Seriál Veliká: Makronkový punk, který s chutí vraždí historii

Tony McNamara je australský autor divadelních her, scenárista a režisér. Jeho divadelní Veliká měla v Sydney premiéru už v roce 2008 a právě díky ní si jej Lanthimos vybral jako spoluscenáristu k Favoritce. Sám McNamara přitom poznamenal, že už kdysi ke své hře napsal i filmový scénář. Cítil ale, že se jedná o příliš obsáhlý příběh, který se pro film nehodí a který by chtěl vyprávět roky a roky. Podle prvních ohlasů na desetidílnou sérii Veliká (The Great) pro HULU, která je momentálně k vidění na HBO Go, se mu přání splní.

Bylo nebylo

Málokteré období ruských dějin přitahuje západní tvůrce tak jako vláda Kateřiny II. Veliké. Nedávno si ji ostatně zahrála i Helen Mirren. Za její vlády se Rusko stalo nezpochybnitelnou, přesto však nepopiratelně absurdní velmocí. V historických pojednáních je tak možné nalézt poznámky, že vítězství v jedné z válek s Osmanskou říší byl zázrak, když proti ruskému válečnému loďstvu v dezolátním stavu vyplulo loďstvo turecké ve stavu ještě horším.

Kateřina byla nadšenou propagátorkou osvícenství, ale nijak nezpochybnila instituci nevolnictví. A její vláda také dala vzniknout pojmu Potěmkinova vesnice – politice lhaní sobě samým a urputné snahy zachovat si tvář bez ohledu na životy. Některé z těchto skutečností je dobré mít při sledování Veliké na paměti. Jinak se ovšem s historickými fakty nezatěžujte. McNamara dobře ví, že jsou zbytečné.

Jeho Kateřina přichází jako naivní dívenka ke dvoru cara Petra III., který se zoufale snaží vystoupit ze stínu svého slavného jmenovce. Petrohradský dvůr je plný dekadentních orgií, geniálního boršče, intrik i fanatického lichocení mocným. Petr sám si bere, co chce a koho chce, vede krvavou a veskrze zbytečnou válku se Švédskem, a jeho teta se mezitím – pokud zrovna nesděluje svým bližním, co všechno a kde dělala s Petrem Velikým – snaží vycvičit motýly. A pokud by se náhodou některému z diváků nelíbilo, že jedním z Petrových nejbližších společníků je šlechtic černé pleti Arkadij, nu, slovy Facebooku „Puškin likes this“.

Tradiční politická historie otročící pod heslem „jak tomu vlastně bylo“ je totiž naštěstí už pár desítek let mrtvá. Jakkoliv si toho bohužel celá řada tvůrců historických spektáklů a jejich obecenstva nevšimla. K těm, kteří to chápou, patří například zakladatelé kyberpunkového hnutí Bruce Sterling a Lewis Shiner, kteří napsali povídku Mozart v zrcadlovkách. Mozart v ní překvapivě díky cestování časem nosí zrcadlovky a Marie Antoinetta si čte ve Vogue. V podobném, makronkově punkovém stylu natočila životní příběh Antoinetty Sofia Coppola, čímž naštvala spoustu Francouzů, že je to nenapadlo samotné.  

McNamara k této tradici, která se mnohem víc než do historických fakt noří do dobové mentality lidí uzavřených ve zlatých klecích společenského postavení, předsudků a omezených intelektuálních obzorů, jen přidal podvratný humor ve stylu kultovního seriálu Černá zmije nebo skečů Monty Pythonů.

Smích a slzy stoprocentních gentlemanů

Dlouholeté Kateřinino drama McNamara vměstnává do pouhých několika měsíců, jednotlivé scény skvěle graduje a obdarovává až brutálními pointami. V těch se střídají goreové efekty (dezert servírovaný společně s usekanými hlavami) s absolutní marností (výhled na kouř stoupající z vypalovaného tábora nakažených neštovicemi) nebo popkulturními anekdotami (konstatování švédského velvyslance, že dívčí sbor z Černobylu doslova září) a intelektuálním přetahováním (nejistá výslovnost slova touché).