Deníček moderního fotra. Akční film o rodině a výchově

Česká rodina
Český filmFilmRecenze
Kamil Fila
| 17. 8. 2021 | 4 komentáře | 5 482
Deníček moderního fotra. Akční film o rodině a výchově
Foto: CinemArt

České romanticko-vztahové komedie jsou černou dírou filmařské kreativity. Muži a ženy se tu povinně musí chovat hloupě, aby bylo z čeho ždímat humor, protože zdejším tvůrcům se obvykle nedaří vymyslet scénář postavený na zábavné zápletce. Deníček moderního fotra má tu výhodu, že prapůvodně vychází z reálných zkušeností otce na rodičovské dovolené.

Otec na rodičovské dovolené je motiv na české poměry dost nezvyklý. Blog Dominika Landsmana se stal v roce 2014 tak populární, že se postupně přetavil v šest již fiktivněji stylizovaných knih. Producentský nápad udělat z tohoto materiálu letní hit však narazil na to, že vtipnost fotrova deníčku je postavena na tom, jakým jazykem popisuje jednotlivé situace. Převést lakonickou slovní nadsázku do filmových obrazů a příběhu, kde existuje i něco jiného než tok fotrových myšlenek, nemohlo být snadné. Jaký k nim najít ekvivalent?

To dostal za úkol čtyřiatřicetiletý Jan Haluza, jehož volba může být překvapivá i proto, že producent Deníčku Ludvík Mareček má za sebou Špunty na vodě a producentka Dana Voláková troje Babovřesky a několik dalších filmů Zdeňka Trošky. Haluza je filmovým teoretikem a jeho předchozím počinem byl půlhodinový První akční hrdina (2021), kde hrál Jiří Mádl hlavní roli. Právě tato spolupráce rozhodla o tom, že se tvůrčí tandem dal znovu dohromady.

Naprostá většina snímku je natočena nikoli jako romantická nebo rodinná komedie, ale jako akční film. Film vypadá jako Indiana Jones a poslední přebalovací výprava.

Haluza naštěstí nerežíruje jako někdo, kdo dostává zakázku, ale jako člověk, který svým filmem vyjadřuje lásku ke kinematografii. Od první chvíle se film rychle hýbe, střílí se nápady a odkazy a konstruuje přiznaně umělý fikční svět. Deníček moderního fotra v textové podobě sázel na druh jisté autenticity (protože Dominik Landsman se skutečně o svého syna staral), ale i na drobné zcizování, jako by psaní nebylo ponořením se do „děje“, ale spíše nadechnutím se nad hladinou každodenního shonu.

Film na to jde jinak – hrdina k nám od počátku mluví, jako by v ději byl nakročený jenom jednou nohou a neustále se na nás otáčel. Na otcovskou dovolenou přistoupí s tím, že bude mít čas na psaní románu, ale nakonec je tak vyčerpaný, že zvládne jenom mluvit, toto mluvení nahrávat na diktafon a nechat svého otce tyto záznamy přepisovat. Z vedlejšího projektu se stává hlavní a ze slov se stávají obrazy.

Deníček moderního fotra filmFoto: CinemArt

Pozoruhodné je, že naprostá většina snímku je natočena nikoli jako romantická nebo rodinná komedie, ale jako akční film. Jan Haluza doslova kopíruje některé postupy Stevena Spielberga, a proto film vypadá jako Indiana Jones a poslední přebalovací výprava. Místo šplhání a skákání v pyramidách a chrámech se hlavní hrdina jen potácí v obyváku, ale je to nesmírně dynamické, rychle stříhané, s prudkými změnami sklonu záběrů, nájezdy, odjezdy, panoramaty, plížením s handkou jak v bitevním filmu či plujícím steadycamem.

I světlo je typicky nazlátle měkké a minimálně scéna porodu už imituje atmosféru E.T. mimozemšťana. Při náhlém zrychlení pohybu postav za zvuků vážné hudby si můžeme vzpomenout na Mechanický pomeranč od Stanleyho Kubricka. A propos, hudba – velká část zní, jako by ji opravdu složil John Williams, Spielbergův dvorní skladatel, a zazní tu i motivy připomínající Návrat do budoucnosti od Alana Silvestriho.

Otcové, matky, Prvok, Šampón a další

Je to zároveň invenční, (h)aluzivní i téměř plagiátorské. Největší otázka leží v tom, proč film z roku 2021, kde lidé mají počítače a mobily, vypadá jako počin z 80. let. Svět, v němž se hrdinové Deníčku pohybují, je velmi umělý, se striktně oddělenými prostorami bytu mladé dvojice a jejich mimina, firmy na design hraček, kde pracuje emancipovaná matka Nataša, kavárny a jednoho dětského hřiště. Výrazně jinam už se nepodíváme, kromě jedné akční scény s jízdou na koni na konci. Je to zároveň svět soběstačný, jakoby vytržený z časoprostoru, kde se takovéto věci dít mohou. Není tu snaha o jinou aktualitu než samotnou přítomnost otce na rodičovské.

