Seriál Veliká: Makronkový punk, který s chutí vraždí historii

4 736 | Boris Hokr | 22. 6. 2020 | 4 komentáře | Paruky a medvědi

Jedním z nejoceňovanějších snímků předminulé sezóny se stala historická černá komedie Favoritka. Tu často doprovázela poznámka, že její režisér Yorgos Lanthimos tentokrát nenatočil tak divný snímek, na jaké jsme u něj zvyklí. Letošní seriál Veliká (The Great) ovšem ukazuje, že zpátky se tehdy nedržel režisér, ale spíše scenárista Tony McNamara.

Foto: HULU / HBO GO

Tony McNamara je australský autor divadelních her, scenárista a režisér. Jeho divadelní Veliká měla v Sydney premiéru už v roce 2008 a právě díky ní si jej Lanthimos vybral jako spoluscenáristu k Favoritce. Sám McNamara přitom poznamenal, že už kdysi ke své hře napsal i filmový scénář. Cítil ale, že se jedná o příliš obsáhlý příběh, který se pro film nehodí a který by chtěl vyprávět roky a roky. Podle prvních ohlasů na desetidílnou sérii Veliká (The Great) pro HULU, která je momentálně k vidění na HBO Go, se mu přání splní.

Bylo nebylo

Málokteré období ruských dějin přitahuje západní tvůrce tak jako vláda Kateřiny II. Veliké. Nedávno si ji ostatně zahrála i Helen Mirren. Za její vlády se Rusko stalo nezpochybnitelnou, přesto však nepopiratelně absurdní velmocí. V historických pojednáních je tak možné nalézt poznámky, že vítězství v jedné z válek s Osmanskou říší byl zázrak, když proti ruskému válečnému loďstvu v dezolátním stavu vyplulo loďstvo turecké ve stavu ještě horším.

Kateřina byla nadšenou propagátorkou osvícenství, ale nijak nezpochybnila instituci nevolnictví. A její vláda také dala vzniknout pojmu Potěmkinova vesnice – politice lhaní sobě samým a urputné snahy zachovat si tvář bez ohledu na životy. Některé z těchto skutečností je dobré mít při sledování Veliké na paměti. Jinak se ovšem s historickými fakty nezatěžujte. McNamara dobře ví, že jsou zbytečné.

Jeho Kateřina přichází jako naivní dívenka ke dvoru cara Petra III., který se zoufale snaží vystoupit ze stínu svého slavného jmenovce. Petrohradský dvůr je plný dekadentních orgií, geniálního boršče, intrik i fanatického lichocení mocným. Petr sám si bere, co chce a koho chce, vede krvavou a veskrze zbytečnou válku se Švédskem, a jeho teta se mezitím – pokud zrovna nesděluje svým bližním, co všechno a kde dělala s Petrem Velikým – snaží vycvičit motýly. A pokud by se náhodou některému z diváků nelíbilo, že jedním z Petrových nejbližších společníků je šlechtic černé pleti Arkadij, nu, slovy Facebooku „Puškin likes this“.

Tradiční politická historie otročící pod heslem „jak tomu vlastně bylo“ je totiž naštěstí už pár desítek let mrtvá. Jakkoliv si toho bohužel celá řada tvůrců historických spektáklů a jejich obecenstva nevšimla. K těm, kteří to chápou, patří například zakladatelé kyberpunkového hnutí Bruce Sterling a Lewis Shiner, kteří napsali povídku Mozart v zrcadlovkách. Mozart v ní překvapivě díky cestování časem nosí zrcadlovky a Marie Antoinetta si čte ve Vogue. V podobném, makronkově punkovém stylu natočila životní příběh Antoinetty Sofia Coppola, čímž naštvala spoustu Francouzů, že je to nenapadlo samotné.  

McNamara k této tradici, která se mnohem víc než do historických fakt noří do dobové mentality lidí uzavřených ve zlatých klecích společenského postavení, předsudků a omezených intelektuálních obzorů, jen přidal podvratný humor ve stylu kultovního seriálu Černá zmije nebo skečů Monty Pythonů.

Smích a slzy stoprocentních gentlemanů

Dlouholeté Kateřinino drama McNamara vměstnává do pouhých několika měsíců, jednotlivé scény skvěle graduje a obdarovává až brutálními pointami. V těch se střídají goreové efekty (dezert servírovaný společně s usekanými hlavami) s absolutní marností (výhled na kouř stoupající z vypalovaného tábora nakažených neštovicemi) nebo popkulturními anekdotami (konstatování švédského velvyslance, že dívčí sbor z Černobylu doslova září) a intelektuálním přetahováním (nejistá výslovnost slova touché).

Heroine má newsletter!

Shutterstock

Chcete pravidelně dostávat tipy na chytré čtení? Přihlaste se k odběru newsletteru Heroine! Naše šéfredaktorka Anna Urbanová do něj každý týden vybírá zajímavé články, analýzy, postřehy i kulturní tipy nejen z našeho webu, ale i spousty dalších českých a zahraničních médií.

Jakkoliv přitom s chutí ignoruje data a jejich souslednost (např. potenciální car Ivan byl ve skutečnosti zavražděn až po Kateřinině převzetí moci), je v určitých ohledech pořád neuvěřitelně historicky věrný. A to nejen v detailech, jako že Kateřina skutečně propagovala očkování, vztah církve a státu byl problematický, vodstva se na tehdejších mapách zakreslovala zeleně a na některé nemoci se zakazovalo jíst modré jídlo. Přesnost spočívá především v tom, jaký mohl být život ženy – ale i muže – v různých pozicích u dvora absolutistického vládce.

