Téma manželství pro všechny vzbuzuje obrovské vášně, to ale není důvod před ním utíkat, říká Bára Chalupová

Český filmDokumentLGBT+PRIDE 2021Rozhovor
Michaela Pixová
| 2. 8. 2021 | 49 komentářů | 2 720
Téma manželství pro všechny vzbuzuje obrovské vášně, to ale není důvod před ním utíkat, říká Bára Chalupová
Foto: Šimon Havel

Jaké jsou postoje české veřejnosti a politické reprezentace k sexuálním menšinám a manželství stejnopohlavních párů? O předsudcích, vyhrocených emocích a frustraci jsme si povídali s režisérkou Bárou Chalupovou, která tři roky natáčela film o kampani za prosazení zákona, který by umožnil manželství pro všechny. Film Zákon lásky má premiéru v kinech 5. srpna.

Tvůj film je o lásce, ale z velké části se odehrává hlavně v poslanecké sněmovně, ve které poslanci a poslankyně rozhodují o mantinelech, které této lásce nastaví. O čem jsi ten film chtěla udělat?

Film je tragikomickou roadmovie, která sleduje cestu novely zákona, která by umožnila stejnopohlavním párům se brát. Je to časosběrný dokument, který jsme natáčeli 3 roky. Původně jsem se bála toho nudného legislativního procesu, ale velmi brzy jsem zjistila, že jsme svědky velmi vášnivé celospolečenské debaty.

Jak ses k jeho natáčení dostala?

Úplně náhodou. Na přelomu let 2017 a 2018 mě oslovili dobrovolníci Jsme fér, a chtěli, abych podepsala petici. Ptala jsem se jich, jaký je rozdíl mezi registrací a manželstvím a byla jsem překvapená, že lesby a gayové nemají stejná práva, že jejich děti a rodiny nemají jistoty. Začala jsem se o to hlouběji zajímat, chodit na schůzky iniciativy, začala jsem natáčet lobbying v poslaneckých klubech. Zajímalo mě to jak z filmařského hlediska, tak i z občanského. Nikdy jsem nebyla tak blízko legislativnímu procesu. Dostala jsem se do míst, kam bych se jako občan nedostala.

Režisérka Bára Chalupová

V roce 2020 získala Českého lva a Cenu české filmové kritiky za snímek V síti, který se stal nejúspěšnějším českým dokumentem v historii. Její první studentský film Ďakujem ti melónik (2014) uvedl Edinburgh International Film Festival a byl v užším výběru na Cenu Magnesia. Snímek Do zbraně (2016) byl nominován na Cenu Pavla Kouteckého. Jejím dalším dílem je Teorie rovnosti (2017) o vyrovnaném postavení žen a mužů. Experimentální snímek Na okraji (2018) se zabývá plochozemským hnutím v České republice. Autorský dokumentární film Reality reflektuje krizi bydlení. Nyní připravuje svůj první hraný debut.

Film nekončí happy endem. Homosexuální páry u nás stále ještě nemají dobojováno a nemohou se u nás legálně brát. Proč ses rozhodla natáčení ukončit právě teď?   

Ani po čtyřech letech se nepodařilo zákon odhlasovat a my jsme stáli před rozhodnutím, jestli v natáčení pokračovat. Rozhodli jsme se jít se snímkem ven. Nejen proto, že jsme měli dostatek natočeného materiálu, ale i proto, že jsme debatu už nechtěli pouze dokumentovat, ale stát se tak její součástí. Naší ambicí je, aby se o tom tématu mluvilo. 

Téma vzbuzuje obrovské vášně, to ale není důvod před ním utíkat. Byla bych ráda, aby společnost začala vyvíjet tlak na to, aby poslanci a poslankyně začali pracovat, aby buď odhlasovali že ano, nebo ne. Je skutečně frustrující vidět takto koncentrovaně na jednom zákoně, jak nepracují a záměrně svoje rozhodnutí odsouvají. Divák si tam může dosadit i nějaký jiný zákon, který vnímá třeba osobněji, a ta frustrace bude obrovská. A to i v rámci používané rétoriky. Pro zahraniční selektory na festivalech, třeba Dány, Švédy, Kanaďany, byla rétorika v naší poslanecké sněmovně naprosto nepředstavitelná. Ve filmu z úst poslankyně například zaznívá přirovnání homosexuálů k praktikujícím pedofilům a zoofilům. Doufala jsem, že tyto otázky jsme si v 21. století v Česku už snad zodpověděli.