Ve Fotrovi je nejvíce filmařských nápadů a píle. Je to snaha uhrát jednoduchoučký příběh tak, aby banalita nevyšla na povrch.

Deníček moderního fotra vstupuje do přímé konkurence dvou částečně podobných českých komerčních filmů – Matek, jež vypadají jako z Instagramu, a Prvoka, Šampóna, Tečky a Karla, jenž vypadá jako západní, možná trochu severská produkce. Ve Fotrovi je nejvíce filmařských nápadů a píle. Je to snaha uhrát jednoduchoučký příběh o muži, který nakonec chce získat ženu, s níž omylem zplodil dítě, za plnohodnotnou partnerku, a uhrát to tak, aby banalita nevyšla na povrch. Což se téměř i daří a může za to nejenom filmový styl, ale i herecký timing Jiřího Mádla a Terezy Ramba.

Prvok, Šampon, Tečka a Karel sice působí jako film odehrávající se „tady a teď“ a řeší mnohem vážnější téma – ta, která se odehrávají po happy endu romantických komedií, z únavy z dlouhých vztahů a krize středního věku. Režisér Patrik Hartl poměrně vážným způsobem režíruje partu pozdních čtyřicátníků, kteří se začnou chovat ještě nedospěleji, aby tím překonali pocit, že „ztratili koule“ a jsou jenom k něčemu nuceni.

Matky na plátně

Film Matky je zřejmě prvním českým filmovým počinem, který se soustředí na život třicátnic, a zároveň jejich svět popisuje autentickou ženskou perspektivou. Ženy se tu chovají jako ženy, nikoliv představy o tom, jak žena uvažuje.

České ženy mají vztek, píše Kamil Fila v recenzi filmu Matky

Tento „punk“ spočívající například ve veřejném svlékání nebo mluvení absolutní pravdy však nevede k jejich poučení a proměně. Proměna je spíš jen zdánlivá a působí jako zásah „deus ex machina“. Většinu času jde jenom o ztrátu zodpovědnosti a nulový ohled na ostatní. V Deníčku moderního fotra naproti tomu sledujeme zdánlivě infantilní hraní si, které ale až dětsky naivního hrdinu vedou k přijetí dokonalé zodpovědnosti – naučí se mít rád dítě, partnerku a sladit práci s péčí.

Nelze v žádném případě říct, že jedno je lepší než druhé. Obojí je nějakým způsobem příznačné pro českou kinematografii, která hledá únik před realitou a nabízí tento únik i publiku. Je v tom strach filmařů dělat „jenom řachandu“, nebo naopak film, jehož humor plyne z autentického zaznamenávání reality a řetězení pravděpodobných událostí (jako třeba raný Forman, polské kino morálního neklidu nebo rumunská nová vlna). Nic takového dnes u nás nenajdeme.

O péči a stereotypech

Deníček moderního fotra, jehož název může leckoho odpuzovat svou žovialitou, je překvapivě poměrně málo stereotypní co se týče zobrazování mužů a žen, jejich typických vlastností a očekávání ve vztahu. Hrdina sice trousí poznámky o tom, jak má kdo péči „v genech“, ale přitom zjevně i v jeho případě jde jenom o to sžít se s určitou rolí, což pochopí on i okolí. Jeho postoj k ženám není nenávistný, ponižující či přehlíživý, jako je tomu u postav v Hartlově filmu. Ani při vší této nestereotypnosti se ale film neobejde bez jiných komických stereotypů, jako jsou „legrační pády“ nebo „čůrání do obličeje“, které vyznívají s každým opakováním ještě přízemněji.

Mělo by více mužů být s dětmi na rodičovské?

Deníček moderního fotra samozřejmě čerpá z převrácení tradičních rolí podobně jako Tři chlapi v chalupě, Tři muži a nemluvně nebo Pařba v Las Vegas. Do značné míry potvrzuje, že cosi, co by mělo být zcela samozřejmé a co pomáhá rodinám v budování důvěry a vzájemnosti, je pořád oslavováno jako hrdinství. Muž se dovede postarat o své vlastní dítě – neuvěřitelné, živoucí jednorožec, kulatý čtverec! Ostatně, u prvního díla tohoto typu u nás to asi ani nemůže být jinak. Zároveň jako by nám film svou stylizací do 80. let nezáměrně ukazoval, že tohle už tu mělo být dávno a nyní „objevujeme Ameriku“.

Můj soukromý tip je, že Deníček sice bude divácky úspěšný, ale nakonec bude širokým publikem méně oceňovaný než Prvok, Šampon, Tečka a Karel, protože převládající nálada ve společnosti je, že muži středního věku své hrdinství nalézají v utrpení a vybočovat ze svých rolí mohou pouze tím, že se stávají kluky. To, že se z kluků stávají muži, se u nás tolik neocení.