Děj seriálu se odehrává v petrohradském paláci, jehož obyvatelé jsou naprosto odříznutí od zbytku Ruska i reality. Ale jinak jsou to naprosto úžasné postavičky, což ještě podtrhuje výborný casting. Elle Fanning dokáže v roli Kateřiny bravurně zahrát rozdychtěnou i zklamanou naivku stejně jako zuřící vladařku, která pravoslavnému patriarchovi ukousne prst, aby jasně nastavila hranice, za které se nenechá zatlačit.

Nicholas Hoult pak exceluje jako dětinský Petr III., kluk s absolutní mocí, který s oblibou pořádá orgie a touží po lásce všech poddaných, ale se stejnou lehkostí nakáže mučit každého dvořana podle na minutu přesného harmonogramu. Oba hlavní představitelé přitom podvratně pracují se svým stigmatem „hezkých“ tvářiček Hollywoodu. Neztratí se ovšem ani vedlejší postavy v čele s pragmatickou služkou Marial nebo požitkářským milencem Lvem Vronským, kterého dostane Kateřina od manžela jako dárek.

Každý z nich má svůj vlastní příběh, které se různě prolínají, střetávají a někdy dost drasticky končí. Ve Veliké se daří perfektně balancovat mezi komedií a tragédií. Její hlavní devizou je, že sympatie si postupně získávají nejen Kateřina, ale i Petr, z počátku vykreslený jako psychopatický tyran, ve skutečnosti ale ztracené děcko bez opory a upřímných vztahů. Vítězství jednoho favorita diváků tak znamená konec favorita druhého. Sledovat, jak události směřují ke svému nevyhnutelnému konci, je tak nejen zábavné, ale vlastně i bolestné.

Všichni jsou tu totiž úžasní. Však také neustále zvolávají citoslovce úžasu a nadšeného souhlasu „Huzzah!“, tedy variantu britského „Hooray“ vyhrazenou jen pro úžasné lidi a stoprocentní gentlemany a dámy. Snad se co nejdříve dočkáme oznámení druhé série. Huzzah!

Nakoukněte do časopisu Heroine

V novém čísle Heroine najdete:

  • Rozhovor s ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Podařilo se jí prorazit skleněný strop, přesto poměry v české justici kritizuje. „Nedostatek žen ve veřejné sféře je z velké části důsledkem nespravedlivého nastavení péče o domácnost.“ Jak změnit českou justici tak, aby nevypadala jako pánský klub?
  • Jak mluvit s dětmi o sexu a ne(se)lhat. Dialog s dětmi je neodmyslitelnou částí výchovy. Jakou formu ale zvolit, když mluvíme o generaci vyrůstající na internetu? O dětech, které dříve uvidí porno, než dostanou první pusu?
  • Litují, že se staly matkou. Jejich ekonomická situace jim neumožňuje zaplatit si hlídání, z kolotoče povinností okolo dětí, práce a domácnosti nemají úniku. Vztek obracejí proti domnělým viníkům – svým vlastním dětem.
  • Intuitive eating. Trend intuitivního stravování slibuje, že vám pomůže vymanit se z nezdravého vztahu k jídlu. Už nikdy nebudeme muset držet dietu? Proč je nebezpečné tvrdit, že tělo samo pozná, co je pro něj dobré?
  • Ekologie jako nový mainstream. Rozhodujete se při výběru oblečení podle toho, co vám sluší, a ne podle udržitelnosti značky? Ano? Je to v pořádku. Udržitelnost nesmí být marketingovým trikem, jak vám módu prodat.
  • Z michelinek do holinek. Cesta foodkritičky z luxusních restaurací a pětihvězdičkového oběda v hedvábných šatech k rozhazování kompostu v zabahněných holinách byla překvapivě krátká, ale o nic méně gurmánská.

...a mnohem víc. Předplaťte si Heroine ještě dnes!

Boris Hokr

Rok narození 1984 jej předurčil k výpravám do světů fantastiky, kde se zabydlel okamžitě, jakmile se naučil číst. Ve světě empirických zkušeností vystudoval PF JČU... Další články.

Celkem 4 komentáře

Vstoupit do diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Boris Hokr | 25. 6. 2020 | 00:19

... a byl to praděd Puškina z matčiny strany. Abram Petrovič Hannibal. Takže proto, pokud by někdo namítal, že v tom seriálu nemá co dělat nikdo černé barvy pleti, "Puškin likes this".

+2
Reagovat
Zobrazit komentovanou zprávu

Naše další projekty

Peníze

Lékařská péče je jen jedna. Ta prémiová je ale bez čekání a prostojů

„Pokud si má české zdravotnictví udržet vysokou úroveň, je potřeba větší spoluúčast pacientů,“ říká Markéta Billová, šéfka společnosti Canadian...

Peníze

Vše pro firmu: Virtuální sídla jsou užitečná, říká podnikatel

Majitel společnosti Ofigo Roman Sokola se ve svém byznysplánu zaměřuje především na menší a začínající podnikatele. Nabízí jim založení...

Finmag

Frederick Douglass. Otrok, který se stal nejfotografovanějším mužem USA

Frederick Douglass utekl z otrokářské plantáže před bičováním – a stal se rádcem amerických prezidentů.

Finmag

Rasismus v Brazílii dodnes zabíjí

S rasismem je to v Brazílii jako s koronavirem. Oficiálně není, případně je to jenom nějaká neškodná chřipčička, ne ničivá nákaza.