Zákon lásky

zákon lásky filmFoto: Šimon Havel

Dokumentární film Zákon lásky mapuje legislativní cestu zákona umožňujícího manželství pro stejnopohlavní páry. O prosazení tohoto zákona usiluje už čtyři roky koalice českých LGBT organizací v rámci kampaně Jsme fér. Film režisérky Barbory Chalupové odkazuje na smutný fakt, že i v třetí dekádě 21. století český právní řád lidi nadále z hlediska partnerských vztahů dělí na dvě nerovnoprávné kategorie – na ty, kteří se mohou brát, a ty druhé, kterým je manželství zapovězeno kvůli jejich neheterosexuální orientaci. 

Jak ve filmu zaznívá z úst poslankyně Karly Šlechtové, v Česku do této „druhé“ kategorie reálně patří 4 až 10 % obyvatel, tedy možná až milion lidí. Mezi nimi existují tisíce párů, které tvoří rodiny a společně vychovávají děti. Nemají však možnost požívat stejnou ochranu od státu jako rodiny založené na manželství muže a ženy. 

V době, kdy sňatky stejnopohlavních párů ve většině rozvinutých a demokratických zemí již mnoho let představují samozřejmost, a hnutí za práva minorit nabývají na síle, se česká politická reprezentace upíná ke konzervativní Visgradské čtyřce a hledá jistoty a tradice ve starém světě, který už dávno zanikl. To vše navzdory mínění veřejnosti, která je dle statistických údajů myšlence homosexuálních manželství z přibližně dvou třetin nakloněna.

Kdyby ale pracovali rychleji, tak by možná prošla ta ústavní změna prosazovaná Aliancí pro rodinu, která na základě kampaně Jsme fér začala usilovat o to, aby ústava manželství vyhradila pouze pro muže a ženu.

Tuto ústavní novelu Sněmovna projednávala společně s manželstvím pro všechny, takže ano, jednali by i o ní. Teď v dubnu jsme byli svědky prvního hlasování, nutno říci po více než tisíci dnech od podání, a do druhého čtení prošly oba dva návrhy. Takže za mě je to čistý alibismus. Celou dobu nehlasovali, aby pak poslali do dalšího čtení dva zcela protichůdné zákony, takže se vlastně vůbec nerozhodli. Je to deprimující. Jakoby tím říkali: „Vidíte, pracujeme, už nás nechte bejt. My jsme to poslali dál.“ Zároveň odhlasovali, aby návrhy byly ve výborech delší dobu, takže tím znemožnili, aby se to za toto volební období stihlo. Aby se tím už nemuseli vůbec zabývat. Přitom samotnému hlasování předcházela debata delší než patnáct hodin, takže si nemyslím, že to dostatečně neprojednali.

Ve filmu se zaměřuješ na konflikt mezi nejužším týmem iniciativy Jsme fér a poslanci a poslankyněmi. Naopak nedáváš moc prostoru samotným homosexuálním vztahům a jejich rodinám, kvůli kterým vlastně celá kampaň vznikla. Proč jsi zvolila právě tenhle pohled?

Všichni si myslím dovedeme představit ty rozdíly. Když nemáte právo na osvojení dítěte, nemůžete si vzít stejné příjmení, nemáte tu širší rodinu, nemáte svědky na svatbě, vaše společně vychovávané dítě nemá žádné jistoty. Otázka zní, proč se s tím něco neděje, proč všichni nemají stejná lidská práva? Tu otázku jsem chtěla filmem zodpovědět. Po premiéře na festivalu Jeden svět za mnou přišli diváci, kterých se to osobně týká a tu diskusi sledují, a řekli mi, že si vůbec nedokázali celou tu debatu představit. Možná se nám povedlo přinést koncentrovanou výpověď dnešního Česka.

Samotný pojem „tradiční rodina“ mi připadá směšný v zemi, kde je 50% rozvodovost. Když proti manželství pro všechny brojí politici, kteří jsou často i třikrát rozvedení, tak je to úsměvný.

