to už ti to každý baští.

Myslíš si, že překladatel je služebník?

Vůbec! Naopak, často to jsou ti největší profíci. Zejména naše stará překladatelská garda; jsou neuvěřitelně schopní, dřou jak koně a zachází se s nimi hrozně. Naštěstí jsou tu mezi námi extrovertnější typy jako třeba Viktor Janiš nebo Martin Hilský, kteří tu profesi pomáhají zviditelňovat. Jsme placení málo a pozdě, občas dostaneme zaplaceno v knížkách, někdy měsíce až roky vymáháme honoráře. V recenzích většinou nejsme ani zmíněni. A přitom souhlasím s tím, co někde řekl Štefan Švec; že první liga našich překladatelů je kvalitnější než první liga našich spisovatelů.

FOTO: Richard Klíčník

Změnila by něco větší profesní organizace a pevné nastavení honorářů?

Ono se to už na nějaké úrovni děje. Vidím to ráda a podporuju to. Myslím, že celkové opomíjení té profese je založené na jakémsi obecném přesvědčení, že jenom přežvýkáváme cizí texty, a nikdo nevidí, že překladatel můžeš být klidně chytřejší než autor nebo lepší stylista, že lecčemus pomůže nebo leccos napraví. Ale pro veřejnost jsi jen ten, kdo nese umělci kufry.

Paměť mojí prababičce

Píšeš teď něco?

Vlastně ano. Moje moravská prababička napsala paměti, má to tři sta padesát normostránek. Asi před dvanácti lety jsem to přepsala do počítače a od té doby to tam leží a fermentuje. Je to kombinace vzpomínek, anekdot, popisů zemědělského života, náboženských poutí, venkovských slavností, ale i domácích mordů. Psala výborně, jen tomu chybí syžet. Už před časem jsem to trochu vyklestila a zbylo mi sto dvacet stránek lineárního memoáru, který má sice spoustu odboček, ale drží pohromadě.

O jaké době se bavíme?

Narodila se roku 1898, zemřela v šedesátém šestém. Takže zažila všechno, obě války, komunisty. Musela být strašně chytrá, ale i nešťastná, protože rodiče jí nedovolili studovat. Její ambice zůstaly nenaplněné, i když byla celý život velká čtenářka a velmi bystrá pozorovatelka charakterů. Používá břitký, obrazný jazyk a má obrovskou slovní zásobu, která je z dnešního pohledu o to zajímavější, že je tam přítomný nářeční prvek. Píše spisovně, ale do nářečí sklouzává v přímé řeči nebo když se nad něčím rozhorlí.

Na konci života byla odkázána na lůžko kvůli srdečním obtížím a revmatismu a měla velké bolesti. Chodil za ní její syn, ona mu pořád něco vykládala a on jí říkal: Mami, tak to sepiš. Asi to pro ni bylo takové terapeutické vypsání se z toho, co měla za život nastřádáno. Ani jí nemůžu vyčítat, že nepointuje, protože je to všechno psané a la prima.

Podivnost a synchronicita ti pronikly už do třetího dílu trilogie Hrobaříků. Objeví se i v tomhle meta-memoáru?

Nejspíš ne, anebo ne víc, než co už tam nyní je. Zbožnost, fatalita, smysluplné náhody… Prababička třeba chtěla do kláštera, protože to byla jediná možnost, jak přijít ke vzdělání. Rodiče jí to zatrhli. Pak se vdala a prožila vlastně dost obyčejný život manželky a matky na maloměstě. Když umírala, ošetřovali ji v bývalém piaristickém klášteře, takže se tam nakonec oklikou dostala.

Do roka tu tedy máme nový román?

Jen co k němu najdu klíč. Pak už to půjde, ostatně polovinu mám vlastně hotovou. Psaní jde rychle, když víš, co chceš říct.

Anna Urbanová

Anna Urbanová

Šéfredaktorka Heroine. Vystudovala bohemistiku a práce se slovem a literaturou se od té doby drží. Pracovala jako nakladatelská redaktorka, překladatelka a editorka.... Další články.

Celkem 1 komentář

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jamitka | 15. 5. 2019 | 18:50

Krásná a skvělá-kniha i autorka! Počtení bylo jako scházet se s prima kamarádkou. Díky, Jana

+1
Reagovat

Naše další projekty

Peníze

Vypusťte páru

Stres není dobrý, nebo špatný, podstatné je, k čemu vede, říká lékařka Julie Dobrovolná, která ho vědecky zkoumá. Vypusťte páru u rozhovoru...

Peníze

Očima expertů: Krize za dveřmi? Kdy a odkud může přijít

Německo, Velká Británie i USA míří do recese. Může zadrhnutí největších ekonomik vyvolat další globální hospodářskou krizi, nebo jde jen...

Finmag

Co nechceme slyšet: Samota zabíjí

Vzali jsme za vědecky ověřené, že ve zdraví nás k vysokému věku může dovést pět (ne)činností: nekouřit, zdravě jíst, hýbat se, pít nejvýš...

Finmag

A nikdo vám nepomůže. Funguje efekt přihlížejícího?

Lidé se často domnívají, že když se dostanete do průšvihu, pomoci kolemjdoucích nebo přihlížejících se spíš nedočkáte, než dočkáte. Psychologové...