Film Deníček moderního fotra měl premiéru 12. 8. 2021.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • LUCIE HRDÁ Tváří titulní strany je advokátka Lucie Hrdá. „Oběti připodobňují znásilnění k vraždě duše a mnoho z nich tvrdí, že by byly raději mrtvé, než aby žily s touto zkušeností dál. Pokud se na tyto zločiny stále pohlíží jako na ublížení na zdraví, je to podle mě naprosté nepochopení,“ říká v našem rozhovoru. Organizace Bez trestu, kterou spoluzakládala, zveřejňuje skutečné rozsudky, aby upozornila na to, za jaké činy odcházejí pachatelé od soudů jen s podmínečnými tresty. „O násilí nesmíme mlčet,“ říká Lucie a sama se neúnavně angažuje.
    Lucii Hrdou fotila naše spolupracovnice v Londýně Eliška Sky.
  • STOP NÁSILÍ NA ŽENÁCH! Nějakou formu domácího násilí zažilo 20–40 % žen. V době první covidové vlny narostlo domácí násilí až o 50 %. Každá třetí žena se stala terčem sexuálního obtěžování. Zkušenost se znásilněním má asi 5–10 % českých žen, přičemž naprostá většina z nich se nikdy neobrátí na policii. Co ještě potřebujeme slyšet, abychom jako společnost přestali zavírat oči před domácím a sexualizovaným násilím?
  • MŮJ ŽIVOT S MOHAMEDEM „Mohamed zná holky, jako jsem já (35+ single ženy s kariérou), jen z filmů. Já znám kluky jako Mohamed jen ze zpráv. Oba kolem těch stereotypů první týdny potichu našlapujeme. Nevíme, co čekat. On uzavírá svůj den modlitbou, já sklenkou vína.“ Michelle Losekoot svěřila Heroine svůj příběh o tom, jak nabídla hostitelskou péči jednomu z dětí, které na českém území skončily jako uprchlíci bez rodičů. Co při tom Michelle zjistila o sobě? A co o naší společnosti?
  • FAST FEMINIST FASHION Nakupují české feministky v řetězcích? Je udržitelná móda jen pro privilegované? A koho posiluje podceněné oblečení? Módní publicistka Veronika Ruppert se zamýšlí nad přesahy mezi feminismem a módou ohleduplnou k planetě i lidem. V příloze Sustainable přinášíme také rozhovor s klimatoložkou Táňou Míkovou a tipy na udržitelnější cestování z pera architekta Petera Bednára.

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 4 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

Radim | 17. 8. 2021 9:27

Kdyby tento článek byl filmem, a Fila jeho režisérem, dal by se článek zrecenzovat třeba takto.

xxx
Po dlouhé odmlce, kterou si známý režisér v našem domácím prostředí přes léto dopřával po nepříliš dobře přijatém snímku České ženy mají vztek, přichází s dalším dílem, z něhož je cítit strojená schovívavost k pohnutkám dnešní doby. Jak tedy působí jeho nový počin?

Chaotická dějová linie díla, která by se v jiných žánrech dala považovat za prostředek budování napětí, zde nefunguje. Film začíná poměrně logicky scénou o vtipnosti knihy a o tom, kdo dostal na starost tu vtipnost přes rozdíly knihy a filmu zachovat. Ovšem pak se tempo zrychlí a divák najednou sleduje tak rychlé změny scén, že není s to sledovat ani jejich obsah, natož návaznost jedné na druhou. Nejdříve tak vidí scénu o autenticitě a akčním natáčení filmu z ve své podstatě umělého prostředí, následovanou scénou o vypravěčském stylu, aby se nečekaně zase vrátil k akčnímu způsobu natáčení a pak udělal velký skok v ději k nepříliš povedené humorné scéně s odkazy na filmy o Indianu Jonesovi, a pak zase několik kroků zpět k akčnímu natáčení. Pak opět skok kupředu k nepříliš přesvědčivému odkazu na Mechanický pomeranč. A nakonec návrat na samý začátek scénou o prostorově omezeném a umělém světě, ve kterém se film odehrává.

Film samotný je nejen řemeslně nezvládnutý, ale také silně nevyvážený. Devadesát procent času sledujete scény o akční kameře a vykrádání jiných snímků, přičemž to, co režisér uvažoval jako nejdůležitější k převedení na plátno, je zbytečně na tři dějství rozvleklá paralela s Prvokem a poznámka o tom, že v díle zcela vedlejší postava ženy je emancipovaná. Hurá. Divácky zajímavější scéna, dnes o tom jakým způsobem ve filmu funguje hudba, musela zřejmě ustoupit na pozadí kvůli důležitějším věcem.

Na konec filmu režisér opět nasadil povinné Poučení z krizového vývoje, kterým s důsledností absolventa VUMLu v divákovi spolehlivě zabije jakoukoliv potřebu jít na film do kina. Tentokrát jsme moralizováni o tom, že to, co ve filmu, který sledujeme, abychom na chvilku unikli z reality světa kolem nás, funguje jako generátor vtipných situací, je v reálném světě vážná věc a mělo by být naprostou, leč stále nedoceněnou, samozřejmostí.

Za naši redakci dáváme filmu 2/10.
xxx

+6
Reagovat