Film zobrazuje střet současnosti se starým světem, jehož pozice se dnes jeví jako absurdní a z hlediska demokratické společnosti neadekvátní. Odpůrci manželství stejnopohlavních párů ve filmu nešetří dehonestujícími urážkami, často jsou vyloženě sprostí, zaštiťují se katolickou církví, předsudky a dojmy a dávají najevo svou nenávist, nepochopení a neinformovanost. Ti, které se snaží očernit a odsunout na vedlejší kolej, ve filmu naopak působí jako velmi civilní lidé, kteří za svou věc bojují s klidem, rozvahou, trpělivostí a vyzbrojení profesionální argumentací. Nebude si např. Aliance pro rodinu, která ve filmu bojuje za ústavní změnu, která by manželství zakotvila jako svazek určený pouze jednomu muži a jedné ženě, stěžovat, že jsi jim nevěnovala stejný prostor?   

Aliance pro rodinu má určitý vliv, je podporovaná církví, takže má i finanční zdroje. Myslím si, že má možnost a prostředky k hlásání svých pravd. Před hlasováním rozesílali řetězové e-maily, že stejnopohlavní manželství se rovná obchodu s dětmi, což je zpráva, která v člověku vyvolá hodně negativní emoce, a v té roztěkanosti dnešní doby si to někdo může s kampaní Jsme fér spojit. Spousta agrese a nepochopení pramení z předsudků a z dezinformací a proti tomu je hrozně těžký bojovat.

Původně jsem chtěla natáčet s Jochovými u nich v obýváku (Jana Jochová je předsedkyní Aliance pro rodinu – pozn. red.), aby mi ukázali, co je to ta tradiční rodina. Ten samotný pojem mi připadá směšný v zemi, kde je 50% rozvodovost. Když proti manželství pro všechny brojí politici, kteří jsou často i třikrát rozvedení, tak je to úsměvný. Ale rozhodla jsem se, že na tohle natáčení paní Jochovou neoslovím poté, co jsem ji slyšela v Rozstřelu na iDNESu, kde řekla, že kdyby její syn byl gay, tak že by byla ráda, aby žil sám, a kde polemizovala, jestli homosexualita není nemoc. Došlo mi, že to není protistrana, které bych chtěla dávat tak osobní prostor. Ale jejich myšlenky v tom filmu jsou. Navíc ten konflikt není jednostranný.  

V srpnu se bude tradičně v Praze odehrávat Prague Pride. Záběry těch nejextravagantnějších účastníků bývají českými médii často zneužívané k delegitimizaci celé skupiny obyvatel s odlišnou sexuální orientací. Ty naopak ve filmu ukazuješ odpůrce tohoto pochodu, kteří účastníkům vyhrožují násilím a chovají se k nim agresivně.

Je to hrozně častý, že nejvíc medializovaná je malá skupina chlapců v latexu, je to to nejvděčnější, co se dá vyfotit. Ten den průvodu je pro komunitu hrozně důležitý jako nějaké osvobození, je to pro ně posilující. Sama si neumím představit, jaké to je, když jsi třeba z malého města, čelíš opovržení a pak alespoň jeden den v roce zažiješ, jaké to je být přijímán.  

zákon lásky filmFoto: Šimon Havel

Film Zákon lásky bude mít slavnostní uvedení 3. 8. v rámci festivalu Prague Pride.

Jak si vysvětluješ to násilí? Je to něco, co se v zahraničí tolik neděje? Vypovídá to něco o naší společnosti?

To se bohužel děje stále – i v zemích, kde manželství pro všechny existuje. Ale pokud jsou lidé rovnoprávní nezávisle na sexuální orientaci, tak to pak působí na společnost, i na děti, které už to budou brát jako normální věc. Je to postupný, ale bohužel pomalý proces. 

Jak jsi vlastně celé natáčení prožívala? Co tě během natáčení nejvíc překvapilo? 

Mě překvapily veřejný čtení, kdy se debata stáčela k takovým otázkám, jestli je homosexualita nemoc, spíš než k tomu manželství. Člověka se to týká i když to není jeho osobní téma, když člověk jede z natáčení, musí to vstřebat, nejvíc frustrující byla jejich ignorace, já na začátku neplánovala, že to bude časosběrný dokument, který ani teď po čtyřech letech nebude mít happy end. Sama jsem přemýšlela, jestli mám dostatečnou trpělivost, jestli bych dokázala prosazovat nějaké své téma. 

Jste pro, aby stejnopohlavní páry mohly uzavřít manželství?

Nedávno slavil úspěch tvůj film V síti, který jsi natočila s Vítem Klusákem. Díky filmu se strhla velká celospolečenská debata o sexuálním zneužívání dětí na internetu. Po tvém filmu Reality se naopak situace s cenovou nedostupností nemovitostí ještě dramatičtěji zhoršila (samozřejmě ne kvůli filmu). Jakým směrem si myslíš že se po premiéře Zákonu lásky posune debata kolem homosexuálních vztahů a jejich práv?

Manželství pro všechny

Foto: Shutterstock

Panu Pavlovi bylo 81 let, když letos v dubnu zemřel, aniž by kdy přestal být občanem druhé kategorie. Mně je 40 let a pořád se můžu jen registrovat, jako auto. Malé Alex bylo sotva půl roku, když byl před 2,5 lety předložen zákon o manželství pro všechny. Brzo už ji její dvě mámy povedou do školky a o zákonu se ani jednou nehlasovalo. Proč a kvůli komu to tak trvá?

Na manželství pro všechny čekáme už tři dekády.

To si netroufám předpovědět, protože to bude zaležet na říjnových volbách, jak se celá debata bude vyvíjet. Kdyby se to u nás uzákonilo, byli bychom první zemí východního bloku. Samozřejmě, když se podívám na východ, vidím země, kde se ten zákon nedostal ani na stůl sněmovny, takže určitý náskok máme. To ale neznamená, že to v dalším volebním období musí vyjít. Chtěla bych, aby se o tom tématu mluvilo a aby se o tom společnost dozvídala i jinak, než ze senzace chtivých novinových titulků. A doufám, že to třeba bude mít i vliv na říjnové volby.

Zaměřuješ se hlavně na sociální témata, podle čeho si je vybíráš?

Nemám konkrétní klíč, většinou si vybírám aktuální témata, taková, u kterých by dokument mohl mít nějaký dopad. Ale jsem si vědoma toho, že řešení je složitý, a tak ukazuju jen určitou část, která mi připadá důležitá. Teď se ale chci ponořit do krajiny hraného filmu. Připravujeme dva filmy inspirované příběhy, které jsem jako dokumentaristka poznala. Takže jsem ráda, že jsem touhle dokumentaristickou zkušeností prošla.

Dnes moc žen hraný film nedělá, spíš se uchylují k dokumentaristice, čím to je?

Na FAMU už na škole na dokumentu studuje víc žen, než na hraný režii, ale já jsem to takhle žánrově neoddělovala, pokud se to téma hodí na dokument, tak zpracuju dokument, a pokud na hraný film, tak zpracovávám hraný film. Je to pro mě audiovizuální vyjádření a nedělám v tom rozdíly.

Proč je pro ženy lákavá spíš dokumentaristika?

Možná právě proto, že je víc dokumentaristek než režisérek hraného filmu a existují ty vzory. Potom má člověk větší odvahu.

Mělas taky nějaký ženský vzor?  

Já jsem na FAMU náhodou, předtím jsem studovala MATFYZ. Šla jsem na FAMU na doporučení kamarádky, která mi říkala, že tam jsou dobří pedagogové, a zázračně jsem se tam dostala. Jako volnou práci jsem na zkoušky přinesla svoje kresby a sochy. Tohle výtvarné zaměření se jim líbilo. A taky to, že dokument nevnímám jako reportáž, ale jako audiovizuální vyjádření, což je na umělecký škole dost podstatný. 

Nezažívám problémy kvůli tomu, že jsem žena, jako spíš proto, že jsem mladá. Je tady hrozně málo příležitostí pro mladou generaci.

Samozřejmě bych si přála, aby bylo víc žen režisérek v hraný tvorbě, ale osobně ani tak nezažívám problémy kvůli tomu, že jsem žena, jako spíš proto, že jsem mladá. Je tady hrozně málo příležitostí pro mladou generaci. Mám kolegy, kteří jsou vystudovaní režiséři a doteď si nenatočili svůj celovečerní debut. Je to institucionálně podmíněný, když žádáte o granty nebo nějaké televizní koprodukce, je tam taková fronta lidí ze starší generace, že nemáš šanci. Radši vyberou někoho, kdo třeba není tak odvážný, ale je pro ně určitou jistotou, než mladý lidi s nápaditými díly.

Gender ale určitě nějakou roli hraje taky. Například o filmu V síti se skoro ve všech médiích mluvilo jako o filmu Víta Klusáka, přestože jste se na autorství podíleli stejným dílem. Je to přesně ten způsob, jak se pozice známých a starších mužů dál upevňuje.

Byla bych určitě naivní, kdybych si myslela, že nás média budou na rozhovory zvát ve stejném poměru, protože pro média jsou důležité kliky, a proto je jistější pozvat známého režiséra než mladou ještě neznámou režisérku. Bylo samozřejmě strašně nedůstojný si obhajovat tu pozici, ještě navíc po natočení filmu s takovým tématem, a přesvědčovat lidi, že vlastně nejsem jen asistentka. Náš PRista od uvedení snímku napsal nespočet upozornění na to, že v článcích nejsem uvedena, což bylo samozřejmě velmi únavný. Když jsem zjistila, jak obrovské úsilí bych musela vynaložit na to, abych to vyrovnala, tak jsem se na to radši úplně vykašlala, protože se mi z toho udělalo zle a nemám to zapotřebí.

Jsem ráda, že tě to nezlomilo a jedeš dál. Možná by tvůj další film mohl být právě na tohle téma a mohl by být klidně hraný.

Uvidíme. Každopádně myslím, že by byl vypovídající už takový dokument, který by zaznamenal moji snahu na něco takového sehnat finance.

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Moje Heroine 2021 Potřebujeme si připomenout, že svět nakonec může být báječné místo k životu. Představujeme osm inspirativních a obdivuhodných žen, jejichž jména do výzvy Moje Heroine nominovali čtenářky a čtenáři. Jasmína Houdek, Elena Gorolová, Alena Jančíková, Barush Maush, Zuzana Vránová, Eliška Kodyšová, Klára Laurenčíková, Adéla Horáková. Osm příběhů, které vám vrátí naději.
  • Děti vám to vysvětlí Existuje vůbec někdo, kdo se těší na září? Na obligátní téma „back to school“ jsme se podívali ze všech stran. Proč české školství nevzkvétá? A pomohlo by mít v učitelském sboru víc mužů? Své k tomu řekli i teenageři: rozsáhlou sondu mezi svými vrstevníky provedla čtrnáctiletá Marika, čerstvá maturantka Ester se zase ptá, proč ve školách víc nemluvíme o menstruaci i tělesnosti obecně.
  • Rozkoš pro vaše uši Prozkoumali jsme nový žhavý trend – audioporno. Z jakých důvodů přitahuje především ženy a co je na něm tak zvláštního? Vše, co chcete vědět, než se ponoříte do světa zvukové rozkoše. Nestyďte se poslouchat!
  • Hrdinky našich dcer Princezny trpně čekající na své rytíře jsou definitivně out. Je čas na nové hrdinky. Co tedy s dětmi číst? Možností je dnes dost, a zvlášť s knihami o slavných českých ženách se v posledních letech roztrhl pytel. Nad tímto fenoménem se kriticky zamýšlí Gabriel Pleska. Kterou z nich by doporučil?

a spousta dalšího čtení…

Diskuze k článku

Celkem 49 komentářů

Vstoupit do diskuze

Příspěvek, který se vám nejvíc líbí

umfa | 2. 8. 2021 10:52

Ty "vášně" nechápu. Za mě by se klidně mohlo manželství zobecnit na svazek libovolného počtu lidí bez ohledu na pohlaví, se souvisejícím majetkoprávním uspořádáním, právní domněnkou rodičovství, dědickým právem, právem na informace atd. Moje manželství by tím nebylo nijak ohrožené, prostě by se jen z jediné možné varianty stal speciální případ bez jakýchkoliv právních důsledků pro mě, takže jsem s tím úplně v pohodě. Jen by se musely ještě upravit rozvody (jako třeba promyslet, jak by vypadalo odstoupení jednoho účastníka od manželské smlouvy tří lidí a podobně), ale to už jsou jen technikálie.

+3
Reagovat

Příspěvek, který se vám nejvíc nelíbí

ha | 4. 8. 2021 16:21

klasika manipulátora. obvinit mne z toho, co sám činíte.

-4
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu